Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2014 – III.

Další díl letošního filmového poselství. Není nikterak nepřípadné připomínat si „temnou noc duše“ v čase zimního slunovratu, kdy noci jsou skutečně nejdelší… Jaké symboly obsahuje?

Hovna, moře, Velká matka... Temná noc duše  a krize světa...

 

Nejprve je nutné přečíst si první díl, pokud jste jej ještě nečetli. To je logické, že:

Tajné signály Febiofestu 2014 – I.

Po té, jak logika napovídá, je vhodné si přečíst druhý díl:

Reklama

Tajné signály Febiofestu 2014 – II.

A teprve potom může následovat přečtení tohoto třetího dílu, to dá rozum. Nic vám neuteče, pusťte se do toho.

 

Ve druhém díle jsem popsal základní téma, které nám vybrané filmy sdělují. Zmínil jsem v závěru, že toto téma koresponduje s tzv. „temnou nocí duše“.

Tento původní termín Jana od kříže si osvojili moderní mystici (Paul Branton) a zabydlel se i v moderní psychologii (Karel Gustav Mladý, v originále C. G. Jung). Psychoterapeut a spisovatel Thomas Moore ji rozsáhle popsal v knize Temné noci duše. Věnuje se temné noci z mnoha úhlů a já bych rád zmínil alespoň některé, aby bylo zřejmé, jak hluboce souvisí s tématy letošních Tajných signálů Febiofestu, jež se odráží ve filmech popsaných v minulých dvou dílech.

Moore připomíná, že temná noc duše je přirozenou součástí života, kterou prochází někdy v životě každý. Je to období, v němž jsme konfrontováni se svými nejtemnějšími stíny, s událostmi a jevy, které jsme považovali za natolik náročné a temné, že jsme se dosud vyhýbali jejich řešení. Problémy z nich vyplývající jsme bagatelizovali, popírali, odsouvali, nebo rovnou zcela vytěsnili, dělali jsme, že neexistují. V příhodný okamžik se však tyto nahromaděné problémy a témata vyvalí do našeho života a nekompromisně nás staví před nutnost je ihned řešit a vrátit svému životu znovu řád a smysl. Bojovat s nimi a neuhnout. Uvědomit si, co opravdu chceme, co je pro nás důležité, kdo opravdu jsme. Zpravidla se tím dostaneme do konfliktu s okolím, neboť dosud jsme se chovali tak, aby nás naše okolí přijímalo, za cenu popření části sebe sama. To během temné noci již není žádoucí. Vidíme, že to je přesně to, co zažívají i naši hrdinové ze sedmi zkoumaných filmů.

Thomas Moore píše:

„Temná noc vás zachrání, abyste příliš neuvízli ve všedním životě. Dělá z vás hrdinu. S její pomocí vrostete do svého osudu a stanete se odpovědným členem společnosti. V matčině děloze se stanete lidmi. V děloze temné noci se stanete duší.“

Kdo prochází peklem temné noci, si zaslouží obdiv. Pokud si znovu prostudujete popis všech filmů z předchozích dvou dílů, všimnete si, že jejich hrdinové před svou situací neutíkají, nepopírají jí, neuhýbají. Nevrací se ke starým vzorům chování, které by jejich utrpení ulehčily. Ani nevzdávají boj za sebe sama, nesedí odevzdaně v koutě, přestože jsou neustále pod palbou těžkých ran osudu. Ten je nutí projít poslední zkouškou, zcela v souladu s mýtem sestupu Inanny do podsvětí (o tom jsem psal v minulém díle, pro ty, kteří byli líní si jej přes mé upozornění přečíst).

Moore přiznává, že temná noc je hraničním stavem mezi dvěma světy, nejste ani tady, ani tam. Nevíte, co bude, jste však ve víru změn, jimiž nerozumíte. To je pro mnoho lidí dnes strašlivá představa. Proto se snaží temné noci vyhýbat, popírat, že se jim něco děje, snaží se za každou cenu obnovit rovnováhu předchozího stavu, zabránit jakýmkoli změnám, aby bylo zase „všechno v pořádku“. Snaží se zůstat housenkou a vyhnout se fázi kukly, z níž se může zrodit motýl.

