Článek je pokračováním I. dílu, jenž rozhodně doporučuji k přečtení dříve, než započnete číst díl II., neb jinak patrně nebudete rozumět mnohým pojmům a souvislostem.
Co lze tedy z minule popsaných filmů vyčíst?
V každém z filmů se objevuje nějaký objekt, který je v ohrožení, o nějž se bojíme. Tento objekt je vždy něčím výjimečný a cenný. Je nositelem něčeho ryzího, božského, vzácného. Je s ním spojená určitá naděje, že by dotyčná osoba či objekt mohla v budoucnu něco zlepšit, vyřešit, být tahounem společnosti a hybatelem změn. Má svou vizi, nekalkuluje s osobním prospěchem, je svá, protože to tak cítí, jedná z principu vnitřní nutnosti.
Zároveň má proti sobě mocné síly, které jí ohrožují a usilují o její zničení. Vůči nim je zcela bezmocná. Zpravidla si ani není vědoma úkladů proti sobě, svět špinavých a nicotných pletich je jí cizí, jedná svým způsobem čestně, neumí ustoupit ze své cesty, i kdyby si tím měla uškodit, i kdyby jí to stálo život.
Objevuje se zde ještě třetí síla a tou je nějaký hrdina, který může ohrožovaný a cenný objekt zachránit a zlo porazit. Zpravidla za cenu toho, že se sám obětuje. Je si plně vědom všech nebezpečí, ale je také vybaven prostředky, jimiž může hrozícímu zlu čelit. Hrdina-zachránce vnímá cenu ohrožovaného objektu velmi vysoko, je ochoten riskovat a vsadit úplně všechno. Považuje sebe sama v určitém ohledu za méně cenného, nežli zachraňovaný objekt. Nebo by nemohl žít ve světě, který by zničení takto cenného objektu dopustil. Případně nevidí hranice mezi sebou a objektem, mezi já a ty. Vidí propojenost všech věcí, lidí a celého světa. Jeho oběť se mu jeví jako nicotná a nepodstatná v porovnání s tím, co může zachránit. Je schopen posuzovat vše z hlediska celku, společnosti, lidstva, z hlediska věčnosti a vesmírného řádu a jeho nejvyšších mravních imperativů, které každý člověk umí pociťovat ve svém svědomí. Svou pomíjivou individualitu tomu podřizuje. Zajímá se o potřeby druhých a stará se, aby byly v souladu s vyšším řádem, aby nikdo nestrádal. Zároveň však není slabý ani rozměklý, je schopen velkých hrdinských činů. Neusiluje však o slávu a věhlas, dělá zkrátka to, co považuje za správné a výsledek přenechává osudu.
Stručně shrnuto, máme zde dramatické schéma: cenný, výjimečný, autentický objekt – zlá síla, která jej ohrožuje – hrdina, který objekt může zachránit tím, že se obětuje a zlo zničí.
Nechci se však, jak je mým zvykem, spokojit jen s touto definicí. Chci také objasnit, jaké psychologické síly a archetypy za ní stojí, jaký má jejich akcentace vztah k dnešku a současnému světu. A bude to opravdu hodně náročný sestup do psychologických hlubin, bude těžké, abych se v tom ani já, ani čtenář nezamotal a neztratil.
Boj o záchranu ohroženého „dobra“ probíhá ve všech filmech různě a s různými výsledky. Probíhá v několika rovinách a všude se prolíná úloha zachraňovaného, zachránce i působitele zla.
Ve filmu Věčný bojovník je téma zpracováno nejmarkantněji. Pracuje s těžkými postavami mýtických hrdinů, citlivě je však propojuje s prototypy současných civilních nehrdinů (opět prvek propojování). V ohrožení je celé lidstvo a rovnováha světa. Lidstvo a svět jsou cenné samy o sobě. Ať již věříte v boží dílo nebo v evoluci, je snad jasné, že nikdo nemá právo uchvátit lidstvo sám pro sebe a zotročovat je pro své zájmy. To je vrcholně nemravné, neetické a naprosto nepřijatelné. Toho se však dopouští zlý démon. Kovář je pak hrdinou, který tomu může zabránit a nakonec se pro záchranu světa nezištně obětuje.
