Tajné signály Febiofestu je dlouhodobý projekt, který prokázal již svou validitu. Ročník 2015 zřetelným způsobem predikuje nepřehlédnutelné události ve světě.
Doporučuji nejprve si přečíst první díl.
A až poté si přečíst tento druhý díl, to je logické, že.
Pokračuji popisem dvou zbývajících filmů a celkovou analýzou.
V pořadí šestým snímkem z mého loňského výběru Febiofestu byl estonský film Ve větru. Vyznačuje se velmi neobvyklou formou vyprávění i zpracování. Týká se období 2. světové války a následných padesátých let, kdy bylo Pobaltí anektováno Sovětským svazem, poté nacistickým Německem. Po válce byly desítky tisíc lidí odvlečeny do sovětských gulagů, kde strávily mnoho let, mnozí se nevrátili nikdy. Namísto scénáře posloužily deníky ženy, jíž tyto události rozvrátily rodinu, a korespondence s jejím manželem. Tyto texty jsou předčítány na pozadí obrazového materiálu.
Obrazová část filmu je též neobvyklá, namísto snímání nějakých dějů a hereckých výkonů kamera zabírá jen statické obrazy, jakési trojrozměrné černobílé fotografie vypjatých mometů (po vzoru „živých“ obrazů Járy Cimrmana) a různě mezi nimi švenkuje a projíždí – což zajišťuje dynamiku (schválně na to upozorňuji).
Na počátku války manžel a otec rodiny, povoláním učitel, narukoval k obraně vlasti, po válce byl on i jeho žena odvlečeni do gulagu, ovšem každý do jiného, jejich děti vychovával někdo jiný, jejich domovy byly zničeny. Manželé udržovali kontakt jen občasnými dopisy. Film je svědectvím o tom, jak fungující, prosperující a šťastnou rodinu (společnost, stát) zničily vnější události. Přesto končí jakýmsi, hořkým sice, ale přece jen vítězstvím: autorka deníků přežila Stalina a po uvolnění poměrů se vrací do vlasti. Do zcela jiné země, jiné doby, navždy poznamenána absurditou a krutostí prožitých událostí. Se svým mužem se již neshledala, dozvěděla se, že zemřel v gulagu již před několika lety. Její vlast se stala součástí SSSR. Vše bylo jiné. Vyhledala své děti a podařilo se jí s nimi emigrovat, tuším že do Rakouska a začít nový život.
Posledním, sedmým filmem do sbírky je tchaj-wanský snímek Toulaví psi. Je zajímavé, že poslední film bývá v každém ročníku také nejpodivnější. Vypráví – nebo přesněji ukazuje – příběh otce dvou malých dětí, který se živí jako živý nosič reklamního panelu, přitom bydlí v provizoriu ve vybydlené, rozpadlé budově. Peněz je málo, nemohou si dovolit vše, přesto se snaží být dobrým otcem, zároveň pociťuje velké zoufalství a frustraci. To jej přivede k rozhodnutí vše změnit. Stát celý den u silnice s obřím transparentem na luxusní bydlení v ruce za minimální mzdu mu již připadá ponižující a neperspektivní. Chce vzít své děti pryč. Jeho život se zkříží s mladou ženou, objeví vstup do opuštěného luxusního hotelu, kde mají náhle plně vybavený byt s luxusním nábytkem, mramorovou koupelnou, ložnicí i tekoucí vodou. Žijí spolu jako nová rodina, v dočasné iluzi blahobytu a luxusu, který dosud neokusili, dosud si jej z jejich práce dopřávali jiní. Důležitá je opět forma. Film se vyznačuje úplně statickou kamerou a nekonečně dlouhými záběry na běžné činnosti i nečinnosti. Například muž jí kuře, muž kouří, muž čůrá, dívka si myje vlasy, muž stojí u silnice a drží v rukou poutač, kolem jezdí auta… nemine nás několik scén typicky asijského kýče – např. muž vzteky rozcupuje hlávku zelí a následně se rozpláče, což je pro nás úsměvné, ale na dálném východě považováno za dojemné.