Temná noc duše je však dle Moora příležitostí, která nesmí být promarněna. Díky ní máme konečně možnost uvědomit si co nás brzdí, co doopravdy chceme, zbavit se jednou pro vždy všech svých stínů a vstoupit tím do nové fáze svého života, autentičtější, skutečnější. Pochopitelně se takový proces neobejde bez bolesti, utrpení, až na hranici vybičovaného úsilí při jejich překonávání. To současný člověk podstupovat nechce. Takové stavy vidí jako „nemoc“, něco, co vybočuje z normálu. Myslí si, že může žít šťastně a spokojeně pořád. Ale to je omyl. Víme již, že starý cyklus se musí uzavřít, aby mohl nastat nový.

Thomas Moore v jiné kapitole zmiňuje souvislost temné noci s bohyní Hekaté. Právě ona vládne noci a její tichý hlas můžeme v nejtemnějších nocích slyšet ve svém nitru. Její rady jsou v rozporu s racionálním a logickým hlediskem denního světa, ve kterém jsme si navykli žít, jakoby žádná noc neexistovala. Ona nás osvobozuje od povinností, vtisknutých vnější společností, k tomu, co je naší vnitřní, osobní potřebou. Jenže v noci vše funguje jinak, špatně vidíme, takže se nemůžeme směle rozeběhnout, ale postupujeme pomalu a opatrně, abychom do něčeho nenarazili. Chováme se tiše a máme neustále smysly na stopkách, abychom nepřeslechli nic důležitého, co se kolem nás šustne. Musíme být neustále ve střehu, v noci není nic předvídatelné, nebezpečí číhá na každém kroku, v každé vteřině. Nelze si nic plánovat, v nic věřit. Je nutné všechno zapomenout, od všeho se oprostit a soustředit se na sebe a své instinkty.

Není zde nic, co by rušilo a ovlivňovalo naší vůli, nic, co by námi manipulovalo, v temnotě jsme jen my, sami, v temném okolí. Paradoxně jedině tak zjistíme, kdo opravdu jsme a co chceme, nebo jaké jsou naše skutečné potřeby.

Moore také zmiňuje souvislost Hekaté s odpadem. Koresponduje to opět s temnou nocí, i s mýtem o sestupu Inanny do podsvětí. To, co již neslouží svému účelu, se stává zbytečným a je záhodno se toho zbavit. Není důvod si to ponechávat. Podobně jako hovna. Ta také umístíme do klozetu a zpravidla bez lítosti spláchneme pryč, nechceme si ponechávat ošklivá smradlavá hovna ve své blízkosti, nedáváme si je do vitrín, nemazlíme se s nimi po večerech, neptáme se, co by tomu řekli lidé, že je spláchneme do záchodu.

Problém však je, že s mnoha věcmi, které již dávno dosloužily, nezacházíme jako s hovny. Obklopujeme se starými věcmi, které nás kdysi potěšily, oblečením, které již nenosíme, vztahy, které nás již nevyživují ale naopak ničí, prací, kterou nemáme rádi, bydlíme v místě, kde se nám nelíbí, jíme věci, které nám již škodí, zachováváme si zvyky a rituály, které nás již nikam neposouvají. Tyto věci smrdí v našich životech, jako ta hovna. Ale my v nich stále nevidíme hovna, ale ty dobré jahody se šlehačkou, čerstvý zeleninový salát nebo vynikající svíčkovou s knedlíkem. Tím vším to kdysi původně bylo, tyto dobré věci nám poskytly výživu i potěšení. Pak ale byly stráveny a jako odpad vyloučeny. Staly se hovnem. A hoven se přeci zbavujeme, že? Pokud se však léta nezbavujeme dávno nefunkčního vztahu, práce, která nás netěší, role, kterou pro druhé lidi hrajeme, protože nám jí vnutili, pak tyto věci, podobně jako hovna, v našem životě smrdí a smrdí čím dál víc, rozkládají se, jsme od nich ulepení, sami páchneme až to už nemůžeme ignorovat.

