Tajné signály Febiofestu zaznamenávám pravidelně bez přerušení od roku 2010. Mým neskromným cílem je zaznamenat takto celou dekádu. Nyní, v polovině tohoto období, začínám být již tímto úkolem trochu unavený. Nikoli proto, že by se stal méně vzrušujícím a překvapujícím, leč obávám se, zda se mé psaní nestává poněkud schematickým. Hektická doba mne tíží svou ponurostí, jak pravil kolega Voskovec a chuti k psaní nepřidá ani tristní situace tohoto blogu, který byl před rokem a půl tak vylepšen, že je nyní ve všech parametrech horší, než byl před tím. Admin na to libově defekuje a čtenáři i blogeři odsud mizí.
Nezbývá, než neochabovat na vůli a popsat i – dnes již loňský ročník – (opět, bohužel, se zpožděním, stejně to skoro nikdo nečte).
Ve zkratce připomenu co je podstatou „tajných signálů Febiofestu“. Každý rok shlédnu na tomto filmovém festivalu několik filmů od různých režisérů, z různých zemí často se lišících i dobou vzniku či žánrem. V tomto náhodném výběru se vždy objeví zřetelně nějaké téma či prvky, které jsou pro všechny filmy společné. Jsou nějak typické pro daný rok, popisují aktuálně nejpalčivější problém, stav společnosti, ba často předpovídají i události, které teprve nastanou!
Tak, jako vloni, i letos můžeme díky zpožděné publikaci tohoto textu zhodnotit, nakolik věrně Tajné signály 2016 predikovaly skutečnost. Bohužel, neskutečně věrně. Téma posledních ročníků je vždy děsivé a připadá mi stále děsivější, tak jako je stále děsivější realita, jež nás obklopuje. Svět se řítí plnou rychlostí do jakési katastrofy, lidstvo čelí zkouškám, které mají prověřit, zda je ještě lidstvem, nebo již bezcitnou zvěří. Zároveň je součástí tohoto poselství i naděje. Vždy všechno nějak pokračuje, všechno může mít dobré řešení. Záleží to na nás.
Ročník 2016 má nepřekonatelný primát v počtu filmů, které se mi na Febiofestu podařilo shlédnout. Bylo jich devět!
Mizející kouzelník Dirk Ohm – Norsko, Německo, Švédsko, 2015, režie Bobbie Peers
Já, Olga Hepnarová – ČR, Polsko, Slovensko, Francie, 2016, režie Petr Kazda, Tomáš Weinreb
Kolonie – Německo, Lucembursko, Francie, 2015, režie Florian Gallenberber
Tanna – Austrálie, Vanutu, 2015, režie Martin Butler, Bentley Dean
Červená země – Belgie, Argentina, – 2014, režie Diego Martínéz Vignatti
Domovina – Švýcarsko, Německo, 2015, režie l. Blatter, G. Frei, J. Gassmann, B. Jaberg, C. Jaquier, M. Krummenacher, J. Meier, T. Nölle, L. rupp, M. Scheiwiller
Kovbojové – Francie, Belgie, 2015, režie Thomas Bidegain
Sběratel mrtvol – Bulharsko, 2014, režie Dimitar Dimitrov
Epitaf – Mexiko, 2015, režie Yulene olaziola, Rubén Imaz
Je to tedy slušný náklad a čtenář zprvu nebude ušetřen dlouhého, i když stručného popisu všech devíti filmových děl. Je to však fáze nezbytná, neboť následně z tohoto popisu vyplyne tolik společných prvků, že je to, jako vždy nesmírně udivující. O náhodu jít nemůže a v závěru úvahy z toho budeme moci vygenerovat nějaké závěry.
Přistupme k popisu jednotlivých filmů.
Příběh Mizejícího kouzelníka Dirka Ohma je velmi zvláštní. B. Peers se pokusil ve vlastní autorské licenci zpracovat skutečnou událost plnou nejasností. Iluzionista Dirk Ohm jednoho dne zmizí beze stopy kdesi v Norsku. Skoro nic se o něm neví. Jen tolik, že pocházel z Německa, půjčil si auto od známého a vyrazil na sever neznámo kam a proč. Na švédsko-norské hranici uvízne přes noc v autě, kde jej ráno najdou zmrzlého v bezvědomí na pokraji smrti. Po propuštění z nemocnice pokračuje na sever do Norska.
