Text je pokračováním a dokončením I. dílu a II. dílu, jenž rozhodně doporučuji k přečtení dříve, než započnete číst díl III., neb jinak patrně nebudete rozumět mnohým pojmům a souvislostem.
Jak jsem již avizoval v díle předchozím, bylo by nemožné zevrubně a vyčerpávajícím způsobem shrnout a zhodnotit předchozí dva díly. Pokusím se uvést pro inspiraci alespoň několik nejzásadnějších postřehů, které mě napadají.
Zajímavé bude srovnání letošních hrdinů s těmi z loňského ročníku. Vloni jsme se setkali s nepoddajnými rebely, kteří bojují proti nepřirozenému systému, jenž je ohrožuje. Byli přitlačeni ke zdi a museli bojovat sami za sebe, za svou identitu, svobodu, osobitost. Pokud zvolili smrt, pak proto, že ji považovali za cestu k osvobození. I smrt byla formou protestu a naznačuje se tím, že je tu někdo, kdo protest může vidět a slyšet a může zajistit nápravu – tedy odkaz na existenci vyššího celku, který se o své jednotlivé části stará a v němž se stará jeden o druhého.
Letošní hrdina však bojovat nemusí. Jemu osobně nic nehrozí. Obětuje se však za druhé, pokud jsou ohroženi. Cítí, že pokud je někdo druhý přitlačen ke zdi, jako by u té zdi stál on sám. Nebojuje za sebe a své zájmy, svou svobodu a osobitost, ale za druhé za celek, za nejvyšší správnost, jež přesahuje hledisko jednotlivce a jeho hodnotu. Svou svobodu i svůj život vidí propojené se svobodou a životy ostatních.
Neutíká od svých problémů a povinností, stojí tam, kde je a plní úkoly, které mu život předestřel.
Zbývá odpovědět na otázku, co chtějí „tajné signály“ naznačit lidem dneška, proč právě toto poselství se v nich objevuje?
Odpověď hledejme ve dvou rovinách – vnitřní a vnější.
Člověk jako mikrokosmos, je uzavřeným celkem, v němž všechno při správné rovnováze funguje a všechny části člověka slouží k tomu, aby zajišťovaly funkci celku. Každý může sám zapátrat, co je v něm ryzího, jedinečného, autentického, božského? A co tuto naší složku ohrožuje? Jakého démona (soudce, doktora, konvence, divoké síly) v sobě nosíme a koho a proč ohrožuje? Proč jsme těmto silám v sobě odepřeli adekvátní místo, kde se mohly spokojeně realizovat, a proto se nyní projevují destruktivně? A konečně se ptejme, kde je v nás spící hrdina, který může všechny zachránit, bojovat s nejhoršími démony a obětovat se pro druhé? Kde jsme spojeni s nejvyšším božstvím, s nejvyšší mravností?
To ryzí, autentické v nás, které vždy „ví“, co má dělat, je vhodné rozvíjet a podporovat a také chránit. K tomu je však nutné probudit hrdinu, který je vybaven silou a mocí překonávat všechny překážky a porazit jakéhokoli nepřítele, za cenu jakékoli oběti. Zlému démonu v nás je třeba navrátit místo, ze kterého jsme jej vytěsnili, kde může zastávat konstruktivní úlohu. Je silou, která má „prst na spoušti“, může rozhodovat, má v rukách moc.
Toto prastaré triadické schéma se objevuje již v klasických pohádkách:
Cenný objekt | Zlo | Hrdina, zachránce |
| Princezna | drak (netvor, černokněžník, Kostěj) | Hloupý Honza (Bajaja, statečný princ) |
| Smolíček | jezinky | Jelen se zlatými parohy |
| Karkulka | vlk | myslivec |
| Sněhurka | královna | hodný princ |
| Popelka | zlá macecha | hodný princ |
Pohádky učí děti rozlišovat co je správné a co není. Hledat správnou cestu, aby člověk nezbloudil na scestí.
Krátkou analýzou toto schéma ještě jednou důkladně rozebereme a přiblížíme si úlohy jednotlivých postav-archetypů, a to na příkladu populárního Smolíčka, řečeného Pacholíčka.
Úkolem Smolíčka ve známé pohádce je svou nedokonalostí a zranitelností umožnit Jezinkám, aby jej unesly a mohly se projevit jako destruktivní prvek zla. Zároveň umožní Jelenovi – svému ochránci, aby projevil svou šlechetnost a lásku ke Smolíčkovi tím, že jej bez váhání běží zachránit.