Naopak závěrečná, více než desetiminutová scéna, při níž hlavní hrdinové nedělají nic jiného, než stojí na místě a dívají se na obraz na zdi, při čemž kamera se téměř nemění, se ukazuje pro evropského diváka jako tvrdý oříšek. Spousta diváků během ní odešla, nevydrželi se dívat na záběry, v nichž se „nic neděje“. Meditativnější Asiaté v tom však mohou spatřovat smysl a vydržet u této scény jim nedělá potíž. Schválně porovnejme s formou předchozího filmu, kde se sice obraz nehýbe, ale kamera mezi ním lítá, jako splašená a jako komentář jsou k němu čteny zmíněné deníky, takže evropská potřeba akčnosti a zahlcení smyslů je zde uspokojena.
Jaký dojem máte z těchto sedmi popsaných filmů? Asi cítíte, že mají něco společného, tak, jako tomu bylo vždy i v předchozích ročnících. Všechny sice popisují konkrétní osudy jednotlivců, ale zároveň jsou nějak přímo svázány s osudem celého lidstva. Všechny tyto příběhy sledujeme jakoby z výšky, z širší perspektivy, vidíme, že jsou jakousi výsečí událostí vyššího řádu, víme, co jim předcházelo a dovozujeme, co bude následovat. Ve všech je patrný jakýsi panoptikální pohled na divadlo jménem Svět, na dějiny lidstva, na jeho klíčové, dramatické okamžiky. Osud konkrétního člověka jakoby byl přehlušován významem širším, vyšším, hlubším. Hraje se o celou společnost, o celé lidstvo.
Filmy jsou nabité dějem, plné napětí, které však jakoby přichází z vnějšku a zasahuje do osudů obyčejných lidí, mění jim životy, nutí je přehodnocovat vše, co dosud poznali, rozlišovat dobro od zla, činit odvážná i pragmatická rozhodnutí vedoucí k přežití. Ta mohou být v rozporu s dosavadními hodnotami, které je obklopovaly. Přičemž tento souboj se odehrává nejen vně, s vnějšími nepřáteli, ale také v nitru každého hrdiny. Je to souboj se starými, nebo v minulosti vnucenými přesvědčeními, představami, hodnotami, způsoby chování a myšlení a kulturními zvyklostmi.
Hrdinové uvedených filmů boří tyto dosavadní normy a vytvářejí nové, lepší, čímž, osvobozují sebe, společnost, nebo i celé lidstvo od dosavadního jha a omezení. Činí tak pod tlakem krizových událostí, do nichž jsou zapleteni. Činí tak navzdory všem dosavadním autoritám a tradicím, spoléhají se na svůj úsudek či svou intuici. Nespoléhají se na někoho dalšího, věří sobě. Díky tomu se objevují zcela nové možnosti, umožňující kvantový skok v evoluci. To otevírá šanci k novému, lepšímu cyklu.
Tito hrdinové nesou v sobě něco prométheovského, jako první se odvažují učinit něco jinak, v rozporu s tradicí, přestanou se spoléhat na dosavadní autority. Ale jejich život to výrazně zlepší, zamezí tím opakování starých chyb v budoucnosti! Nebo k tomu alespoň vytvoří precedens.
Všechny filmy mají v sobě dále cosi apokalyptického. Jejich hrdinové projdou nějakým nepříznivým vývojem, zvratem a těžkou krizí, která hraničí až s jejich zničením. Pod tlakem této hrozby jsou nuceni hledat a nelézt zcela nové přístupy k životu, osvojit si nové dovednosti, postoje, vynálezy, hodnoty, styl života. To nám ukazuje, že apokalypsa je nejen konec něčeho starého, ale také šance na začátek něčeho nového, lepšího, silnějšího, životaschopnějšího. Cesta k tomu není možná bez obětí, ztrát a prožitých traumat.
Zmíněné filmy popisují právě tuto etapu útrap, nouze, krize, rozkladu, setkání s nejhlubším zlem tváří v tvář. S tím zlem, které se dosud schovávalo někde skryté nebo zamaskované. Nyní se již schovávat nemůže, je odhaleno a dává o sobě vědět. To však zároveň umožňuje se mu přímo postavit. Nějakým způsobem jej překonat. Nebo utéci z jeho dosahu. V některých případech jej zcela porazit a zničit. Což má význam nejen pro náš vlastní život, ale i pro život bližních, pro celou společnost, celé lidstvo. Alespoň po nějakou dobu, protože stejně, jako někdo silný může zlo překonat a porazit, v budoucnosti mu může někdo slabý podlehnout a celý problém může vyvstat znovu. Dějiny lidstva nám ukazují, že se to děje, lidé se dopouštějí stále znovu stejných chyb. Viditelné, dobré příklady těch, kteří nad zlem zvítězili, však pomáhají tento stav dobra a míru udržovat i dobách příštích, i mezi slabými.
