V minulém díle (doporučuji přečíst před čtením tohoto článku) jsme se seznámili s tím, jak odlišně prožívají krizi současného světa muži a ženy.
Muž se utápí ve svých aktivitách, dělá všechno možné, vydává se na cesty, neustále hledá, přemýšlí zkouší nová řešení, ale není mu to nic platné. Pobavil mě vtipný příměr, že současný muž se podobá veverce v kleci, která neustále běhá v kole, ale jakmile se zastaví, pozná, že se ze svého místa neposunula ani o píď. Obrazně řečeno muž hledá Svatý Grál, tedy symbol ženského principu, vyráží bojovně do světa s nařasenou korouhví, podobně jako bájný Parsifal, který by mohl být patronem našich mužských hrdinů. I on se vydal do světa hledat Svatý Grál, přičemž nevěděl ani co to je, ani kde ho hledat. Když jej však měl na dosah, nepoznal to, protože byl přesvědčen, že musí hledat aktivně a bojovně, namísto toho, aby se ztišil, odložil zbraně a poslouchal své srdce. Tak promeškal svou příležitost. Jean Gentil ani Jacinto svůj Svatý Grál dosud nenašli, je však jasné, že bez něj nemohou dále žít. Podaří se jim to nakonec? Podaří se to všem mužům? Mužskému principu obecně?
Žena je vržena do podřadné, otrocké role. Je tlačena někam, kde jí není dobře, nemůže být sama sebou a být šťastná. Je využívána, slouží cizím záměrům. Je však velmi tvárná a přizpůsobivá a všechno to přijímá. Touží však po nějaké změně, po něčem krásném. Očekává příjezd hodného prince na bílém koni, který jí zachrání. Místo něj však přijíždí černý rytíř na vraníkovi a místo záchrany zase jen bere a nakládá jí další břemena. Žena tak setrvává v roli oběti a naivně mlčky doufá, že její oběť bude jednou oceněna a odměněna. Ale nic takového nepřichází. Žena stále doufá, že jí někdo zachrání a vytáhne z jejího neutěšeného postavení, ale vůbec přitom nevidí, že se může zachránit sama, že sama může vyvinout aktivitu a nečekat na spásu zvenčí. Dokáže objevit tuto aktivní sílu v sobě samé, namísto nestálého vzdychání a nářků? A zůstat při tom sama sebou, tedy nestát se bezcitným strojem v ženském těle?
Následující dvě fotografie ze zkoumaných filmů jsou krásnou ilustrací popsaného stavu. Muž – vnitřně vyprázdněný osamělec hledající naplnění v životě, a žena jako bezbranná oběť.
Možná už chápete, v čem spočívá potíž. Mužský a ženský princip přestaly spolupracovat, vyvíjely se zcela odděleně. Nyní svět dospěl do bodu, kdy to už dál nejde, pokud nezačnou spolupracovat, oba zahynou. Dokud si to lidé neuvědomí, shodnou reakcí mužů i žen dneška bude naprostá rezignace. Pro jistotu znovu připomínám, že nejde jen o biologickou ženu či muže, nýbrž o archetypy, které má každý z nás v sobě a které jsou obsaženy všude a ve všem v tomto světě. Každý se může pokusit vysledovat, kde dělá chybu, ke kterému archetypu jeho jednání v určitých situacích inklinuje.
Alchymickou fúzi obou archetypů nacházíme právě v postavě Babydoll ve filmu Sucker Punch. Babydoll ztělesňuje bájného hermafrodita, nikoli snad po stránce pohlavní, všichni vidíme, že je to žena, nýbrž na úrovni duševní – tam představuje celého člověka, který obsáhl a dal do souladu mužský a ženský princip v sobě sama.
Babydoll je křehká dívka, i odhodlaná bojovnice. Není jedno, nebo druhé, je obojí. A její mužská a ženská část nepodléhají extrémům, které nalézáme u prvních čtyř filmů. Pokud Babydoll bojuje, nebo vyvíjí nějakou aktivitu, je to vždy činnost, která má nějaký smysl, v jejím konání není ani špetka bezcílného bloudění. Jako žena se sice ocitá v roli oběti, ale nezůstává v ní, nerezignuje, nýbrž nachází sílu a vůli svou situaci změnit. Svou dobrovolnou oběť pak podstoupí k záchraně své kamarádky. Jak se jí to všechno podařilo?