Místo toho, aby se lidé s hovny poprali, pustili se do špinavé práce a vyčistili svůj život od odpadu, jdou za doktorem a nechají si předepsat antidepresíva. Takové pilulky způsobí, že přestaneme vnímat smrad hoven, takže se nám náhle uleví. Ale hovna, přátelé, tím z našeho života nezmizí. Budou smrdět a rozkládat se dál. Farmaceutické pilulky tedy vůbec nejsou potřeba, zahoďte je. Postavte se čelem své temné noci a projděte jí jako hrdinové.

Je vhodné si to připomenout zvláště nyní, v období Vánoc. Ač to neradi slyšíme a mnozí z vás se tomu budou urputně bránit, v čase nejdelších nocí v roce bychom se měli spíše zbavovat odpadu, nepotřebných věcí, hoven, vztahů, nežli dostávat, a vzájemně se obdarovávat věcmi novými.

Žádná substance nemůže být učiněna dokonalou bez dlouhého utrpení.
Axiomata Hermetica

Tolik k hlavnímu tématu, ale přistupme nyní k další kapitole, která je podle mého názoru vůbec nejzajímavější, a tou je neobvyklé množství shodných vedlejších témat a detailů, objevující se ve všech filmech zde analyzovaných:

  1. V každém filmu někdo zemře, nebo je zabit. Tomu se asi příliš nepodivíme, jestliže jsme si již vysvětlili hlavní téma – tím jsou ztráty, transformace, osamělost. Tak ve filmu 8—Ball musí zemřít Lali, ve filmu Domov zemře nejprve dědeček a pak i babička Lou, ve snímku Dělníci „zemře“ pro Rafaela jeho firma, v druhé povídce pak je to smrt staré paní a následně i smrt jejího psa Princezny. Ve filmu Attila Marcel sehraje roli smrt rodičů Paula, a později smrt jeho sousedky. Vlčí děti jsou plné smrti, Hans ztrácí příbuzné, matku, symbolicky bratra, další kamarády. V Noci v betonu zemře Mies a málem i Sami. Ve filmu Táu je to smrt manželky Gustáva. Všechna tato úmrtí sehrají roli spouštěče událostí, které nakonec vedou k symbolické smrti a znovuzrození hlavního hrdiny.
  2. Postava inspirátora-podporovatele. O tom jsme se již také zmiňoval (v minulém díle). Je to osoba, která provází hrdinu jeho temnou nocí duše. Její pomoc se omezuje skutečně jen na podporu a povzbuzování, není to klasický ochránce. Takže ve filmu 8-Ball nedojde ke konečné konfrontaci Kaskiho s Lalim, jak by se dalo očekávat, a jak jsme na to zvyklí z holywoodské produkce. Kaski ovlivňuje duši Pike jen nepřímo, s Lalim bojuje také nepřímo. S pomocí inspirátora každý hrdina v sobě najde správný směr, za nějž neváhá bojovat a zvítězit. Nikdo to nemůže udělat za něj, je to jeho boj.
  3. Ve většině filmů hraje významnou roli téma drog. Ve filmu 8-Ball byla Pike ve vězení za distribuci drog, sama brala drogy. Její přítel Lali je nadále prodává, psycholog Kaski pracuje s drogově závislými a pomáhá jim. Ve filmu Dělníci stojí za luxusem a bohatstvím vily, ve které hrdinové slouží, syn staré paní, drogový boss. Obchod s drogami provozuje i komorná Lýdia přes hranice s USA. Paul ve filmu Attila Marcel dosahuje probuzení duše s pomocí halucinogenních drog v houbičkách. Ve snímku Noc v Betonu je Ikke odsouzen za prodej drog. A nejnázornější Táu ukazuje opět cestu do hlubin duše s pomocí drog –peyotlu, který Gustáva přivádí k fantaskním vizím. Drogy jsou tedy výrazně přítomné a pokud v některých filmech chybí, jsou zastoupeny něčím jiným, jak později vysvětlím.