Jelen tedy vidí v malém Smolíčkovi cosi cenného, někoho, kdo nyní sice vyžaduje péči, ale je příslibem a nadějí budoucnosti.
Jezinky vidí ve Smolíčkovi také cosi cenného, ovšem na přízemní, konzumní úrovni, chtějí jej pro sebe, proto jej lstí chtějí unést.
A Smolíček sám neví, proč je tak cenný, je svůj, přirozený, autentický, ale nevyzná se v tomto světě, dopouští se v něm chyb. Je podmětem, který umožní „zlu“ v podobě jezinek i „dobru“ v podobě Jelena se projevit. Vidíme také, že „zlo“ je vedeno zájmy přízemními, kdežto „dobro“ zájmy ušlechtilými.
Převedeno do vědeckého intelektuálního jazyka, tyto pohádky popisují mechanismus, který se spouští v uzavřeném celku v kritických situacích. Pokud nevinná, božská, avšak nerozumná a zranitelná část člověka udělá chybu a sejde ze své cesty, aktivuje se démonický princip zla, který toto božské za chybu vytrestá, aby si pamatovalo, že je to nebezpečné, určilo a vymezilo hranice. Tento princip zla tedy není vůbec „zlý“, ale sehrává pozitivní úlohu. Následně se spustí aktivace hrdinského principu dobra, které je schopno zlo porazit a zachránit ono božské, jenž je vlastně indiferentní a nehodnotitelé. Hrdina však jedná na základě lásky k tomuto božskému.
Zlo tedy podněcuje dobro k tomu, aby se projevilo, vymezilo a uvědomilo. Jelen má Smolíčka samo sebou rád, ale teprve v hraniční situaci, kdy jej zachrání před nebezpečím, se ukáže, jak moc mu na něm záleží a co je ochoten pro něj obětovat. Zlo zároveň upozorní na chybu cenného objektu a umožní její nápravu a polepšení. Ono zlo vlastně kontroluje, zda vše funguje tak, jak má. A dobro má zase schopnost tyto naše chyby napravovat. Cenný objekt je tak bezvýhradně závislý na pomoci hrdiny-ochránce, ale svou podstatou vždy takového ochránce přitahuje a dává mu důvod a smysl jeho konání a jeho existence! Vše je propojené navzájem.
Opusťme nyní mysteriózní svět vnitřní psýchy a podívejme se na konkrétnější a srozumitelnější příklady z externího světa.
Na vnější úrovni je člověk zároveň pouhou jednotkou, jež je součástí vyššího celku. Tajné signály ukazují důležitost neptunického holistického archetypu a připomínají nám, abychom na něj s odcházejícím věkem ryb nezapomínali. S nastupujícím věkem Vodnáře se stále více prosazuje překotný rozvoj techniky, vědy, racionality. Potřeby šokovat a být šokován. Převracet vše staré naruby a bořit modly a tradice. Bezuzdné tvoření nového bez odpovědnosti za to, zda toto nové přinese užitek nebo zkázu. Eventuálně bezuzdný nákup a konzumace stále nových věcí, nových partnerů, nových zážitků, nových identit. To vše se zaštiťuje svobodou a právem jednotlivce.
Pozorujeme vzestup liberalismu a individualismu, za nejvyšší hodnotu byla stanovena svoboda jednotlivce. Tato idea předpokládá, že šťastní a svobodní jednotlivci automaticky utvoří šťastnou a svobodnou, a tím i harmonickou a prosperující společnost. To však není předpoklad bezvýhradně opodstatněný.
Hromada cihel, pytle cementu, kupa písku a kubíky vody ještě nedají dohromady dům. Ten vzniká až přesným propojením jednotlivých stavebnin podle plánu.
Jednotlivé orgány poskládané vedle sebe ještě netvoří člověka. Ten vzniká až jejich přesným propojením, kde má každý přesné místo a funkci, navíc musí být „oživené“, jinak jsou jen hromadou organických tkání.
Jednotliví hudebníci nevytvoří nikdy symfonii. K tomu potřebují partituru, dirigenta, a vzájemnou souhru.
Dům domem, člověka člověkem, symfonii symfonií vytváří cosi racionálně nevysvětlitelného, nejvyšší mystérium, které všechno propojuje a oživuje, jemuž nelze porozumět (tedy rozumem), ale lze je toliko prožít.