Ještě jednou si připomeňme, jak se vše řečené projevuje v popisovaných sedmi filmech.
Ve filmu Objevení nebes dostávají andělé za úkol zachránit lidstvo. Když se to nepodaří ve stanoveném termínu, andělé celou misi ruší a lidstvo odsuzují k záhubě, ale jeden z nich se tomu postaví a sám pomůže úkol na záchranu lidstva dokončit.
Ve filmu Prezident je také nejprve šance na záchranu lidu – alespoň jedné země. Nenáviděný diktátor je svržen revolucí a prchá před trestem. Jenže noví vládci a nové poměry nejsou vůbec lepší, není to ráj na zemi, bezpráví se dopouštějí jiní a bída se šíří. Připomíná to velice rozčarování z nových násilností a bídy po tzv. arabském jaru, kdy se namísto sekulárních diktátorů k moci derou fanatičtí islamisté. Nenávist a frustrace žene lidi k páchání násilí, touze pomstít se. Zlo tím nekončí. Jenže, tak, jako v předchozím filmu, je tu někdo, kdo má odvahu se tomu postavit. Jeden z politických vězňů varuje společnost před oplácením, pomstou, novým vražděním a novými krutostmi. To z nás nové lidi neudělá. Navrhuje utnout řetězec násilí a namísto popravy nechť jim zajatý diktátor zatančí.
Navlas stejné poselství explicitně zazní také ve filmu Krajina smrti! Hongi nezabije válečníka, který vyvraždil jeho rod, zastaví kolo nenávisti, pomsty a nekončícího vzájemného vraždění. V tomto filmu se ukazuje také jak šílená pravidla, která vymyslela společnost ke svému prospěchu, mohou konkrétním lidem ubližovat. Obětovat své blízké jen proto, aby byl mír se sousedním kmenem, plodí jen křivdu a další násilí, smysl se obrací ve svůj opak. Postižený člověk touto „spravedlností“ se proti ní vzbouří. Je jedno, jestli vás zabije nepřítel, nebo přítel. Špatná je samotná vražda.
Raisa a Joni ve filmu Uprchlíci se chovají podle své přirozenosti, ale společností byli označeni za špatné a problémové a jsou za to trestáni a omezováni. Po marných pokusech se v této společnosti nějak uplatnit, domluvit se s ní, žít s ní v souladu, po té, co nakonec se setkají s tím nejhorším zlem, jaké v člověku může dřímat a s následnou nespravedlností a nepochopením úřadů, volí totální odklon od společnosti a její zkažené civilizace. Začínají znovu, soběstačným životem v přírodě. Tu jsou sami sebou, přestávají být problémoví.
Ve filmu Boj o oheň máme čítankovou ukázku prométheovského tématu. Po kolizi s nepřátelskými lidoopy neandrtálci ztrácí oheň a hrozí jim záhuba. Vybraný hrdina nejenže přinese oheň, ale také přivede ženu z kmene, který oheň umí rozdělat kdykoli a s touto dovedností se zvýší jejich výhoda proti konkurenčním tlupám, zvýší se jejich šance na přežití a umožní to jejich evoluční rozvoj!
Ve filmu Ve Větru chtěli zničit, zlomit a předělat ženu, která příběh vypráví (potažmo celý estonský národ). Sovětští bolševici jí dávali najevo svou moc nad ní. Jaká je to síla, že všemi těmi útrapami tato žena prošla, přežila mnohé své trýznitele včetně diktátora Stalina a nakonec, jim navzdory, žije docela jinak, zcela se odvrací od tohoto sytému a začíná nový život se svými dětmi ve svobodném Rakousku?
V Toulavých psech vidíme to samé – po určité době nanicovatého života plného živoření, ponižující špatně placené práce se rozhodne hlavní hrdina s tím seknout. Nebude už dělat co je mu dovoleno, vezme si sám, co se nabízí a co on a jeho rodina potřebuje. Žijí v luxusním opuštěném, nevyužívaném apartmá, i když je to asi nezákonné dle společnosti. Ale on to vidí jako správné. Nebyl spravedlivě oceněn, tak spravedlnost korigoval podle svých nových pravidel.