  4. Ve všech filmech je nějak akcentováno téma matky, mateřství. V 8-Ball se Pike sama stává matkou. Problémy s matkou jsou jedním z hlavních skrytých témat filmu Domov – Lou má problém se svou matkou, ta zase měla problém se svou matkou. Matka Lou to řešila tím, že přerušila styky se svými rodiči, Lou, s pomocí své babičky, tu chybu již nezopakuje, vymaní se z vlivu své matky a zároveň se spolu usmíří. Ve filmu Dělníci je mateřství dominantní – firma se chová k Rafaelovi jako „velká matka“, stejně tak i stará paní ke svým zaměstnancům, má je za děti, o které se stará, ale které musejí poslouchat a jsou na ní závislé. Ve snímku Attila Marcel hraje matka Paula významnou roli, ona jediná chtěla, aby se Paul sám rozhodl, čím chce být. Po její smrti tetičky rozhodly, že Paul bude klavíristou. Sousedka-inspirátorka pak má k Paulovi podobný postoj, jako měla jeho matka. I ve Vlčích dětech umírá chlapcům matka a následně musí sami v sobě objevit svou jistotu, o co se opřít a co je jejich vnitřní potřebou k přežití. I v Noci v betonu hraje matka obou chlapců významnou roli, nedává jim sice úplně vše, co by potřebovali, ale přesto nějak drží rodinu pohromadě. A kde je matka v Táu? Nemohu se zbavit dojmu, že úplně všude, vše obepíná, tak, jako poušť Wiricuta, v níž se „zrozuje“ Slunce.
  5. Ve všech filmech je téma závislosti. Zpravidla je hrdina závislý na svém protivníkovi. O tom jsem již psal v minulém díle. Závislost je citová, mentální a následně i materiální. Úkolem hrdiny je se z této závislosti vymanit.
  6. Většina filmů začíná i končí podobným záběrem, na stejném místě, nebo podobnou situací. To už začíná být vskutku zajímavější. Pike v 8-Ball na začátku opouští vězení vstříc novému životu, na konci opouští vězení starého vztahu a vstupuje do nového. Film Domov začíná pohřbem dědečka a končí pohřbem babičky, na konci jsou však všichni pozůstalí úplně jiní. Film Dělníci začíná scénou na pláži, na pobřeží, kudy vede hranice mezi Mexikem a USA, kde vidíme hlavní hrdiny obou povídek. Film končí záběrem na tutéž pláž, ovšem Rafaelo je již spokojený důchodce, a Lýdia je již na americké straně této pláže. Snímek Attila Marcel začíná záběrem z pohledu malého Paula v kočárku na velký plakát Grand Canyonu, a končí záběrem z pohledu Paulova syna v kočárku na skutečný Grand Canyon. Ve Vlčích dětech se na začátku Hans se svým bratrem po smrti matky vydává na cestu, nezkušený, bojácný, naivní. Na konci se vydává na cestu sám, po té, c o„ztratil“ bratra, ale již zkušený, odvážný, odhodlaný. Noc v Betonu začíná záběrem popisujícím sen Samiho, v němž se bortí most přes záliv, auta a autobusy padají do moře, Sami nemůže otevřít dveře autobusu, aby zachránil lidi v něm. Na konci se Sami v tomtéž zálivu, na tomtéž místě zkouší utopit, ale rozmyslí si to. V Táu Gustávo na počátku přijíždí do pouště, se vším vybavením, na konci vstupuje do moře (prostředí symbolicky ekvivalentní s pouští) téměř nahý. Tato podobnost začátku a konce může znamenat, že to, o čem sníme, se může realizovat. Nebo že jeden cyklický proces byl skutečně uzavřen. Hrdina se dostal do stejného bodu, jako na začátku procesu, ale již o úroveň výše. To je zřetelná indicie, potvrzující že děje probíhají v cyklech, po spirále, nikoli lineárně.
  7. Nikdy není pozdě něco změnit. Toto poselství v některých filmech přímo zaznělo, v ostatních je však přítomno také. I když situace vypadá beznadějně, po dlouhá léta se nemění, hrdina si připadá bezmocný, najednou se objeví příležitost a je třeba jí chytit za příslovečné pačesy.
  8. A na závěr to nejpozoruhodnější: Poslední záběry téměř všech filmů se odehrávají u moře! Tato shoda je opravdu neuvěřitelná, ale vskutku: 8-Ball končí záběrem šťastné rodinky – Pike, její dcera a Kaski si užívají pohody na mořské pláži. Domov tvoří výjimku, ale o Dělnících jsem se již zmínil – konec se odehrává na mořské pláži, kde si hlavní hrdinové spokojeně a šťastně užívají. Attila Marcel končí sice oficiálně záběrem na Grand Canyon, ale po titulcích následuje ještě bonus – obě tetičky spolu se starým profesorem se procházejí po mořské pláži a roztomile při tom blbnou.