Zároveň však platí, že i kovář je na jiné úrovni ohrožen a potřebuje zachránit. Jako zachránce se jeví jeho přítelkyně, která v klíčových okamžicích vystupuje jako hybatel děje. Vždyť kovář je zprvu poměrně uzavřený, odtažitý, řeší si své problémy, nestará se o druhé. Svou bezelstností a naivitou zprvu dokonce napomáhá záměrům démona, neprohlédne jeho úmysly. Jeho přítelkyně je realističtější, včas rozpozná, co hrozí. Je to ona, kdo odhalí plány démona a dá kovářovi impuls k tomu, aby bojoval. Sama však nedokáže démonovi čelit, ví, že toho je schopen jedině kovář. Musí tedy nejprve „zachránit“ jej, aby mohl následně on zachránit jí i celý svět. Krásná ukázka propojenosti všeho se vším, jak individualita podléhá celku.
I ve filmu Rozkaz je schéma dobře čitelné. V ohrožení života je Mína. Je cenná nejen tím, že je mladá a krásná a byla by škoda takový život zmařit. Je to také žena inteligentní, odhodlaná, působí s jakousi jistotou, že vždy ví, co dělat, vždy má nějaký plán a v každé situaci si dokáže poradit. Život jí naučil, vyzná se v přežití a dosahování svého, nebojí se realizace i těch nejtěžších úkolů. Je vůdčí typ a o své kamarádky se stará. Jenže v zajetí tyto schopnosti nemůže uplatňovat a dlouhým vězením velmi strádá, touží po svobodě.
O život jí usiluje zlo v podobě války, zosobněné především krutým soudcem, bývalým humanistou.
Zachránit jí může jen Aaro Harjula, čestný a spravedlivý mladý důstojník. Jenže nejprve musí Mína v Aarovi probudit lidskost, soucit, lásku. On byl do té doby oddaný řádu a pravidlům, byl jejich obětí. Když je Aaro zachráněn, sám svo
u úlohu splní dokonale a Mínu zachrání za cenu své obrovské oběti.
Ale nakonec je to zlý soudce, který se nechá obměkčit a umožní propuštění Míny na svobodu. Aaro i Mína celou dobu vědí, že on je klíčem k úspěchu, on rozhoduje. Soudce je však také obětí války, připravila jej o humanistické ideály a vytáhla na povrch skryté zlo v něm. Svou krutostí a bestialitou se vlastně jen chrání před okolím. Nakonec bezděky pomůže správné věci, ale protože ví, že se provinil a hrozí mu trest, spáchá sebevraždu. Je tedy nakonec také smutnou obětí. On rozsudek nad Mínou vynést musel, nevymyslel si válku a nastalou situaci. Jen plní svou úlohu v rámci celku.
Ve filmu Princezna hrozí Anně nikoli smrt, ale lobotomie, v důsledku je to ovšem skoro totéž. Co je na Anně cenné a výjimečné jsme si již popsali v minulém díle. Je vskutku zvláštním božím tvorem, co na tom, že je se považuje za princeznu, hlavní je, že má dobré srdce a je ochotna ostatním pomáhat. Působícím zlem je vědě oddaný primář. Zachraňujícím hrdinou je Dr. Grotenfelt.
On však nejprve musí být „zachráněn“ princeznou z moci své slabosti, neochoty jít do konfliktů za správnou věc, nechuti bojovat ostřeji, riskovat osobní pohodlí. Teprve když Anna svým nekompromisním chováním bezděčně vytvoří situaci, kdy jí hrozí lobotomie, najde Dr. G. v sobě mravní sílu potřebnou k boji.
Ale zlý primář musí být zachráněn ze všech nejvíc! Vždyť svou neústupnou, tvrdou povahou, nedostatkem citu a empatie je neoblíbený u mnoha lidí, hroutí se mu manželství, zkrátka prohrává na všech frontách. On je opět klíčem k tomu, aby Anna byla zachráněna, on rozhoduje. Jej musí Dr. G. porazit, nebo přesvědčit. Tím, že je nucen zakusit porážku a přistoupí na záchranu „princezny“, čímž něco v sobě, co považoval za cenné, obětuje, stává se lidštějším, klidnějším, dává svůj život do rovnováhy a zachraňuje i své manželství. Přestává být zlem a hrozbou. Představitelem zla se stal jen díky době, která akcentuje vědecký, racionální přístup, a tyto dispozice v něm probudila a posílila.
