V prvním díle Tajných signálů Febiofestu jsem stihl popsat prvních pět filmů z devíti, které se týkají tohoto ročníku. Doporučuji přečíst si nejprve tento první díl, protože jinak nebudete vůbec chápat tento druhý, ani chystaný třetí díl. Nejprve se musí přečíst první díl, potom druhý a nakonec třetí. To je logické, že?
Nyní tedy dokončím zbývající 4 filmy, jsou poněkud složitější na vysvětlení, takže i jejich popis si vyžádá více místa, a pak se pustím do jejich analýzy.
Pod švýcarsko-německý film Domovina se podepsal kolektiv hned devíti režisérů (tak vidíte, devítka se v tomto ročníku opakuje :)) Tito mladí lidé se filmem očividně chtěli nějak vyjádřit k tématu migrace, ovšem svým, švýcarským způsobem. Jako český divák jsem zjistil, že způsob uvažování Švýcara je pro mě snad ještě exotičtější, než uvažování Estonce, Gruzínce nebo Egypťana. O tom však později. V domovině jde o to, že se nad Švýcarskem objeví obrovský mrak, který zastiňuje celou zemi, končí přesně na jejích hranicích a nehýbe se už řadu dní. Vědci předpovídají, že až se z něj spustí bouře, může to mít pro celou zemi katastrofální následky. Film si všímá osudů několika různých lidí v této situaci a jejich reakcí na ní. Je zde mladá dívka z bohaté rodiny, už nevím, zda baletka či pianistka. Dále fotbalový fanoušek, jehož nejvyšší ctižádostí je odpálit světlici na stadionu, ačkoli se to nesmí, pak sekuriťák v obchodním domě, dvojice přistěhovalců z Chorvatska, parta švýcarských nacionalistů, idealistický učitel – humanista, stará paní, která chce v klidu zažít „konec světa“ doma a nezůčastní se žádného běsnění, a další postavy. Mraku zprvu nikdo nepřikládá důležitost, ale pak pomalu nastupuje panika. Lidé vykupují zboží v obchodech, dochází ke scénám a hádkám, vždy kontrolující se sekuriťák zmlátí jednoho hysterického zákazníka. Holčička baletka, najednou zažívá nejistotu a ohrožení, její rodina musí opustit život v luxusu. Zápas, na němž chce fanoušek odpálit světlici, je kvůli mraku přerušen, on jí nakonec odpálí, ale je zatčen. Párek přistěhovalců sní stále o lepším životě, temperamentní muž vymlátí jeden obchod, nacionalisté se začínají organizovat aby chránili svou zemi před vším co není švýcarské – řeknou důležitou větu: „tady není Afrika, u nás se věci vždycky nějak vyřešily“.
Zkrátka krizová situace, v níž se odhalují charaktery. Někteří oslavují konec světa velkou párty v ulicích. Panika houstne schyluje se k bouři z mraku, lidé se chtějí zachránit útěkem do Německa. Na hranicích jsou kolony, lidé nechávají drahá auta stát a běží dál pěšky, dochází ke konfliktům. Pro Švýcary platí nějaké kvóty pro vstup, zatímco třeba Chorvati se svým pasem jsou vpuštěni bez problémů, což Švýcaři nelibě nesou. Dochází k rabování, násilí, nacionalisté berou zákon do svých rukou, nedopatřením zastřelí učitele, protože odmítá zastavit. Atd. Autoři chtěli patrně reflektovat situaci, kdy je v nějaké zemi život ohrožující hrozba a fakt, že jiné země, v tomto případě Německo, lidem prchajícím před touto hrozbou nepomáhají dostatečně, nechtějí je pustit do své země, dělají mezi nimi rozdíly dle národnosti apod. Celý film byl poněkud šroubovaný, málo vysvětloval důvody chování jednotlivých aktérů, čímž usilovaná paralela s aktuálním událostmi migrační krize trochu pokulhávala. Byl však cennou sondou do podivného způsobu uvažování a chování Švýcarů.