    Tento filmový dovětek je poctou herečce Bernadette Lafont, představitelky jedné z tetiček, která krátce po dokončení filmu zemřela. Toto jsou poslední záběry s ní. Ve Vlčích dětech se Hans dostane až k moři na hranici s Litvou, kde hodnému rybáři odevzdá do péče poslední z dětí své „vlčí smečky“. Mohl by to být konec i jeho cesty, mohl by zůstat také, ale Hans jde ještě dál, ještě pro něj příběh nekončí. A ve filmu Táu, jak jsem již také zmínil, na konci Gustávo vbíhá do moře, v němž vidí stát svou zemřelou ženu. Po té následuje ještě záběr s pouští, kde se každou noc zrozuje Slunce – u mnoha národů se traduje, že Slunce umírá a rodí se v moři. Poušť je svým charakterem ekvivalentem moře – všeobjímající, nekonečná, záhadná. Hrdinové na konci filmů jsou šťastní a uvolnění, když se pohybují v moři nebo jeho blízkosti. Moře je jakoby pohltí, obejme, očistí, smyje a rozpustí všechno špatné. Po prožitých peripetiích odloučenosti je vrací do života propojeného s ostatními. Nejedná se o „náhodu“, ale o zjevnou symboliku.

V alchymii nic nenese ovoce, co předtím nezemřelo.
Axiomata Hermetica

Tyto poznatky můžeme převést na nějakého nižšího společného jmenovatele, třeba s pomocí psychologicko-astrologických archetypů. Nelze přehlédnout, že vše, co se týká hlavního tématu, který jsem popisoval ve II. díle, přesně odpovídá archetypu planety Pluto a znamení Štíra. Smrt a znovuzrození, transformace, zásadní změny, ztráty, krize a těžké životní zkoušky, snaha dobrat se podstaty, opravdovosti, autentičnosti, pravdivosti „Já“, sestup do podsvětí, peklo, odpad, hovna, vyměšování, moc a ovládání, vztah založený na nerovnováze, kdy jeden ovládá a druhý se nechá ovládat, rebelantství proti autoritám, tomu všemu vládne Pluto, Bůh podsvětí. Jednoznačně tedy letos řešíme plutonické téma. Je na čase zahodit všechny přetvářky, lži a klamy, jimiž se snažíme vyhovět druhým, a stát se konečně sami sebou. Nechat zemřít své staré Já a zrodit se ve své pravé podstatě. Projít obrovskou krizí, v níž mnoho ztratíme, ale na jejímž konci čeká poklad.

To co zabíjí, plodí život. Co způsobuje smrt, způsobuje vzkříšení. Co ničí – to tvoří.
Axiomata Hermetica