Babydoll byla silná už před tím, než se ocitla v ústavu. Okolnosti jejího života jí však dostávají pod mocný tlak, který by i tak silné děvče mohl zdrtit. Ztrácí své nejbližší, otčím jí zradí, je náhle úplně sama. Zrada a křivda z umístění v blázinci, kdy navíc ví, že jí čeká zneuctění nějakým pracháčem a hned potom lobotomie, a při tom má ještě plnit všechny povinnosti, které po ní v ústavu vyžadují, to jsou tak těžká břemena, že lze pod nimi jen stěží dýchat. Kde tedy najde svou sílu? Namísto toho, aby hledala řešení ve vnějším světě, kde situace vypadá naprosto beznadějně, dokáže jej nalézt ve světě vnitřním. Ano, ona je toho schopna. Jedině tam, uvnitř, v jiné realitě potkává někoho, kdo jí povzbudí, kdo jí poradí, kdo jí dá naději. Ve vnějším světě by to nenalezla, i kdyby podnikla kdo ví co. Tam, v jiné realitě, do které se dostane skrze sebe, teprve získává potřebnou sílu a také správné informace o tom, co musí podniknout. Tak správně zapracovala Anima, ženský princip, pravá mozková hemisféra. Pokud by však zůstalo pouze u toho, zůstala by v roli oběti stejně, jako ostatní dívky. To se však nestane, protože o slovo se hlásí i probuzený Animus, mužský princip uvnitř naší hrdinky. Jedině díky němu je schopná vše vnitřně poznané také pečlivě naplánovat a aktivně a odvážně provést ve vnější realitě.
Bez vnitřní podpory neví Animus co má dělat a nemá k tomu ani motivaci. Bez vnější realizace je veškeré vědění získané Animou bezcenné, protože samo o sobě nevede k cíli, k naplnění. U Babydoll však ženský i mužský princip vzorně a dokonale spolupracují. V jejím jednání proto nenajdete chybu. Je úžasná a dokonalá. Tím se liší od Jeana Gentila nebo Mirandy.
Přesně to musí udělat každý – probudit v sobě Anima i Animu, a naučit je spolupracovat, propojit obě mozkové hemisféry, dosáhnout rovnováhy, překonat dualitu, stát se duševním hermafroditem a tím i dokonalým člověkem. Po této vnitřní revoluci se tato změna projeví i v jeho vnější realitě. I právě popsaný příklad Babydoll ukazuje, že nejprve musí nastat změna uvnitř, pak se projeví venku. Řešení pro změnu vnějšího světa není možné nalézt ve vnějším světě – to je chyba a past mužského principu. Změnu vnitřního stavu pak není možné docílit pouze ve vnitřní světě, to je chyba a past ženského principu.
Je třeba přiznat, že téma konfliktu mezi pohlavími není nikterak nové, objevné či originální. Vlastně je to téma věčné, protože neznáme jeho podstatu. Co je vlastně příčinou současného stavu oddělenosti muže a ženy, a nadto nadvlády muže nad ženou, to se můžeme jen dohadovat, neboť se to muselo odehrát ve velmi dávné, pradávné minulosti. O určitý, velmi zajímavý výklad se pokusil Milan Machovec ve své filosofické detektivce Filosofie tváří v tvář zániku.
Nedávno jsem také narazil na text s podobnou tematikou – Léčivé poselství NEJEN pro muže. Ten přináší další zajímavé vysvětlení, pochopitelně těžko ověřitelné, nicméně překvapivě dochází k velmi podobných závěrům, jaké jsem učinil v tomto článku. Takové synchronicity mě velmi baví.
Nakonec bych se ještě rád podělil o několik zajímavých postřehů a srovnání.
Jak víme, náš svět žil dlouhé věky pod nadvládou mužského principu. To se však týká pouze světa lidí, ve světě přírody ženský princip pracuje stále, jak má. Došlo tedy pouze k tomu, že člověk podstatnou část ženského principu vytěsnil do nevědomí. Ježto je však člověk stále součástí přírody, podléhá jejím zákonům a nemůže se jim vzepřít. Tak ženský princip působí na člověka z oblasti nevědomí, stává se hybatelem veškerých dějů a i u všech pěti zmiňovaných filmů je to patrné.
Jean Gentil nachází podporu jen v iracionální víře v Boha. Podvědomě a neplánovaně ho také kroky dovedou obrazně řečeno do náruče Matky přírody. To jsou všechno projevy a atributy ženského principu.
Jacinta přiměje k tomu, aby se vydal na cestu, tak iracionální záležitost, jako je sen. On o své cestě vůbec nepřemýšlí hlavou, kdyby trochu přemýšlel, patrně by se do tak riskantního podniku vůbec nepouštěl.
Ve filmu Neopouštěj mě hraje významnou až mystickou roli tzv. galerie, obrázky dětí z ústavu, skrze které by snad bylo možné pohlédnout do jejich duše.