Na těchto třech finských filmech vidíme, že role zachránce, zloducha i ohroženého zastávají všichni a jsou jimi sobě navzájem. Jeden potřebuje druhého. Pojmenování jejich rolí odvisí od úhlu pohledu. Ve skutečnosti se na nikoho z nich nelze zlobit. Všichni zasluhují soucit a lásku. Všichni jsou obětí. Všichni jsou součástí jednoho celku a hrají role, které jim přisoudil.
Zbylé dva filmy nastíněné schéma zachovávají, něčím se však zároveň odlišují, čímž téma doplňují a vhodně obohacují.
Kdo je ve filmu Balada o Rustomovi ohrožen? Těžko označit jednu osobu. Ohrožen je nejspíš místní lid, vesničané, kteří trpí rezignací, ztrátou víry a radosti ze života, bídou, beznadějí. Zlem, které je ohrožuje, je sociální systém, rozklížená společnost, která není schopna se o své členy postarat a dát jim pocit bezpečí a smyslu života (naše společnost zažívá podobné pocity). Degenerovaný kastovní systém dává příslušníkům vyšších kast právo být arogantní a obyčejný člověk nenachází zastání, cítí se zrazený a bezmocný. To se může projevit ve vše prostupujícím násilí a neochotě něco dělat, něco změnit. Rustom se zdá být možným zachráncem. Rozdává radost, naději, pohodu, stará se, pracuje, nebojí se, má víru, vizi. Přesto však v boji s hydrou systému prohrává. Sám to nezvládne.
Zároveň divák může jako ohroženého vidět právě Rustoma. Jak dlouho mu vydrží pohoda, entuziasmus a úsměv? Je jen otázkou času, kdy mu někdo ublíží tak, že to neunese. Kdyby si lidé v kraji vážili Rustoma, kterého tolik potřebují, mohli jej zachránit. Museli by však něco obětovat, k čemuž nenašli odvahu. Nedokážou-li však zachránit Rustoma, pak ani on následně nemůže zachránit je. Obětí jsou všichni. To, co je ohroženo, zde zachráněno není. Kdo se neobětuje, bude obětován, nebo zůstane obětí, toho, proti čemu se bál bojovat.
Jonathas v posledním snímku je ohrožen Pralesem. Již jsme si však řekli, že prales není objektivním zlem. Přesto Jonathase ohrožuje na životě. Symbolicky zastupuje nespoutané, divoké a skryté síly. Mnoho lidí, kteří jej podcení, zahubí. Zároveň každý ví, že prales je dnes ohrožován a ničen činností a zájmy člověka. Prales je tedy také obětí. Bereme prales na lehkou váhu, jako hračku, doplněk našeho světa. Parta mladých lidí se jede na víkend do pralesa pobavit. Mocný prales tu však není pro zábavu. Je součástí přírodních sil, jimž jsme i my, lidé, podřízeni. Pokud k nim ztratíme respekt, přestaneme se v nich orientovat a začnou nás ohrožovat na životě. Jonathas v pralese vydržel dlouho, ale měl málo prostředků a zkušeností, aby přežil. Spíše než prales sám jej zahubil fakt, že ztratil orientaci, ztratil cestu a spojení se svými blízkými. Zachránit jej mohli jeho přátelé, rodina, především straší bratr, na kterého Jonathas často spoléhal a který si jej dostatečně nevážil. Potažmo celá společnost se svými záchrannými týmy.
Zde musím zmínit, že film byl natočen podle skutečného příběhu. Ztracený chlapec mohl být zachráněn, pokud by byly včas nasazeny záchranné týmy včetně vrtulníků. Když se pár dní před tím v pralese ztratil chlapec z bohaté rodiny, vrtulníky a rozsáhlé pátrací týmy byly ihned nasazeny. Na hledání obyčejného kluka z vesnice úřady s nasazením techniky otálely. Finanční hledisko a z něj plynoucí pofidérní výhody zvítězilo nad hlediskem lidským. Společnost nechtěla nic obětovat pro záchranu Jonathase, obětovala tedy jej. Jonathas je tedy tím, kdo se obětoval a v našem schématu se obětovávají jen hrdinové. Koho zachránil? Soudržnost své rodiny. Svou smrtí usmířil otce se svým bratrem. Jen jeho oběť to mohla dokázat. Bratr dodatečně poznal, jak byl Jonathas cenný. Když se pro něj nedokázal obětovat, sám se stal obětí smutku po něm a musí zastat práci i za něho.
