Jak známo, o zvýšení popularity
slepičích vajec se zasloužil Jiří Paroubek. Všichni chápou, že vaječný protest
je namířený proti jeho osobě, resp. jeho stylu vystupování a jednání
s lidmi, o němž bych nejen já řekl, že je velice blízký stylu soudruhů
Gottwalda z roku 1948 a
Štěpána z roku 1989. Vejce nejsou namířena ani proti ČSSD jako takové, ani
proti její ideologii. Týkají se jmenovitě pana Paroubka. Ten právě svou
přehnanou agresivní reakcí nejen na vaječné útoky, ale i na pasivní a nenásilné
protesty svých odpůrců, vtiskl vejcím nový význam. A tak dnes stačí jít s platem
vajec po náměstí, kde čirou náhodou probíhá mítink ČSSD a již máte zaděláno na
problém. Babička, která se chystá péct bábovku, tak může být inzultována od
„pořádkové služby“ mužů v černých brýlích, ani nebude vědět proč. I
prázdné plato od vajec je najednou velice podezřelé a muže, který si je nese na
krosně, policie hlídá, jako by byl vyzbrojen kalašnikovem. Nápis na obchodě
nabízející ČERSTVÁ VEJCE působí jako vyložená provokace. Jaké štěstí, že již
zmizela z výloh velikonoční výzdoba, možná by jí členové Paroubkovy
ochranky zničili coby provokaci narušující poklidný průběh předvolebních
mítinků a to už z obavy, že by pomlázky byly použity k vyplácení
volebních kandidátů..
Protesty, využívající fenomén
„vejce“ tímto nepřímým, symbolickým způsobem mi činí radost mnohem větší, nežli
žloutek rozprsknutý o tvář funkcionáře. A nemusí jít jen o vejce. Stačí, aby se
na mítinku ČSSD objevil někdo převlečený za marťana a Paroubek rázem zrudne
jako krocan a nechá nebohého marťana vyvést svými gorilami. Přestože je
všeobecně známo, že právě sousedů z Marsu se dovolával při prosazování
svých návrhů.
Hysterie kolem vajec, kterou Jiří
Paroubek rozpoutal, tak jen odhaluje jeho bolševické způsoby. Ta symbolika
v protestech a následné běsnění ČSSD mi připomněly protesty za dob
socialismu v naší zemi, kdy se nesmělo nic říkat naplno. Tenkrát se například
nesmělo říkat jablko, protože to prý znamenalo Já, blbý komunista. Lidé však
přesto říkali jablko a tetelili se při tom blahem, protože věděli, že to
bolševiky dráždí. A přitom na slově jablko není nic špatného, je to běžné ovoce.
Stejně tak není nic špatného na tom, když se někdo prochází s platem vajec
po náměstí, ale pan pan Paroubek přeci ví, že je to namířeno proti němu. Právě
takové paranoidní myšlení ve spojení s použitím hrubé síly je tím, co
tolik lidí přivedlo k vaječnému protestu vůči předsedovi sociální demokracie.
Právě ono inspiruje lidi k takovým vtipným formám protestu, vtipným
nenásilným heslům, transparentům a happpeningům. Statečný Marťan či symbolické
rozdávání vajec je mi milejší, nežli třeba sto žloutků na tváři předsedy
sociální demokracie.
Pokud by nebylo možné použít
samurajské heslo v titulku, měl bych v záloze ještě alternativu
v podobě parafráze jiného rčení: „ve vejci je pravda“. V krizových
situacích, jak známo, lidé shazují své masky a projevují se takoví, jací jsou.
Není pochyb o tom, že masové útoky vejci lze považovat za krizovou situaci a
není pochyb ani o tom, že předseda Paroubek tuto situaci naprosto nezvládl.
V médiích se množí rady, kterak v takovém případě reagovat, leč
Paroubek reaguje afektovaně, pavlačovými urážkami a výhružkami násilím, tak
jako vždy, když se dostane pod tlak. Jeho jednání je vpravdě bolševické,
primitivní a společensky nebezpečné. Krizové situace Paroubek zkrátka nezvládá.
Připomeňme v rychlosti co si natropil silovým postojem vůči účastníkům
CzekTeku 2005, kdy všechny mladé lidi označil za feťáky. Vzpomeňme jeho
legendární projev po prohraných volbách v roce 2006, kdy mnohým běhal mráz
po zádech z pomyšlení, že se snad vrátil Klement Gottwald. Nyní sklízí, co
zasel. A opět nedokáže jednat jinak, než tak nějak po bolševicku, rázně a
lidově. Já osobně bych takovému člověku svěřil nanejvýš vyvolávání u kolotoče,
nikoli však vládu a reprezentaci této země.
Přiznávám, že mě vajíčková
iniciativa pobavila jako zajímavá recese. Bylo zábavné vidět, kterak ty drzé, arogantní
a naduté tváře, které otravují zdejší politické ovzduší, jsou potřísněny
syrovými vejci. Nikdo však nečekal, že sociální demokraté dostanou takový
nářez, jako v úterý na pražském Andělu. Přes jisté pochopení protestu
mladých lidí je však nutné brát v potaz obavu, v co by se to mohlo
zvrtnout. Tady lze jen souhlasit se zodpovědným přístupem iniciátora celé akce,
který jí sám zastavil.