Tajné signály sleduji již nějaký pátek a tak dnes již mohu srovnávat a pozorovat určitý vývoj.
V ročníku 2015 lze vidět jisté paralely a podobnosti s filmy z minulých ročníků. Nikdy však, díky kontextu, není vše stejné. Možná si vzpomenete Jeana Gentila či Jacinta z Tajných signálů Febiofestu 2011. Tito osamělci se vydávali na cestu za svým snem, který nakonec nenachází, byli opuštění, nepotřební, vyprázdnění. Hrdinové z tajných signálů roku 2015 jsou součástí masových pohybů, které také nemají jasný cíl. Nejsou však sami za sebe, součátí těchto pohybů je na rozdíl od roku 2011 již příliš mnoho lidí. Příliš mnoho mužů propadá tomuto zoufalství a vyprázdněnosti. Při vzpomínce na Jeana Gentila či Jacinta nám musí vytanout na mysli obraz milionů mladých mužů proudících do Evropy za svým snem. Netuší, že takový sen neexistuje, že jde o přelud. Budou zklamáni. Nedostanou nové domy, auta a spoustu peněz a evropskou dívku zdarma. To, co hledají, mohou najít jen uvnitř sebe. Výborná predikční schopnost Tajných signálů Febiofestu se ukazuje nejen na tomto příkladě, ale vzpomeneme-li také na další filmy z ročníku 2011 a jejich poselství – všechny ženy byly zavřeny v nějakém ústavu, aby byly převychovány k obrazu, který požaduje mužská společnost… Není to dokonalý obraz muslimské rigidní kultury, která dodnes potlačuje ženy a rozlézá se do světa? Která se odráží ve faktu, že migrující osamělí muslimští muži se neumějí s úctou chovat k evropským ženám a chtějí je zase zavřít do ústavu a převychovat, považují je za svou hračku, svůj majetek? Neuváděl jsem již přesně toto v tajných signálech 2011? Je vidět, že tyto signály mohou varovat i několik let dopředu. Problém jsem pojmenoval jako nespolupráci ženské a mužské části lidstva. V Evropské civilizaci jsme došli v tomto procesu jejich sjednocení patrně nejdál. Muslimští migranti tento těžký, staletý vývoj chtějí zvrátit a uvrhnout nás zpět, a s nimi bohužel a paradoxně také ti, kteří se označují za humanisty. Tento zvrat nesmíme dopustit. Spolupráce animy a anima musí pokračovat a prohlubovat se. Oba musí být osvobozeni od zastaralých stereotypů. Tyto muslimské, dnes již nevyhovující a zastaralé stereotypy se v konfrontaci s evropskou civilizací ukázaly v celé své nahotě.
Podobnost s hrdiny ročníku 2015 vidím také s tématikou tajných signálů roku 2012. hrdinové snímků Radisson, Domov, Jmeniji se Ki, Wojaczek a další se stejně, jako aktuální hrdinové vydávají na útěk před společností, bojují se starými zvyky. Jenomže tenkrát, v roce 2012 se jednalo o vzpoury jednotlivců, ojedinělé pokusy, první vlaštovky ukazující, jak tlaku společnosti, která je v podstatě protilidská, čelit. V roce 2015 již filmy tajných signálů jasně ukazují, že se jedná o masovou záležitost, prchat chce každý. Či spíše prchat musí každý. Lidé jsou donuceni, či přímo uchváceni rukou dějin a vrženi do děje. To se velmi změnilo. Jestliže v roce 2012 lidé ještě úplně nechápali, před čím poselství tehdejších tajných signálů varovalo, dnes je to již každému zřejmé. Opravdu doporučuji si můj text Tajné signály Febiofestu 2012 přečíst znovu, s odstupem a pozorně. V kontextu vědomí, že toto bylo zapsáno, a k dispozici již před několika lety, se snad mnohým přemýšlivým čtenářům v hlavách rozsvítí. Zvláště upozorňuji na film Bojovníci duhy – Japonci obsadili Tchaj-wan a jeho původní obyvatele nutili přijmout japonskou kulturu a zvyky, tvrdě trestali neposlušné. Kdo by tenkrát řekl, že podobnému nebezpečí bude dnes čelit Evropa ze strany agresivních muslimů? Tchaj-wancům se to pochopitelně nelíbilo, nezapomněli na svou kulturu a své zvyky, chtěli je zachovat a vzbouřili se. Co udělají Evropané?