Francouzsko-belgický film Kovbojové řeší rovněž téma migrace a střetu kultur, ale z docela jiného úhlu. Děj začíná na jakémsi country bále na francouzském venkově. Alain, převlečený za kovboje, zde vyzve k tanci svou šestnáctiletou dceru. To je naposled, kdy jí vidí, mladá Kelly prostě zmizí. Policie nemá žádnou stopu, zoufalé rodiče však navštíví pánové z tajné služby, upozorní je, že Kelly mohla podlehnout islamizaci. každý rok prý takto zmizí několik mladých lidí. Alain pátrá sám, dcera mu nakonec pošle vzkaz, nemá jí hledat, utekla s přítelem Ahmedem. Stala se z ní muslimka. Alain se nechce smířit se ztrátou dcery, pátrá po ní sám. Získává kontakty z podsvětí, od tajných služeb a podivných existencí. Muslimská komunita (rozuměj hoši z gangu, co celý den nic nedělají, jen hlídkují kolem „svého“ území) mu nechce pomoci, pokud jim nezaplatí hodně peněz, což ostře odmítne. Kontaktuje Ahmedovy rodiče, ani jim Ahmed nedal vědět kam jeli, ale obě rodiny se pohádají a viní jedna druhou. Alain občas získá nějakou stopu, než se však na místo dostane, Kelly je zase pryč, rychle mění místo pobytu. Alain se bojí, že by mohla zmizet mimo Evropu. Na své cesty bere i syna Kida, v té době ještě nedospělého. Alainovi se z hledání dcery stane posedlost, pohádá se s manželkou, přáteli, i synem, ten s ním již nechce jezdit. Vyčerpaný Alain cestou za nějakým tipem v Belgii zemře při autonehodě.
Když Kid dospěje, pracuje jako dobrovolník v Africe. K pátrání po Kelly se vrátí. Dobrodružným a nebezpečným způsobem získá tip, že Kelly žije v Afghánistánu s Ahmedem. Vydá se tam s Američanem, který pracuje pro tajné služby a vyzná se zde. V Afghánistánu Ahmeda vypátrá, zjistí, že s Kelly už nežije, připadal jí prý moc slabý, byla radikálnější, než on. Ahmed má nyní jinou ženu. V sebeobraně jej Kid zastřelí. Jeho přítel Američan jej dostane z vězení, a Kid pak zlatem vykoupí vdovu po Ahmedovi, kterou by jinak čekala poprava. Vezme jí do Francie a časem se s ní ožení. Ahmedův otec mu nevěstu chválí, Kid mu nemůže říci, že mu zabil syna. Kid po čase dostává ještě jeden tip – Kelly je prý v Londýně. Vede malý obchod, má rodinu, malé děti, avšak pečlivě zabalená do černého hábitu od hlavy k patě. Poznají se, ale neřeknou si ani slovo, jen se na sebe dívají a usmívají se. Kid pak odchází. Už ji nebude hledat, ví, že se nikdy nevrátí, stačí mu, že jí našel. Kelly by se dle příkazů svého náboženství nesměla bavit s cizími muži, ani s bratrem nevěřícím, ale vzpomínka na dětství jí dovolí se chvilinku chovat jinak. Kid se vrací domů na na country zábavě vyzve k tanci svou ženu, která ač muslimka, již chodí bez hábitu obaleném kolem hlavy. Podivný příběh, kdy si člověk říká – proč bylo něco, co dobře fungovalo, rodinné a kulturní společenství, rozbito jen kvůli nějaké dogmatické ideologii schovávající se za příkazy od Boha? Co je to za zlo, tato muslimská ideologie plná přísných příkazů a zákazů, která nařizuje rozbíjet rodiny, které se mají rády? Kelly vypadá šťastně, ale vůbec netuší, kolika lidem ublížila a co všechno svým rozhodnutím způsobila.
Osmým v řadě je bulharský snímek Sběratel mrtvol. Hristo, řečený Itso, pracuje jako řidič auta odvážejícího mrtvoly na patologii. Je to takový Mirek Dušín, čestný, hodný, spravedlivý, dělá jen správné věci. Zároveň je velmi prostý a skromný. Jeho parťák Avera je a pravý opak. Okrádá mrtvoly, s ničím se nepáře, je živelný, s morálkou si hlavu nedělá. Itso se seznámí s Katjou, ženou reprezentativního vzhledu, která však na obyčejné lidi jako je Itso shlíží spatra a povýšeně. Jenže potřebuje jeho pomoc. Itso se zamiloval, vidí v ní ženu svých snů. Sblíží se s jejím synem Máriem, funguje skoro jako jeho táta. Katja mu hned na začátku řekne, že jej nepotřebuje, že jej chce jen využívat, ať jí nechá být. Dává mu najevo své povýšení. Katja má velký problém se sebou. Otec Mária zmizel před lety v cizině. Našla si milence – bohatého a mocného mafiána Rocca. Dával jí drahé dárky, s ním měla pocit, že je v lepší společnosti, kam by chtěla patřit. Vzhlíží k Roccovi, který který ji využívá stejně, jako nyní ona Itsa. Itso jí přesto pomáhá se vším možným, časem povýší i na milence. Mohl by pro ni být dobrým mužem pro život. Katja však neumí ocenit pravé city. Čeká na Rocca, který jí jako chlap zmlátí a pak jí koupí luxusní auto. Itso jí nikdy neuhodí, ani na ní nezařve, je příliš slušný.