V Pikniku na Hanging Rock se ženský princip projevil krásným způsobem. Při pátrací akci po zmizelých dívkách máme na jedné straně profesionálně organizovanou skupinu desítek dobrovolníků pod velením policejního konstábla, která systematicky v rojnici pročesává okolí skal. Na druhé straně je jeden jediný mladík, který se nezodpovědně vydává do skal sám dívky hledat. Konstábl s celou svou monstrakcí je neúspěšný, nenajdou nic. Zamilovaný mladík však jednu z dívek zachrání. Proč? On byl veden láskou, chtěl za každou cenu Mirandu zachránit, s nasazením vlastního života. Policejní rojnice byla organizovaná spíše rozumem a chladnou hlavou. Láska se ukázala být silnější, než rozum.
Babydoll koná na základě inspirace návštěvou v jiné realitě, která podle vědeckého racionálního myšlení vůbec neexistuje. Jestliže však neexistuje, odkud tedy získáváme sílu, motivaci, inspiraci pro překonávání překážek?
Bůh, sny, láska, vize, touha, tyto „neskutečné“ a „nerozumné“ síly ženské podstaty stojí za všemi lidskými činnostmi.
Velmi zajímavé závěry skýtá též srovnání s loňskými tajnými signály. Zatímco loňský hrdina toužil znát pravdu a vzbouřil se jakmile poznal, že byl udržován ve lži, letos hrdinové i hrdinky pravdu znají, oni se ti mocní už vůbec nenamáhají před nimi skrývat syrovou skutečnost. Letošní hrdinové však vůbec nebojují, vůbec se nevzpírají. Až na Babydoll, ale i ona se liší od loňských hrdinů tím, že zná pravdu od začátku, není klamána, je naprosto jasně obeznámena se svou situací. Největší boj musí uskutečnit sama v sobě, aby vůbec chtěla bojovat. Co nám tím tajné signály chtějí naznačit? Co to vypovídá o naší době? Asi už chápete, že? Naši mocní už se také nenamáhají nám lhát. A my se – zatím – vůbec nebráníme. Oni řeknou: „teď půjdete na porážku“. A lidé, jako ovce bečí: „bééé, béé, ano, ovšem, to už je náš úděl, tak je to správné…“ Najde se nějaký odvážný beran, který rasovi natrhne prdel? Přijdeme, jako Babydoll, na to, jak a proč bojovat? Nechci sýčkovat, ale podle všeho nemáme jinou možnost – buď se o to pokusíme, nebo půjdeme všichni do řiti.
Nakonec se pozastavme ještě u čísla 5, které se v letošních tajných signálech Febiofestu nabízí a vtírá naší pozornosti. Pět filmů jsem viděl celkem a ten pátý byl největším tajemstvím a řešením pro všechny předchozí. V tomto pátém filmu dostává hrdinka pět úkolů, musí sehnat pět předmětů a projít pět misí, kterých se zúčastní pět dívek, z nichž pouze pátá se nakonec dostane na svobodu. Ten pátý předmět je největší tajemství, klíčové pro všechny ostatní, bez něho to nemá smysl.
Esoterní význam čísla 5, symbolizovaný mimo jiné pentagramem, je pozvednutí na vyšší úroveň. Čtyřka představuje stabilizaci, pevnost, neměnnost, realizaci na určité úrovni. Však také každý stůl má 4 nohy, každé auto má 4 kola i každé hovado má čtyři hnáty a rozeznáváme 4 hlavní světové strany. Pokud však do hry vstupuje prvek pátý, působí jako snaha o pozvednutí, o kvalitativní změnu. Proto má člověk, stejně jako každé hovado, kromě čtyř končetin také jednu hlavu. Ta je tajemstvím, ta je klíčem. Pětka symbolizuje proces vzestupu. Pokud jste viděli film Pátý element, patrně se plácnete do čelíčka, neboť tam se princip čísla 5 projevuje úplně stejně. Pěticípá hvězda je také známým symbolem revoluce, tedy opět snahy o kvalitativní pozvednutí do vyššího levelu. Světa vezdejšího se zmocňujeme psychicky pěti smysly, fyzicky pěti prsty na své ruce.
A konečně, ačkoli to nemohu nijak dokázat, nabízí se to: může být tento zřetelný odkaz na pětku další indicií procesu vzestupu do páté dimenze, jak o tom píše například kolega Baudyš? Máme tu proces vzestupu, a pátou dimenzi, tedy hned dvakrát odkaz na číslo 5! Nebo má pravdu Roy Littlesun, stařešina kmene Hopi, který předpokládal na letošní rok vnitřní revoluci? Nevidíme snad letos revoluce v Africe, Americe, Evropě? Nedochází nám snad všem trpělivost s tímto systémem? Není snad na místě, abychom si konečně přiznali, že tento systém vlastně nemáme rádi (to je parafráze někdejšího výroku Václava Havla na adresu socialismu)? To jsou všechno moc pěkné synchronicity.
Inu, pěkně těžké úkoly před nás kladou letošní tajné signály Febiofestu. Nedovedu si představit, co přinesou příští rok. Z celého srdce přeji všem úspěch při plnění jejich mise.