Ačkoli mě hozená vejce pobavila,
nevím, zda bych i já mohl vrhnout vejce na člověka. Kdyby mi bylo dvacet, tak
na nic nečekám, koupím plato a jdu na to. Jako člověk, kterému je již přes
třicet, jsem však k takové konfrontaci zdrženlivější a mnohem větší
povyražení mám z takových recesistických kousků, kde sice vejce figurují,
ale nikoli jako vrhací nástroj v akci. Vzít vejce a procházet se po náměstí, to
se mi jeví jako kultivovaná forma vyjádření určitého postoje prostřednictvím
nové vaječné symboliky. Žádný zákon se neporušuje a přesto se Paroubek cítí potrefen
a ohrožen. Strach a ohrožení tedy vzniká v něm. Bojí se lidí a jejich
názoru a to je dobře. A tady se rýsuje
ono tajemství – síla vejce spočívá
v tom, nikdy jej nehodit. Nejprve však musíte to vejce mít a musíte ho
býti schopni hodit. Pak se teprve rozhodnete tak neučinit. Přál bych si, aby si
dnešní vejcometači tuto sílu osvojili. Je to síla, která vyhrává. V každém
konfliktu má výhodu ten, kdo se násilí zdrží oproti tomu, kdo ho nadužívá.
Pozastavím se ještě u reakcí,
které celá vaječná aféra vyvolala. Stojí za to pozorovat, kterak jedna reakce
je hloupější než druhá. Začněme u sociální demokracie v čele s J.
Paroubkem, který označuje útočníky za nacisty ohrožující demokracii. Předně
obava z ohrožení demokracie zní podivně od člověka, který se před třiceti
lety coby mladý nadějný člen Strany Socialistické vyjadřoval pochvalně o
vítězném únoru 1948. Zcela mimo je i obvinění z nacismu, ten přeci nespočívá
v tom, že se hází vejce na Paroubka. Dále obviňuje ODS, že za útoky stojí.
To je opět nesmysl, vaječné protesty jsou spontánní akcí nespokojených lidí a
mediální útok na konkurenční politickou stranu je přesně tím, co lidi už nebaví
a přesně tím, co k útokům mimo jiné vedlo.
Podívejme se nyní do tábora ODS,
předseda Topolánek kontruje, že celá kampaň je řízenou provokací Lidového domu.
Jen s povzdechem konstatujme, že to je stejné nesmyslné, jako obvinění Lidového
domu vůči ODS. Nikdo to nemůže brát vážněji, než jako Topolánkův šprým, kterým
se zařazuje po bok svého soka z ČSSD. Bývalý ministr vnitra Langer
obvinění z podílu na útocích odmítá a dušuje se, že kampaň ODS byla vždy
nenásilná, nekonfrontační a neagresivní. Pokud však mohu věřit tomu, co
pozoruji posledních deset let, bývají kampaně ODS postaveny právě na agresivním
a konfrontačním útočení na konkurenční kandidáty a negativním vymezováním se
vůči nim.
Nezklamal ani prezident republiky Václav Klaus. Je zděšen. Jsme prý svědky útoku na základní principy
demokracie. Chce se mi vtipně opáčit, zda nejsme svědky útoku na principy
demokracie ze strany exponentů politických stran dnes a denně již po mnoho let,
na kterém se současný prezident také nejednou podílel?
K dovršení všeho
úřadující ministr vnitra ve snaze ukázat se jako rázný muž se ohání rovněž
slovy o nacistech a vyhrožuje silou policejních jednotek. Přitom je třeba přese
všechno připomenout, že záměrem žádného z protestujících nebylo kohokoli
vážně zranit, létala pouze vejce a nikdo také zraněn nebyl. S nacisty, kteří
jinak běžně mašírují našimi městy a vnitro jim to toleruje, nemají tyto
protesty pranic společného. Jsme svědky nového populismu pana Peciny. Tak
bychom mohli pokračovat dále.
Plyne z toho, že
v širším měřítku není nespokojenost zaměřena pouze proti jednomu člověku,
ale proti celému konfrontačnímu stylu politických stran, který politiku
beznadějně ovládá. Politici vytýkají protestujícím agresivitu, ale přitom právě
agresivita politiků je předmětem současných protestů. Naznačuji tedy, že pánové
Topolánek, Čunek, Klaus, Bursík a další by si zasloužili také nějakou tu
vaječnou pozornost.
I když střely vejci nemohu
podpořit souhlasem, lze souhlasit s tím, že tyto byly nutným vyústěním
chování politických představitelů. Lze doufat, že budou impulsem k, věřme, že
pozitivnímu, vývoji na naší politické scéně. Ukázalo se, že obyčejní lidé při
dobré organizaci mohou ledasco ovlivnit a že i politici se toho musí obávat. Hovoří
o poklidných mítincích, zaklínají se tím, že neustále hovoří s voliči. V mé
představě však hovoření s voliči má jinou podobu, nežli tu, že se delegace
stranických lídrů jednou za čtyři roky nasouká do pomalovaného náklaďáku a na
náměstích potom z připraveného pódia hřímá na lidi předvolební fráze. Když
se občan na politika během volebního období skutečně obrátí, je ignorován,
urážen, zesměšňován, odmítán a zastrašován. Tady je chyba a tady je nutná
změna.
Můžeme se pobavit nad současnými
vaječnými eskapádami, případně se k nim připojit, ale pamatujme – tajemství vejce je nikdy nehodit.
Největší zbraní lidí je v tuto chvíli jejich hlas ve volbách. Stačí ho prostě nedat těm, kteří je už tolik zklamali. ukázat jejich vzájemnému osočování a nekonečným stranickým sporům záda.