Morální zápletka se objeví v okamžiku, kdy Avera oznámí, že jeho dceru znásilnil pedofil. Posléze domnělého pedofila vypátrá a žádá Itsa, aby mu pomohl jej zabít. Itso to zásadně odmítá. Avera jej převeze, naloží spoutaného pedofila do jejich auta pro mrtvoly a žádá znovu Itsa o pomoc při jeho zabití. Ten odmítá – ale ani svému parťákovi v činu nezabrání, neudá jej. Snažil se být dobrý, slušný, morální, jenže když se nemorálnosti aktivně nepostaví, tak ji vlastně schvaluje a jede v tom s Averou. Takže musí mlčet. Své zásady deklaruje, ale nepodpoří činem. Avera pedofila zabije sekerou a hodí do jezera.
Za čas se vrátí Katjin milenec-mafián Rocco, Itso je rychle vyšachován z jejich vztahu. Proti panovačnému machovi nemá šanci. Katja mu sama řekne, aby odešel a on poslechne. Ustupuje zlu bez boje, což vlastně nijak čestné není. Stýká se však dále s Máriem. Když zjistí, že Rocco svou novou rodinu bije – Máriovi zlomil ruku, má opět dilema. Má to nechat být? Není to jeho starost? Nebo zakročit? Musel by použít násilí a šel by zcela proti svým dosavadním zásadám. Nemůže žádat o pomoc ani Averu, neb by mu dal za pravdu v otázce „spravedlivé“ vraždy, celou svou filosofii slušnosti a morálky by zradil. Vše připraví a naplánuje sám. Parťákovi dá volno, nabídne Katje, že u ní vymaluje a pošle jí pryč. Byt obalí igelitem a čeká na Rocca, kterého sem vláká. Pak jej zabije sekerou. Vše uklidí a mrtvolu hodí do jezera tak, jako Avera pedofila. Nikomu o tom neřekne. Dokonale zahladí stopy. Hlavní je pro něj, že zlikvidoval zlého člověka, a zachránil Katju a jejího syna, už jim nikdo nebude ubližovat. Rocco měl na svědomí životy více lidí, jako mafián se neštítil ničeho (a Itso pak po něm musel sbírat mrtvoly), potrestán však nikdy nebyl díky kontaktům s politiky. Itso nečeká od nikoho potlesk ani odsouzení, přehodnotil otázku morálky sám v sobě a učinil rozhodnutí, podle něhož pak konal. Obětoval se za druhé tím, že sám vzal na sebe břemeno vraždy. Katju opustí, už ví, že to není žena pro něj. Vidí, že není schopna lásky. Sblíží se místo toho s Mimou, milou dívkou z patologie, které se již dlouho líbil, ale neviděl to. Itso dříve nebyl tak skvělý, jak se dělal, teprve když musel klesnout, skutečně vyrostl.
V předešlých ročnících Tajných signálů Febiofestu bývalo pravidlem, že poslední film všechny předešlé nějak přesahuje a završuje. Mohl by to být Sběratel mrtvol. V mnoha ohledech toto pravidlo naplňuje.
Nedal jsem si však pokoj a chtěl jsem si užít Febiofest co nejvíce. Navštívil jsem tedy ještě jeden film, skutečně jednu z posledních projekcí ročníku 2016. Film končil až po půlnoci a přiznávám, že jsem polovinu prospal. Upadal jsem do spánku a probouzel jsem se v různých momentech, takže celé pasáže filmu mi unikly a tím i jeho celkové vyznění, děj je pro mne zahalen v mlžném oparu. Beru to vše jako součást loňských „tajných signálů“ a porozprávím o tom, co si z filmu pamatuji.