V roce 2014 bylo ústředním tématem překonat nějakou osobní krizi, dostat se přes ten bod, kdy se vzdáme něčeho, na čem jsme dosud lpěli a co tvořilo a zároveň omezovalo náš dosavadní život. V roce 2015 se toto téma jednak přesouvá z osobní úrovně na transpersonální, společenskou, a za druhé není jediným, ústředním tématem, jímž vše začíná a končí. Je pouhou epizodou v celém sledu událostí a dějů, kterými hrdinové musí projít.
Tajné signály Febiofestu tedy předpovídají a určují více, než jsem si sám dosud myslel. Nejen že ukazují aktuální téma daného roku, ale mohou predikovat vývoj a varovat před problémy, které teprve nastanou, ačkoli dnes se jeví jako okrajové.
Vývoj je v podstatě logický. Jestliže jsme v minulosti byli upozorňováni na to, že život v tomto světě je nesnesitelný, plný nerovností, nedá se v současné společnosti žít, bylo jen otázkou času, kdy se vše jako hnis vylije ven. Všichni démoni z hloubi lidské duše se vyvalili ven a dali průchod největším hrůzám a zločinům, daly do pohybu masovou migraci.
Dalším prvkem tajných signálů, kterého jsem si povšiml již loni, jsou názvy vybraných filmů: Prezident, Objevení nebes, Uprchlíci, Krajina smrti, Boj o oheň, Ve větru, Toulaví psi. I bez mého hlubšího komentáře asi vycítíte, že výstižně a lapidárně charakterizují realitu současného světa roku 2015.
Letos mě zaujala zcela nová linka tajných signálů – uvědomil jsem si, jak rozdílné je myšlení a uvažování různých kultur a jak značně se promítá do natočených filmových děl. Nám, středoevropských divákům, nejspíš holandský film Objevení nebes připadá přeci jen trochu moc intelektuální a technokratický, postrádáme v něm trochu více duše. Přesto jej jako Evropané chápeme ještě docela dobře. Koprodukčnímu filmu Prezident vtiskl ráz především íránský režisér a gruzínské exteriéry a herci. Tématiku svrženého diktátora a revoluce chápeme jako středoevropané dobře, ale společnost zde vykreslená se nám jeví jako příliš chaotická, uvolněná, bez dostatku řádu, je zde příliš mnoho bídy. Snímek Boj o oheň je vykreslen s kanadskou opisností a na středoevropský vkus místy až přílišnou názorností, je to podobné, jako u Objevení nebes. Krajinu smrti vnímáme jako exotický násilnický příběh ze vzdálené kultury, která se nás nijak nedotýká, filosofické otázky, které nastoluje, však chápeme velmi dobře. Film Ve větru je nám blízký svou tematikou a novátorským, neotřelým zpracováním, ale chybí nám v něm snad trochu více vtipu. A Toulaví psi z Tchaj-wanu – to je výrazná ukázka rozdílnosti kultur na hranici pochopení. Evropský divák, jak jsem již uváděl, nesnese dlouhé, statické, meditativní záběry, kde se „nic neděje“, neprobíhá v nich množství děje, změn, zvratů, akcí, triků… Mnoho z diváků během projekce sál opustilo!
Tuto rozdílnost kultur a chápání, která jsou charakteristická pro jednotlivé regiony, si musíme přizna,t uvědomit. Popíráním, či ignorováním těchto rozdílností dochází k mnoha nedorozumění a konfliktům. Život v určitém regionu vyžaduje určitý způsob chování a myšlení. To je nezbytné respektovat. Asi tušíte, že by si to měli uvědomit jednak ti, kteří stále touží kolonizovat chudé země, nebo pomáhat chudým černouškům a Arabům, ale také muslimové, kteří se hromadně valí do Evropy, prý proto, že zde hledají ochranu. Pak ovšem se musí naučit respektovat a osvojit si zdejší způsob chování a myšlení, nebo bezpodmínečně území Evropy opustit.