V malé vesničce se rozhodne zůstat nějaký čas, zjevně nemá vůbec žádný plán, možná si řeší nějaké osobní problémy a hledá k tomu klid. Po večerech si vydělává kouzelnickým představením v hotelovém baru. V té době se zde pohřešuje místní mladé děvče jménem Maria. I samotář Dirk se, jako mnozí místní, zapojuje do pátracích akcí. Sám je zprvu podezříván policií. Otec zmizelé dívky mu vinu za zmizení dívky nepřestane předhazovat ani potom. Její matka jej naopak navštíví v hotelu a žádá jej, aby svými schopnostmi, v než věří, pomohl dívku najít. Dirk se hájí, že je pouhým iluzionistou, ovládá pouze triky. Časem však se propadá v osamocení do halucinací, v nichž se se zmizelou dívkou baví ve svém pokoji, jako by byla jeho ženou, není jasné, co je sen a co skutečnost. Zmatený Dirk se rozhodne, že jí najde, k svému překvapení v sobě skutečně probudí nějaké schopnosti, intuice jej navede na stopu vedoucí k vypátrání dívky a vyřešení záhady jejího zmizení. Druhý den, po oslavě jejího návratu, zmizel Dirk Ohm beze stopy neznámo kde. Zbylo po něm jen zamčené auto na parkovišti. V této oblasti prý každý rok zmizí několik lidí, kteří nejspíše nešťastně spadnou do ledových vod dravé řeky.
Český film Já, Olga Hepnarová rekonstruuje dnes již notoricky známou událost. Díky tomu bude pro českého diváka úhelným kamenem v otázce porozumění poselství tajných signálů roku 2016. Svérázná, inteligentní, nadaná, avšak problémová dívka Olga se narodí do špatné rodiny i špatné doby. Slušná a trochu snobská lepší rodinka, chladná matka zaměřená na kariéru, hrubý otec a rozepře mezi rodiči nedokáží uspokojit potřeby citlivé dívky a způsobí u ní citové otupění, pocity křivdy a nenávisti ke světu. Socialistická společnost ČSSR 70. let zaměřená na kolektivismus je podezíravá k individualistickému, asociálnímu chování Olgy, a ta se pak často stává terčem urážek, nenávisti a šikany, což jí v jejím negativním náhledu na lidi hlouběji utvrzuje. Olga s nimi neumí vyjít, nemá normální vztahy, svou jinakostí druhé dráždí. Stává seuzavřenou, propadá se do svého světa a trpí psychickými problémy. Několikrát žádá o psychiatrickou pomoc a hospitalizaci, neboť si jasně uvědomuje, že nemůže žít v běžné společnosti, ale je odbyta. Chová se spíš jako muž, radost jí dělá jízda autem, je lesbička.
Celý život byla otloukánkem, nahromaděný pocit křivdy a ublíženosti v ní vykrystalizuje v touhu se společnosti pomstít. Poslechněte si dobře její autentická slova, která zazní ve výše uvedeném traileru. Svou brilantní inteligencí si vybájí i filosofické zdůvodnění pro svůj plánovaný čin. Svět dělí na sebe – a společnost, která jí ubližuje. Nerozlišuje jednotlivé lidi, nevnímá, že řada z nich trpí stejně, jako ona, nevnímá, že řada lidí jí chce pomoci. Nákladním automobilem na tramvajové zastávce v centru Prahy přejede a usmrtí 8 lidí. Na svůj čin předem upozorní dopisem tisk a policii se pak přizná k úmyslu zabít co nejvíce lidí. V následném procesu se nehájí, svůj čin obhajuje a nelituje ho. Nesnaží se nikoho pochopit. A před tím se nikdo nesnažil pochopit ji. Pomoc odmítá, obhajoba nemá s čím pracovat. Olga vysloveně žádá trest smrti, který by její čin korunoval a v jejích představách povýšil a završil. Považuje se za hrdinku, která jedná za všechny otloukánky. Když je odsouzena k trestu smrti, nakonec se zlomí a brání se, rozsudek je však vykonán.
Film Kolonie zavádí diváka do víru bouřlivých událostí v Chille v roce 1973. Vrcholí zde levicová revoluce na podporu prezidenta Allendeho. Mladý německý fotograf a grafik Daniel pracuje pro jedny místní noviny, ale velmi aktivně se také zapojuje do revolučního hnutí. Přijede jej navštívit jeho dívka Lena, která pracuje jako letuška. Může se zdržet jen krátce a Daniel jí nadšeně provází rozbouřenými ulicemi Santiaga de Chille plnými demonstrací a pouličních projevů. V noci však dojde k vojenskému převratu pod vedením generála Pinocheta. Všichni podezřelí stoupenci Allendeho jsou shromážděni na stadionu. Aktivní revolucionáři jsou konfidentem označeni, zatčeni a odvezeni bílou dodávkou neznámo kam. Mezi nimi i Daniel. Nikdo z nich se nikdy nevrátil. Přátelé z revolučního hnutí odmítají pomoci Leně a stahují se do ilegality. Lena pátrá na vlastní pěst a získá informaci, že Daniel mohl skončit v kolonii Dignidad. Ta nemá dobrou pověst, místní s ní nechtějí nic mít. Lena se rozhodne k šílenému a nebezpečnému činu. V přestrojení se vydá do této uzavřené kolonie pod záminkou, že se chce přidat k tamnímu společenství. Komunitu založil bývalý nacista Paul Schäfer, který jí dodnes vede a řídí. Rozhoduje úplně o všem, povýšil se na boha, prohřešky proti jím zavedenému tvrdému režimu trestá sadistickým brutálním a krutým způsobem, který se nevyhýbá ani ženám a dětem, ani jeho vlastním příbuzným. Život zde je úchylný a zcela debilní, předstíraným štěstím maskované zlo, tak jako ve fašismu, bolševismu či současném muslimismu.