Nezanedbatelně však na sebe upozorňuje také archetyp planety Neptun a znamení Ryb. Projevuje se třeba v postavě inspirátora, který nezasahuje přímo, ale inspiruje a nepřímo ovlivňuje dění. Výmluvný je i fakt, že závěr filmů se odehrává u moře nebo v moři! Názornější už to nemůže být. I hudba, která velkou roli hraje zejména ve filmech Attila Marcel a Domov, odkazuje na vliv Neptuna. Také téma drog má v gesci tento mocný vládce moří a vod. Vládne totiž také psychice jako takové, psychickým stavům, opojení, extázi. Vzpomeňme na sestup Inanny do podsvětí a na eleusínská mystéria. Manželem Inanny byl jakýsi Dumuzi, ve starém zákoně známý jako Tamúz, a ten není nikým jiným, než řeckým Dionýsem. Dionýsos je v psychologické archetypologii považován za nižší aspekt Neptuna. Jako nemanželský syn Dia byl po klatbě Héry odsouzen k věčnému tanci, zpěvu a opojení. Existuje reliéf, na němž je vyobrazen Dionýsos společně s Démétér, jakoby patřili k sobě. Jiný reliéf zpodobňuje Démétér se svazkem makovic v ruce, a všichni víme, co se vyrábí z nezralých makovic. V eleusínských mystériích se praktikoval ritualizovaný sestup do podsvětí po vzoru Démétér (Inanny). Počáteční fáze však byla zasvěcena Dionýsovi. Byly při ní poutníkům podávány halucinogenní drogy, jež přinášely zajímavé vize. Terence McKenna se domníval, že se zde používaly koprofilní (zase ta hovna, přátelé!) houby, patrně muchomůrky, zatímco jiní badatelé se shodují, že byl užíván nějaký nápoj z obilného námele, který obsahuje látky složením i účinkem podobné LSD. Následné vize pak v duši zúčastněných spouštěly nějaké procesy. Přesně tak to ostatně provozuje i Paul ve filmu Attila Marcel na seancích u své sousedky, nebo Gustávo ve filmu Táu u pouštního šamana. Je to proces prastarý, který nám naznačuje, že sestup do podsvětní říše Pluta usnadňuje působení Neptuna, které rozpouští staré vědomí a rozšiřuje je. Pravděpodobná rekonstrukce průběhu eleusínských mystérií je popsána zde nebo zde.

Ještě je tu třetí archetyp, který zde vystupuje do popředí. Archetyp Velké Matky, mateřství, duše, se zde manifestuje mnoha zvláštními způsoby. Odpovídá astrologickému archetypu Luny a znamení Raka. Na symbolické rovině je to Inanna či Démétér – patronka úrody, plodnosti a zrozování. Potažmo všichni hrdinové zkoumaných filmů symbolizují tuto „Velkou Matku“, která sestupuje do podsvětí. Vzdává se kariéry, hledá své nejhlubší pocity, které jí napoví jak uspokojit své vlastní potřeby. Luna má totiž tendenci odrážet světlo druhých a uspokojovat cizí potřeby, starat se o druhé. Pokud však splní svou mateřskou, vyživující povinnost, začne se zabývat svými vlastními nejniternějšími potřebami, tak, jako Bohyně Hekaté. Zodpovídá za emoce, domov, rodinu, osobní spokojenost, kořen bytosti. Je zvláštním způsobem zašifrována do názvů výše uvedených filmů. 8-Ball je koule, tvar primárně ženský, jinový, osmička jsou pak dvě koule nad sebou. Domov je přímo vyjádřením jednoho z témat Luny. V horoskopech států představuje Luna prostý lid, proletariát jako opozici aristokracie, takže název Dělníci, také odpovídá tématu. A co Vlčí děti? Vlka máme spojeného s tím, že vyje v noci na měsíc a dítě, dětství je spojeno také s Lunou. Noc v betonu to má v názvu také, Luna vládne noci. Tma, noc, pasivita, to jsou také aspekty lunárního archetypu.

Nejmarkantnějšími archetypy zde se objevujícími jsou tedy Pluto (Štír), Neptun (Ryby) a Luna (Rak). Astrologicky vzdělaný čtenář již chápe, co mají společného – všechny reprezentují živel vody.

Co z toho vyplývá a co z toho můžeme vyvodit pro dnešní dobu a současné lidstvo, ponechám do příštího dílu. Téma je natolik košaté, že vám nemohu mučit příliš dlouhými články. Pokud jste však rozpoznali temnou noc duše ve svém životě, nebo v okolí, můžete mi o tom napsat.

 

Článek navazuje na předchozí ročníky:

Tajné signály Febiofestu 2013 – III.

Tajné signály Febiofestu 2013 – II.

Tajné signály Febiofestu 2013 – I.

Tajné signály Febiofestu 2012 – III.

Tajné signály Febiofestu 2012 – II.

Tajné signály Febiofestu 2012 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Tajné signály Febiofestu 2010

Tajné signály Febiofestu 2002