Dalším společným rysem letošních „tajných signálů“ je jakási neurčitost, proměnlivost, nepřehlednost, která může přecházet až ve zmatenost (ztrátu orientace, zbláznění se…). Vskutku, když se pokusíme z tohoto klubka vytáhnout jednu nitku, zjistíme, že je na ní navázána další, a na ní opět jiná a nakonec jsou provázané všechny. Mohli bychom je rozstříhat a poskládat podle barev nebo velikosti, ale ztratili bychom tím to klubko, přehled o tom, co s čím souvisí. Tedy vlastně smysl celého příběhu.
Při hlubším pohledu nemůžeme jednoznačně říci, kdo je hrdina, kdo padouch a kdo oběť. Jejich role se prolínají. Všechno se prolín
á a vzájemně prostupuje. Proč chce démon ovládnout svět? Kdyby byl spokojený a harmonicky do světa začleněný, nechtěl by jej ničit ani ovládat. Každý máme v sobě takového démona, který chce všechno ovládat, aby si konečně připadal důležitý a užitečný. Bezcitný soudce z filmu Rozkaz je jen zraněný, a potřebuje vysvobodit. Nebýt války, byl by dál humanistou a spisovatelem. Každý máme v sobě takového přísného soudce, který chce soudit druhé podle svých nedokonalých zákonů. Nemocný je doktor (tedy ten, který má sám lidi léčit!) extrémně spoléhající na vědu a rozum (jak se tímhle mohou léčit zraněné city, zraněná duše?). Každý má v sobě takového doktora, který chce ostatní napravovat a „uzdravovat“ podle svých nedokonalých představ. Zkažená je rezignující a nihilistická společnost indického venkova, přesto právě ta pravidla, která jí k tomu dohnala, dále urputně dodržuje. Všichni často děláme totéž. Každý má v sobě takové rigidní farizejské konvence, jimž se chce přiblížit, aby splynul s okolím – všimněte si, lidskou přirozeností je touha splynout s okolím v jedno! Obyvatelé Brazílie jsou již odtržení od přírodních divokých sil pralesa, ty se jim pak vracejí do života v neočekávaný okamžik s neočekávanou silou. Podobně i my se divíme „zlému a nespravedlivému“ osudu. Každý má v sobě takové divoké síly a každý se v nich může ztratit.
Všichni jsou obětí. A všichni se pak stávají zlem, které je pro ně náhražkou přirozeného stavu. A pak již to, co ohrožuje tuto jejich náhražku – tedy přirozenost a harmonii – vnímají paradoxně jako zlo je ohrožující, a usilují o jeho zničení.
A naopak – to, co je ohrožováno a co vnímáme jako cenné a nedotknutelné, vlastně také vůbec není dokonalé. Zaslouží si lidstvo, aby jej kovář zachránil? Lidé jsou přeci plní chyb, často zlí, nedokonalí, nepoučitelní, páchají plno špatností. Nejsou si vůbec vědomi zla, které jim hrozí a neudělají nic pro svou záchranu. Proč je tedy zachraňovat?
Mína Malin, přes své kladné stránky, bývala vojenskou velitelkou a střílela lidi. Možná, že kdyby dostala příležitost, popravila by „zlého“ soudce stejně nelítostně, jako to chtěl udělat on jí. Nechce udělat nic, co by jí zachránilo, odmítá lhát, jen aby si zachovala čest. Zato však po Aarovi chce, aby se obětoval. Proč jí tedy Aaro pomáhá?
Princezna Anna Lappanainen není princezna, sama si způsobuje všechny problémy svým nevhodným chováním, je to blázen a nesnaží se, aby se zachránila, proč za ní tedy Dr. G. bojuje?
Proč je Rustom hodný na lidi, i když mu nevycházejí vstříc, proč se Jonathas obětuje za bratra, i když ten mu mockrát ublížil?