I jednotlivec je součástí celku a jemu podléhá. Má určité místo a funkci. Má být do tohoto celku odpovídajícím způsobem zapojen, což vyžaduje disciplínu a určitou oběť z části své svobody. Nos nemůže být vedle slinivky, komín se nemůže usadit místo dveří a pozounista v orchestru si nemůže do svého nástroje fouknout kdy chce a jak chce.
Neplatí tedy jen známý postulát, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého, ale také, že tato musí končit i tam, kde ohrožuje funkčnost celku (společnosti, planety, vesmíru…).
Propojenost totiž ukazuje i na závislost jedné složky na druhé. K čemu jsou cihly bez malty, k čemu střeva bez mozku, k čemu tympány bez houslí? Jeden potřebuje druhého, teprve společně tvoří vyšší celek. A každý má přesně vymezenou úlohu, nemůže si svévolně dělat co chce. Jinak hrozí to, co v lékařství známe jako rakovinné bujení. Které se, jak všichni víme, právě v naší civilizaci hojně vyskytuje.
Tento všeobjímající, oživující celek, který dává všemu smysl i řád, můžeme nazývat Bohem ve smyslu nadosobního vše prostupujícího principu (zapomeňte, prosím, na idiotskou představu dědečka na obláčku, který všechno řídí). Ani věda, ani náboženství, v intencích duálně rozděleného světa, neumí tento princip komplexně a dokonale uchopit.
Tajné signály nás dále upozorňují, že tento svět se neobejde bez oběti. Jednotlivec se dnes chápe svých práv, jsa v tom mocně podporován reklamou. Ta říká: „vem si, máš na to, ber si, dej si, nepřestávej, ještě nikdy to nebyl snazší, užij si, vychutnej si…“ Každý by chtěl vše, po čem touží. Ale za vše se musí v tomto světě něco obětovat. Za lásku, nové auto, slávu či sportovní výkon musí padnout odpovídající oběť. A zdá se, že současný člověk přestává být ochoten, a co hůře, přestává být dokonce schopen takové oběti. Domnívá se, že stačí si danou věc koupit jako službu a pak se již třeba zkušenými šerpy nechá vystrkat za zadek až na Mount Everest. Jiní idioti si zaplatí za to, aby se mohli nechat vyfotit s krokodýlem, aniž by o tomto živočichu něco věděli a pak se díví, když jim krokodýl ukousne hlavu. Zhýčkaná generace elektronického věku neumí obstát bez podpory technologií. Připomíná mi to hrdiny snímku Dva slunečné dny z loňského dílu. To je velmi nebezpečné a varování přichází v pravý čas.
Pokud totiž něco neobětujeme pro dosažení svého cíle, musíme pochopit, že někde jinde je něco obětováno, či někdo obětován místo nás. Nebo si situace sama vybere naší oběť.
V hitlermarketu si koupíme levnější mango, ponožky či elektroniku jen díky tomu, že malé děti v rozvojových zemích jsou nuceny pracovat 12 hodin denně za půl dolaru. Vrací se nám to zpět poklesem domácí produkce, rostoucí nezaměstnaností a poklesem životní úrovně. O mravních závazcích do budoucna ani nemluvě. Pokud si někdo podvodem pomůže k akademickému titulu, tak potom nemůže správně zastávat ve společnosti funkci, ke které je svým titulem zavázán. Bude docházet k chybám, které pak bude muset řešit celá společnost.
Chceme-li svobodu, jsme pro ni ochotni něco obětovat? Postupuje-li plíživě, ale již zcela zřetelně orwellovská hrozba Velkého Bratra, který všechno vidí, slyší, kontroluje, rozhoduje a trestá, dohlédnou dnešní lidé dále, než jen na svojí osobní svobodu kupovat si co chtějí a cestovat po světě? Budou schopni vnímat celek, který je ohrožen? Nebo nakonec uvěří tomu, že Velký Bratr je špehuje pro jejich dobro?
Vše je propojené. To je také důvodem, proč lidé-hrdinové se obětovávají za druhé.