Jednalo se o mexický film Epitaf a jednoznačně byl ze všech nejdivnější. Popisuje opět skutečnou událost mexických dějin z roku 1519. Rytíř Diego de Ordaz se v doprovodu svého písaře a jednoho vojáka vydá zdolat vrchol sopky Popokatepetl. Přijme tak výzvu, aby odsud, z nejvyššího místa v okolí, přednesl jménem španělského krále, který je ochráncem katolické církve a tím i křesťanské, a tedy jediné pravé víry, přednesl projev, jímž si symbolicky podmaní tuto zemi. Dnes těžko pochopitelná výzva měla velkomocný symbolicko-ideologický význam pro španělské dobyvatele. Původní obyvatelé Mexika (indiáni) se do blízkosti této hory báli, je prý sídlem duchů. Nikdo tam nikdy nevkročil. Indiánští přátelé rytířskou výpravu doprovodí, aby jim ukázali cestu, ale předpovídají výpravě smrt. Starý náčelník je sem přinesen na nosítkách podpíraných čtyřmi muži (jak jsem psal v minulém díle, detaily jsou důležité). Pak již jdou Španělé sami. Výstup na tuto pětitisícovku je i nyní náročnou outdoorovou akcí. Diego de Ordaz a jeho doprovod se sem však vydají v plné zbroji, v železném brnění, nedostatečném vybavení, jen s přikrývkami a s otýpkou dřeva k rozdělání ohně. Film pak popisuje jejich cestu na vrchol. Jak stoupají, krajina se stává nehostinnější. Mizí stromy, pak jakákoli zeleň. Je zima. Pak jsem se probudil a byli najednou pouze dva – de Ordaz a jeho písař. Brodili se sněhem k vrcholu. Je obdivuhodné, jak to mohli se svým ubohým vybavením a výstrojí zvládnout. Po další spánkové pauze má písař nějaké zdravotní problémy. Není divu, jsou na cestě již několik dní, kromě zimy se ozývá i hlad, nemoc z převýšení a vyčerpání. Těsně pod vrcholem to písař vzdává a posílá rytíře samotného. Diego se s neuvěřitelnou houževnatostí skutečně vyškrábe na vrchol. Zde, na pokraji kráteru, mezi sirnými výpary, přednese svůj projev. Působivou řeč, z dnešního pohledu manipulativní chytristiku. Z tohoto vrcholu hlásal mocným hlasem, že Ježíš Kristus je Pán a syn Boží, a španělský král je ochráncem víry, proto vládne přirozeně každé zemi a všem lidem. Kdo nevěří v Krista je pohan a nezaslouží si ochranu, kdo se nepodrobí španělskému Králi, ten je prý také proti Kristu a proto zaslouží smrt a bude poražen. Něco v tom smyslu tam dlouze a vznešeně hovořil. Dle středověkého světonázoru to znělo nepochybně logicky. Z dnešního pohledu šlo ovšem o fundamentální žvásty.
Nicméně fakt, že vyvinul ohromné úsilí, aby zdolal nejvyšší horu v okolí, že jí zdolal jako první, že tím překonal sílu duchů, kteří zde měli sídlit, a tím ukázal nadřazenost křesťanského náboženství nad vírou původních obyvatel, že z tohoto nejvyššího místa v nově dobyté zemi pronesl tento projev, mělo nepochybně mocný, symbolický, ba možná i magický vliv. Španělsko Mexiko skutečně ovládlo, i když ne nadlouho. Katolická víra zde však vládne dodnes. Písař, který Diega de Ordaze doprovázel, o tom později napsal zprávu.
Tento devátý film je tak divný, že mám poprvé trochu problém nalézt v něm nějakou souvislost s předchozími filmy. Možná je devítka magické číslo. Epitaf tak – i svým názvem – dělá tečku za tématem Tajných signálů 2016 a možná, že ukazuje jejich podstatu na jakési vyšší úrovni. Nikoli narativní formou příběhů, ale snad přímo na psychické, ideové, obrazové rovině. Možná představuje symbolickou esenci celého poselství ročníku 2016. Bude opravdu zajímavou výzvou rozklíčovat a popsat i tuto novou rovinu „tajných signálů Febiofestu.
Analýza všech devíti popsaných filmů a souvztažnost závěrů z ní učiněných s největšími problémy roku 2016 bude i tak velmi zajímavá a překvapující. Pokud jste si poctivě přečetli první dva díly, možná vás některé podobnosti již uhodily do očí. To však již ponechám do třetího dílu tohoto seriálu.
Pokračování příště
Článek navazuje na předchozí ročníky:
Tajné signály Febiofestu 2016 – I.
Tajné signály Febiofestu 2015 – II.
Tajné signály Febiofestu 2015 – I.
Tajné signály Febiofestu 2014 – III.
Tajné signály Febiofestu 2014 – II.
Tajné signály Febiofestu 2014 – I.
Tajné signály Febiofestu 2013 – III.
Tajné signály Febiofestu 2013 – II.
Tajné signály Febiofestu 2013 – I.
Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – II.