Obětující se hrdina si tyto otázky vůbec neklade. Snad vidí na ohrožených objektech jen to dobré, snad vidí, že to převažuje nad chybami. Důvodem, proč nepřipustí jejich zničení je však cosi absolutního, nejvyššího, čeho je člověk schopen. Není to jen pouhý smysl pro spravedlnost – tento výraz je ještě příliš nízký, pozemský, zaměnitelný a zneužitelný. Hrdinové našich filmů jsou vedeni jakýmsi mravním vrcholem lidství, který můžeme spojit s takovými pojmy, jako je soucit, bezpodmínečná láska, milosrdenství, odpuštění, smíření. Tyto kategorie mají vyšší platnost, než všechny pozemské zákony a představy o spravedlnosti. Spojují člověka s řádem vesmíru, smyslem a mystériem lidské existence, nebo, chcete-li, s božskou podstatou. Jejich specifickou vlastností je, že jich nelze zneužít k osobnímu obohacení, lze je užívat pouze v zájmu celku – a tím je dosažení absolutní harmonie a souznění. Užívat je tedy může pouze mravně vyspělá bytost, oproštěná od nízkého sobeckého hlediska.
Máme tu tedy téma oběti, propojení, nejvyššího mystéria, nepochopitelnosti, zmatenosti, ztráty cesty, zbloudění, nekonečnosti, neohraničenosti, věčnosti, bláznovství, utápění se, nadosobnosti, mystéria, soucitu, zájem celku… Pokud nám minulý ročník poskytl zřetelné indicie, odkazující na archetyp znamení Vodnáře a planety Uran, letos veškerý popis, který jsem dosud učinil, nepochybně odkazuje na astrologicko-psychologický archetyp znamení Ryb a planety Neptun. V každém z filmů se tento archetyp ještě určitým, a vždy jiným způsobem potvrzuje:
Věčný bojovník pracuje s mýty, mytologií a jak jsem již zmínil, dochází zde k prolínání času, postav a vůbec všeho, což vede k nepřehlednosti, v níž se člověk může „utopit“.
Ve filmu Rozkaz soucit a láska zvítězí nad předpisy a osobním prospěchem, osobní oběť nehraje roli, navzdory všemu běsnění, které se kolem děje, hrdinové sledují mnohem vyšší linku. Je tu také téma osamocení, vězení a závislosti na pomoci. I válka je cosi „všeobjímajícího“, co postihuje a ovlivňuje všechny, v čem 
se všichni utápí jako oběti. Navíc se jedná o válku z ideologických důvodů.
Ve filmu Princezna máme téma nemocnice, navíc psychiatrické kliniky, psychiatrie, bláznovství, mystifikace, rozpor mezi podivuhodnou, nelogickou a iracionální přirozeností a vědeckou racionální nepřirozeností. V hloubce a nekonečnosti lidské psýchy se lze také snadno „utopit“, zabloudit.
Ve filmu Balada o Rustomovi jde o téma sociální, udržení pospolitosti, přirozené vstřícnosti, empatie, která je v rozporu s tradicionalistickými modely chování, které již ztratily kontakt s přirozeností. Tyto konvence jsou všeobjímající, všichni se v nich „topí“, mají také nepředvídatelné vedlejší účinky. Je tu motiv divokých mocných sil v člověku, které jej přemohou. V kaleidoskopické epizodičnosti jednotlivých obrazů filmu se také „utápí“ a ztrácí dějová linka.
Ve filmu Jonathasův Prales je ukázkovým příkladem samotný prales – ekvivalent nekonečného, neprobádaného, divokého oceánu, nevědomí, v němž je skryto dobré i zlé, ale který všechno objímá, může dát plody k obživě ale také se v něm lze ztratit, „utopit“. Jednotlivec je proti němu bezmocný, pokud ztratí orientaci a spojení s ostatními. Opět téma osamocení, opuštěnosti.
To vše jsou projevy typické pro archetyp Neptuna a Ryb, který vládne oceánu nevědomí, tomu, co nevidíme, jen tušíme, co je skryto v hlubinách a přesto nás všechny obepíná a spojuje.
Analýza letošních tajných signálů byla jen zdánlivě vyčerpávající, protože téma je nevyčerpatelné, podobně, jako oceán nebo vesmír. Odpověď na otázku jak toto téma souvisí s dneškem a v čem je aktuální, si však ponechám do příštího dílu.
Neboť vím, že post-postmoderní člověk pornopopkulturní civilizace elektronického věku (to jste vy) už pozbyl schopnosti soustředit se déle na jedno téma, jeden objekt, jeden text, pohroužit se do něj. Neumíte již číst dlouhé články, neboť potřebujete netrpělivě klikat tuhle a támhle a zase onde, zkrátka se poněkud „utápíte“ v té záplavě informací. Co nevidět tedy doplním ještě třetí díl.
Článek navazuje na předchozí ročníky:
Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – I.