V podzemním komplexu této kolonie byl mezi tím Daniel podroben krutému bití a mučení, které jen zázrakem přežije a aby byl ušetřen větších problémů, předstírá, že přišel o rozum. Je přidělen do dílny, kde vykonává jednoduché práce, jako „blázen“ je omluven z některých povinností a může tak připravovat svůj útěk.
Lena brzy pozná, že vlezla do pasti, muži jsou zde navíc drženi odděleně od žen a nesmí se spolu bavit. Přesto se časem shledá s Danielem. Musí uprchnout, protože jim jde oběma o život. Objeví vstup do podzemního komplexu, odkud vede cesta ven. Musí jednat rychle, neboť nazítří má být Daniel podroben smrtícímu experimentu. Přidá se k nim dívka Ursula, která je snad dcerou samotného Schäfera. Ta je však na útěku zabita. Daniel s Lenou prchají do Santiaga, navštíví Německou ambasádu, kde žádají o pomoc. Dostávají nové pasy a jsou ujištěni, že zítra odletí zpět do Německa. Schäfer má však dlouhé prsty, ukáže se, že spolupracuje nejen s chillskou policií a vládou, ale také s německým velvyslanectvím. I oba uprchlíci na poslední chvíli odhalí lest a za dramatických okolností se dostanou na palubu letadla, jehož kapitán je Lenin přítel. Letadlo nedostává povolení k odletu a je obklíčeno policií, na místě je i samotný Schäfer. Kapitán stojí před životním dilematem. Pokud odstartuje, poruší předpisy, může z toho mít profesní problémy, může navíc ohrozit letadlo i cestující. Pokud však uposlechne výzvám, aby uprchlíky vydal, je jasné, že tito skončí hodně zle, možná je pošle na jistou smrt. Kapitán se rozhodne jednat lidsky – odstartuje a oba přátele bezpečně odveze do Německa, čímž jejich noční můra skončí. Navíc pak předají novinám snímky z komplexu, kde byl Daniel mučen spolu se svědectvím o hrůzách, které se v kolonii Dignidat dějí. Ta je pak na základě toho uzavřena. Schäfer se však dlouho vyhýbal soudu, teprve v roce 2006 byl odsouzen na 20. let.
Australsko-Vanuatský snímek Tanna je důkazem, že variace příběhu o Romeovi a Julii se objevují všude na světě. Film však, tak, jako všechny výše popsané, zpracovává skutečnou událost. Odehrává se na ostrově Tanna v tichomořském Vanutu. Několik kmenových společenství zde žije stále dle tradic svých předků v souladu s přírodou, jedinou známkou civilizace, kterou používají, jsou mačety a nože. Dospívající dívka Wawa je příliš rozpustilá, neposlušná, překračuje pravidla, což se jejím příbuzným nelíbí. Její strýc, který je šamanem, jí proto vezme ke kráteru dosud činné sopky. Je to místo pro ně posvátné. Tváří v tvář této mocné přírodní síle si člověk musí uvědomit svou maličkost a měl by dojít k pokoře. Jsou však sledováni muži sousedního kmene, s nímž mají věčné rozmíšky. Muži je nad ránem napadnou a šamana ubijí, za to, že vstoupili na jejich území. Wawa běží pro pomoc do vesnice. S šamanem je to zlé, ale přežije. Sám žádá, aby se kmeny místo válčení usmířily. K tomu slouží instituce jakéhosi o samotě žijícího starce, u něhož se delegace obou kmenů setkávají a dohadují se. Stařec pak navrhuje řešení, které je většinou respektováno. Nyní navrhne, aby usmíření proběhlo sňatkem dívky jednoho kmene s chlapcem z kmene druhého. Je rozhodnuto, že Wawa si má vzít syna náčelníka sousedů. Ta je však již zamilovaná do Daina, syna náčelníka svého vlastního kmene. Tato láska je však kmenem zapovězená, Wawa je hlídána příbuznými, aby mohla být brzy provdána, Dain je naštvaný a uražený. Oba milenci se vzbouří proti kmenovému úradku, v noci uprchnou, skrývají se v lesích, chvíli stráví i v křesťanské vesnici na pobřeží. Tam se jim však nelíbí, postrádají zde volnost a přirozenost, vrací se tedy do lesa a plánují svou budoucnost.