Obrazně řečeno, dokonalý celek se podobá kruhu. Každý bod v něm je stejně důležitý a plní úlohu mu danou. Pokud jeden bod kruhu přestane plnit svou funkci, ihned to naruší integritu celého kruhu. Všechny ostatní body v kruhu se okamžitě budou snažit pochybený bod vrátit na své místo, napravit jej, vyléčit jej, vrátit jej na správnou cestu. Jinak se rozpadne celý kruh. A kruh je víc, než bod, je útvarem o dimenzi výše. Je v něm možné i to, čeho žádný jednotlivý bod není schopen. Smyslem bodu je být součástí kruhu. A co dělá kruh kruhem? Na to jsem již výše narazil. Je to mystérium, Bůh, vesmírný řád, nelze jej pochopit rozumem, neboť rozum je instrument na úrovni dimenze bodu, kdežto kruh funguje na bázi vyšší dimenze.
Všechno souvisí se vším.
Dalším bodem by mohla být dlouhodobá absence nějaké vize v naší společnosti. Neexistuje dnes vize, cíl, ke kterému bychom jako společnost spěli a usilovali o něj. O takovou vizi usilovali velicí filosofové 19. i 20. století. Poslední velkou vizí byla komunistická společnost. Dnes něco takového chybí. Jednotná vize není žádoucí. Kdo se nějakou pokusí předestřít, je ihned pohaněn, napaden a umlčen výkřiky, že chce ostatním něco vnucovat, moralizovat, diktovat. A to je přeci v rozporu s vodnářskou ideou svobody jednotlivce. Jenže bez vize se společnost řítí do záhuby. Společnost zoufale potřebuje a hledá vizi, kam má spět. Politika řeší a plánuje jednotlivá odvětví převážně jen z hlediska ekonomického. Vize a opravdu ucelená koncepce chybí. Vznikne-li jakási koncepce v jednom resortu, jiný resort se jí cítí ohrožen a bojuje proti ní. Nikdo neumí a nechce vidět celek, jen své partikulární zájmy. Připomeňme si některé osobnosti, které s archetypem Ryb a Neptuna souvisí: T. G. Masaryk, Kurt Cobain, Albert Einstein, Ema Destinová, Bruce Willis. Měli všichni své chyby, ale jedno jim nelze upřít: že viděli trochu dál, než ostatní a měli nějakou vizi. S Působí dojmem jakési jistoty, že vědí, kam jít, co dělat a jak by vše mělo být. Přičemž to nezdůvodňují nějakými složitými intelektuálními konstrukty. Prostě vědí a jednají podle toho. A postavu známého Jehošuy z Nazaretu, známého jako Pomazaný, snad ani nemusím připomínat.
Zajímává je otázka jak to vědí? Jak napověděly filmové ukázky v prvním díle této úvahy, rozumem, tzv. vědecky a analyticky se na to jít nedá. Připomeňme si také typické znaky, které tyto filmy doprovázely: zmatenost, propojenost všeho, neurčitost, nepřehlednost, prolínání… V této změti se rozumem není čeho chytit, spíše se v ní lze „utopit“. Jak v ní tedy nalézt tu správnou informaci, správné rozhodnutí, správnou cestu? Hrdinové zkoumaných filmů to však „vědí“, nebo tuší, aniž by sami věděli jak a proč. Připomíná se tím důležitost a nezastupitelnost takových instrumentů, jako je intuice, empatie, soucit, vědomí celku, a nakonec zjistíme, že to všechno se vejde do jediného slova, a tím je Láska.
Je oním mystériem, které drží věci pohromadě, které dělá Kruh Kruhem. Smyslem bodu je být součástí Kruhu, smyslem člověka je Láska. Láska je nepochopitelnou silou, která přiměje ostatní části kruhu zachránit tu, která je právě ohrožená. Láska je nepochopitelnou silou, která přiměje Kováře, aby zachránil lidstvo, Aara, aby zachránil Mínu, Dr. Grottenfelta, aby zachránil Annu, Rustoma, aby se pokusil zachránit venkovský kraj a rodinu Jonathase, aby se jej pokusili nalézt v pralese.
Láska je síla, která žene včely, aby se obětovaly za záchranu úlu při jeho napadení. Láska je silou, která žene Nea ze známé série filmů Matrix, aby zachránil Trinity namísto lidstva. Láska je přesně tou silou, která žene hrdinu, aby se obětoval za druhé. Láska je vědomí celku.
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.