Pochopitelně leží na stole i otázka, zda když si uvědomíme rozdílnost civilizací, lze tyto rozdíly nějak překonat či sjednotit? Forma vždy zůstane charakteristická pro daný region, avšak pohnutky, a emoce lidí, jejich dramata i filosofické otázky z nich plynoucí chápeme dobře, dokonce i tehdy, když se ve filmu vůbec nemluví (Boj o oheň)!
V minulých ročnících jsem na závěr charakterizoval témata tajných signálů s pomocí astrologicko-psychologických archetypů. V roce 2015 nedokážu stanovit jeden, nejvýraznější archetyp. Připadá mi, že jsou letos poprvé zastoupeny snad všechny. Zamíchané do guláše, barevného víru dění. Je zde Pluto, který přivádí k prožití nejhlubší krize, největšího zla a dává příležitost se poučit a jít dál s tím, co je opravdu důležité. Uran se svou vzpourou vůči starému a hledáním lepšího, humánnějšího světa. Neptun se svou mnohovrstevnatostí, košatostí, zmateností, všeobjímajícností. Saturn, jako starý řád, tradice, zvyklosti, které musí být buď zachovány, nebo reformovány – ale i společnost, rod, stát. Jupiter se svým idealistickým poselstvím a hledáním, Mars, se svou agresivitou, bojem, akcí a prosazením se, Venuše ukazuje v detailech mimo hlavní linku jak se všichni chtějí mít dobře a užívat si, Merkur dává vše do pohybu a nutí přemýšlet… je zde všechno.
Vyzdvihl bych ten pohyb a akci. Protože děje se mohou projevit jen pohybem. Tedy existencí v čase. Každý z popisovaných filmů lze totiž svým způsobem označit jako road-movie! Je to cesta za hledáním lepšího života. Cíl je nalezen nečekaně, paradoxně tehdy, když se hrdinové vzdají předchozího úsilí vyjít s tím co je. Musí nakonec přijmout něco nového. To nové by mělo být lepší, lidštější.
Ve dvou filmech tajných signálů 2015 explicitně zazní: neoplácejte, nemstěte se, zastavte ten kolotoč násilí! Najděte vůli k odpuštění, k novému, vyššímu mravnímu náhledu, nedělejte to tak, jak bylo dosud zvykem. Vítězství není zabít protivníka, ale prosadit řád, ve kterém zabíjení skončí. To je projevem humanity, lidství. Ale ten, kdo toto lidství projeví, musí nejprve nad protivníkem zvítězit, tedy bojovat, postavit se mu.
Kde se to nepovedlo, to je vidět v současné Sýrii. Tam není nikdo dobrý, všichni páchají násilí. Samí padouši, jako v Tarantinových filmech, můžete si maximálně vybrat, kdo vám je více sympatický.
Kde je šance, aby se to povedlo? V Evropě. Evropa nesmí být bezzubá, ani necitelná. Nesmí migrantům ve všem ustupovat. Musí říci – naše kultura je taková, tady je naše místo. Buď se (vy, muslimové) naučte to respektovat – ihned – nebo zmizte a nezneužívejte naší pohostinnosti.
Největší dobro v lidech probouzí zároveň i největší zlo v jiných, kteří chtějí dobra zneužít. Kdo příliš ustupuje, bude zničen, stejně, jako ten, kdo nezná míru v prosazování svých požadavků. Oba totiž jednou zajdou tak daleko, že už jim nic nepomůže. Nelze se přizpůsobovat muslimským migrantům a jejich zpátečnické středověké nenávistné, agresivní a prolhané civilizaci. V reakci na to však nelze ani každého z nich střílet či likvidovat. To je opačná extrémní zkratka. Spor se prezentuje jako buď migranty střílet, nebo jim ve všem ustupovat. Ale tak to není, nemůže a nesmí být. Paradoxy, duality, protiklady, to vám, milí čtenáři, melduju už deset let. Kdo z vás pochopil?
Článek navazuje na předchozí ročníky:
Tajné signály Febiofestu 2014 – III.
Tajné signály Febiofestu 2014 – II.
Tajné signály Febiofestu 2014 – I.
Tajné signály Febiofestu 2013 – III.
Tajné signály Febiofestu 2013 – II.
Tajné signály Febiofestu 2013 – I.
Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – II.