Mezi tím byla z obou kmenů vyslána skupina nejlepších mužů, aby uprchlíky našli. Dain má být potrestán a Wawa provdána v dohodnutém sňatku. Po několika dnech jsou oba dopadeni a zbiti. Oba vědí, jaký je čeká osud. Wawa v noci osvobodí Daina a znovu uprchnou. Vědí již, že ne na dlouho, že nemohou být spolu. Za úsvitu snědí na pokraji kráteru posvátné sopky jedovaté houby a umírají. Pro oba kmeny je jejich smrt velkou ranou a truchlí. Šaman promlouvá k lidem novou písní. Zazní v ní, že láska mladých lidí k sobě musí být napříště zohledňována při dohadování nových sňatků. Nikdo si nepřeje opakování této tragédie někdy v budoucnu. Dain s Wawou jim ukázali, že jejich dosavadní pravidla byla špatná a láska je silnější, než cokoli.
Stihneme v tomto díle ještě pátý film – Červená země v produkci Belgie a Argentiny. Pierre je Belgičan pracující pro nadnárodní společnost zabývající se těžbou dřeva v argentinském pralese. Pierre je v pozici jakéhosi nižšího managera, dohlíží přímo na práce v terénu a řídí je. S dělníky jedná férově, lidsky, skoro až kamarádsky. Volný čas však tráví spíše ve společnosti bohatých nadřízených, je k firmě loajální a ví, kam patří. Má pěkný dům, krásnou ženu, dceru. Firma je hnána zejména touhou po maximálním zisku za každou cenu. Kde prales vytěží, tam nastupuje chemický postřik. Mezi dělníky se začínají množit zdravotní problémy, nevolnost, vyrážky, slabost, či dokonce ochrnutí. Místní lékař označí za původ potíží právě masivní nasazení chemikálií, jimž jsou dělníci vystaveni a to dokonce bez ochranných pomůcek. Vedení firmy něco takového popírá a odmítá situaci jakkoli řešit. Dělníci však odmítnou s chemikáliemi pracovat. Vytvoří se protestní skupina žádající zlepšení podmínek, aby nebylo ohroženo zdraví dělníků. Mezi místními rodinami se šíří nenávist ke těžařské firmě. Její vedení nadále odmítá cokoli měnit, proti protestům tvrdě vystupuje všemi prostředky. Situace zvážní po té, co je zavražděn lékař, který na problém upozornil a následně i předák dělníků. Roste napětí a konflikty.
Pierre musí řešit dilema. Na jednu stranu je loajální k firmě, měl by hájit její zájmy, vykonávat pokyny nadřízených a tedy protesty tvrdě trestat. Sám trpí některými příznaky otravy, ale nechce si to přiznat. Na druhou stranu na něj tlačí jeho žena, která je na straně dělníků a pak také svědomí. Pierre vidí, že firmě na lidech nezáleží, půjde za ziskem i přes mrtvoly. On však ty muže dobře zná, denně s nimi pracoval, není tak nelidský. Pierre firmě čím dál víc nedůvěřuje, až se otevřeně postaví na stranu dělníků. Jeho vlastní parťák se jej pokusí zabít. Ocitnou se ve válce, v níž jde všem o život. Firma nechá zbourat protestujícím jejich přístřešky v lese a hrozí propuštěním. Dělníci s Pierrem přepadnou kamiony, které přivážejí jedy na postřik a zničí je. Vyrabují i sídlo firmy. Pierre a jeho žena Anna tak stanou v čele protestů, upozorní úřady, jednají o podpoře politiků a médií, demonstrují ve městech. Během jedné demonstrace je Anna nešťastně zastřelena. To pomůže případ zviditelnit, snad sám prezident se za ně postaví. Těžařská firma je potrestána a přinucena ustoupit. Pro Pierra hořké vítězství, ale čas všechno překryje, věnuje se dál své práci a své dceři.
Popis zbylých čtyř filmů nechám na příště. A ve třetím díle se dobereme konečně k analýze tajných signálů, které se v popisovaných filmech objevují. Pozorní a vnímaví čtenáři mohou již v první právě představené pětici hledat shodné prvky. Všímejte si detailů. Je to, jako vždy, velmi výživné.
Pokračování příště
Článek navazuje na předchozí ročníky:
Tajné signály Febiofestu 2015 – II.
Tajné signály Febiofestu 2015 – I.
Tajné signály Febiofestu 2014 – III.
Tajné signály Febiofestu 2014 – II.
Tajné signály Febiofestu 2014 – I.
Tajné signály Febiofestu 2013 – III.
Tajné signály Febiofestu 2013 – II.
Tajné signály Febiofestu 2013 – I.
Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – II.