Tomáš Garique Masaryk
Láska v dnešní době dostává na frak. Láska mizí, umírá. Vědci se jí pokoušejí redukovat na chemickou reakci. Zkažená společnost se snaží přimět lidi, aby konzumovali lásku redukovanou na sex a sobecké zájmy. Ne vždy se to naštěstí daří. Tajné signály Febiofestu nám ukazují, jak moc potřebujeme lásku, že bez ní to nejde. Láska vyžaduje oběť. Vědomí, že vše je propojené a všichni jsme propojení. Lásku nelze pochopit rozumem. Láska je z podstaty nerozumná. Je to smysl a cíl života. Lásku nelze použít k sobeckým cílům, ale vždy jen nezištně.
Ukazuje lidem kam a kudy mají jít. Mysl se může mýlit, srdce nikoli. To ostatně také známe ze starých pohádek.
I v dnešní době najdeme příklady hrdinů, kteří tento archetyp obětujícího se hrdiny zosobňují a mohou být nanejvýš aktuálním vzorem.
Namátkou připomenu dva. Jedním z nich je Michal Velíšek. Obyčejný střihač z komerční televize, který neváhal zastat se ženy ohrožované zakukleným idiotem s pistolí. Musel vědět, že riskuje, ale věděl zároveň, že právě on je kompetentní zasáhnout, neboť právě on se nacházel na místě činu. Nemusel zasáhnout, přesto to udělal. Jeho statečnost obdivujeme a stala se dokonce záštitou pro udělování cen, nesoucích jméno Michala Velíška.
Bohužel, mnoho lidí Velíškovo jednání naopak kritizuje, s tím, že kompetentní nebyl a měl se držet zpátky. Z toho důvodu sami argumentují, že pokud by se dostali do podobné situace, nebudou se do ničeho míchat, aby nedopadli, jako on. Tito lidé žijí ve strachu. Strach je opakem Lásky. Společnost takto „svobodných jedinců“ již netvoří Kruh, jde o změť chaoticky se míhajících bytostí bez vize, řádu, cíle a smyslu. Nemohou utvořit harmonickou fungující společnost. A mimochodem – možná proto je naše civilizace v konfliktu s islámem, jenž naopak stojí na předepsané vizi a dodržování zvyků ve jménu něčeho vyššího – Alláha.
Druhou osobností, kterou připomenu, je Edward Snowden. Obyčejný programátor, který se dostal k informacím o programu PRISM, jímž americké tajné služby špehují a fízlují celý svět. Vynesl tyto informace ven a rozeslal je novinářům, kteří zajistili jejich zveřejnění. Snowden věděl, že tím riskuje kariéru, vězení a možná i smrt. Zároveň věděl, že on je kompetentní to udělat, nikdo jiný se k tomu neměl. Nemusel to provést, mohl mít svůj klid, ale udělal to, protože to bylo správné. Obětoval se za celé lidstvo.
Většina lidí po celém světě jeho čin oceňuje a má jej za hrdinu. Kdo by však měl odvahu udělat to, co on? Americká vláda a tajné služby jej obviňují ze zločinu a chtějí jej zatknout a potrestat.
Tito dva lidé, kteří se obětovali pro druhé, nebyli žádní ranaři a zabijáci. Byli to obyčejní lidé, kterým nechybělo spojení s Kruhem – Láskou. To jim velelo, že musí jednat. Podívejte se na jejich fotografie. Vidíme nevinné tváře jemných a mírumilovných lidí. Statečnost nevyžaduje svaly nebo znalost Kung-Fu či Krav-Maga. Vyžaduje udržovat spojení s Láskou, s vědomím přináležitosti ke Kruhu. Velíšek i Snowden to zkrátka vzali na sebe a nečekali, až to udělá někdo jiný.
Edward Snowden
Na začátku prvního dílu jsem varoval, že téma nebude snadné vysvětlit a nepůjde to několika stručnými větami. Popsal jsem mnoho stran a stejně nevím, zda jsem poselství Tajných signálů letošního roku přiblížil srozumitelně. Pokoušel jsem se o to z mnoha stran a různými způsoby. Je to téma neuchopitelné, podobně jako oceán. Mohu jej nabrat do dlaní, avšak milióny kubíků se mezi tím přelijí jinde. Jsem si vědom, že jsem se při tom sám neubránil chaosu, zmatenosti a snad i redundatnosti. Věřím však, že pro vnímavého čtenáře bude i tato má snaha inspirací.
Pro mě tím končí práce na patrně nejnáročnějším tématu, jaké jsem na blogu dosud zpracovával.
Článek navazuje na předchozí ročníky:
Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – I.