Stačí však jen trochu změnit úhel pohledu a na obzoru se objeví značné množství paradoxů a komplementarit, které tento postulát přinejmenším značně relativizují.
Začněme přímo u samé podstaty. Aby mohli sportovci dopovat, musí nejprve být tyto nedovolené látky dostupné. Mám sice jen laické znalosti v této oblasti, ale tolik vím, že nejčastějšími zjištěnými látkami nejsou nějaké tvrdé a zakázané drogy, nýbrž různá far
maka a doplňky stravy běžně dostupné. Ať již v obchodní síti, nebo na lékařský předpis, což pro managery vrcholových sportovců není žádnou překážkou. Na trhu je celá řada přípravků určená právě k posílení fyzického výkonu. Tyto látky jsou naprosto legální, můžete si jich koupit kolik chcete a užívat je jak jen chcete. Ale nesmíte je užívat při vrcholovém sportu. Zde je prvý paradox: kdo jiný by měl zájem do sebe hustit tolik chemie pro zvýšení fyzického výkonu a regenerace, nežli vrcholoví sportovci? Je to podobné, jako kdybyste si mohli koupit auto, ale nemohli s ním na silnici. Kdo by si však kupoval auto kvůli tomu, aby se s ním točil po dvorku, že.
Je to ještě komplikovanější tím, že některé látky se užívat smějí a jiné nesmějí. Na to jsou už vypracované seznamy a tabulky, vznikají kvůli tomu speciální výbory, komise, agentury a laboratoře, které to všechno zkoumají a posuzují. Doping tak sehrává pozitivní úlohu ve zvyšování zaměstnanosti, což bychom v době ekonomické krize měli ocenit.
Ekonomická situace jednotlivých týmů může mít zpětně vliv i na výkony svých svěřenců a to mimo jiné právě díky dopingu. Nedovolené látky nebývají levnou záležitostí a týmy, které neváhají do těchto látek investovat a krmit jimi své sportovní reprezentanty, mívají také lepší sportovní výsledky, nežli týmy chudší.
A i takový sportovec musí mít minimálně maturitu, aby se v seznamech nedovolených látek, které se každoročně aktualizují, dokázal orientovat a před závodem požil jen dovolené látky a nespletl si je s nějakou látkou nedovolenou. Takže výkon je dovoleno zvyšovat pouze pomocí některých dovolených látek, kdežto zvyšování výkonu pomocí jiných látek, nežli dovolených, se považuje za nedovolené. Věřím, že to mají páni funkcionáři ze sportovních mezinárodních agentur dobře propočítané a jen můj laický pohled v tom vidí paradox, neb je touto dichotomií v určité míře popřen význam potírání dopingu.
Problémy antidopingových komisí tím však nekončí. Některé látky si tělo dokáže vyrobit samo a děje se tak často právě při sportovních závodech či zápasech (tak je to např. u testosteronu či adrenalinu) a odpovědný úředník pak neví, kterak rozlišit nedovolenou látku nedovoleně požitou, a takovou, která vznikla přímo v těle bez nedovoleného požití. Endogenní tvorba jakýchkoli látek v těle totiž dosud nebyla prohlášena za nedovolenou a upřímně řečeno, nevím, jak by se dosahovalo plnění takového zákazu.
A k dovršení všeho, produkce endogenních látek se liší v závislosti na genetické výbavě a rasové příslušnosti. Při absolutní korektnosti by tedy měla být pro každého sportovce sestavena individuální tabulka dovolených hodnot na základě analýzy jeho DNA.
Nemluvím už vůbec o tom, že patrně všichni vrcholoví sportovci dopují během tréninku, protože to tak dělají všichni ostatní, a ačkoli i zde to není dovolené, nevím o tom, že by mimo oficiální sportovní klání probíhaly nějaké antidopingové kontroly. Ono se to ani dost dobře kontrolovat nedá.
Obecná představa, že doping je přesně a neotřesitelně definovaná a jasná záležitost, která se snadno pohlídá, je venkoncem mylná. Kontrola dopingu je založená na jakémsi ne vždy přesném a spravedlivém konsensu, který se může kdykoliv změnit.
Nekompromisní tažení proti dopingu ve sportu má pak zcela výjimečnou úlohu v porovnání s tím, jak přistupujeme k dopingu v jiných oblastech. Že řada studentů před zkouškou sahá po různých stimulantech není žádným tajemstvím. Dělají to i někteří manageři před důležitým jednáním, řidiči při dálkových jízdách, a mnozí jiní. A což teprve takoví umělci?
Umění je oblast, kterou si bez zakázaných látek snad již nedokážeme představit, podobně jako je tomu u sportu. V obou disciplínách se však k dopingu přistupuje značně odlišně.
Je pravdou, že důvod dopingu je vždy stejný – dosáhnout vyššího výkonu při menší námaze. Ovšem zatímco u sportu je středem zájmu výkon fyzický, v umění je to výkon duševní, či dokonce duchovní.
Zatímco snad každý sportovec zobe anabolika, těžko bychom hledali umělce, který se rád nenapije alkoholu. Ti nejprogresivnější hledají inspiraci také v THC, amfetaminech, kokainu, LSD, opoidech i exotické ayahuásce. Na základě dojmů, nálad a vizí získaných díky těmto látkám pak tvoří díla, která by jinak mohli tvořit jen díky neobyčejně silnému vhledu. Na takový vhle
d však dnes běžný člověk nemá podmínky ani čas a zakázané látky (v umění se u nás poněkud nesystémově neužívá termín doping, nýbrž „drogování“), jsou opět jakousi berličkou, podvodem. Ovšem zatímco u sportu jsou nedovolené látky potírány a dopující sportovec je terčem opovržení a jeho výkon bývá diskvalifikován, u umělců se požívání drog toleruje a tak nějak nevadí. Přestože přístup k samotným drogám používaných umělci je zcela jiný, nežli přístup k drogám užívaných sportovci. „Umělecké“ drogy jsou sice tolerovány u umělců, obecně jsou však zakázány a jejich držení či výroba jsou trestné. „Sportovní“ drogy jsou pak u sportovců netolerovány, jinak jsou ovšem společensky přijatelné a nikdo vás nebude kriminalizovat za jejich držení a užívání, nadto je jejich výroba a prodej legálním byznysem. Zatímco tedy sportovec nesmí se svým autem na silnici, umělec smí na silnici, ale nesmí si pořídit auto.
Bylo by velmi zajímavé, kdyby se také v umění vytvořila antidopingová komise, obávám se však, že by to měla ještě těžší, než ve sportu. Dovedete si představit, že populární kapela půjde hned po odehrání koncertu na testy, a když se u nich zjistí přítomnost nedovolených látek, koncert se prohlásí za neplatný a kapela dostane na tři roky zákaz hraní na velkých festivalech? Nebo že výtvarník se po domalování obrazu odebere na testy a pokud neprojde antidopingovou kontrolou, prohlásí se všechny jeho rozdělané obrazy za neplatné a nebude smět půl roku malovat! Nebo v divadle by se všichni herci hned po děkovačce podrobili testu moči a pokud by u nich byla zjištěna přítomnost nedovolených látek, prohlásilo by se představení za neplatné, výkony herců by byly anulovány a místo nich by představení sehrál znovu úplně jiný soubor!
Asi uznáte, že by to bylo poněkud absurdní a těžko proveditelné, navíc nikdo nic takového nepožaduje. Ovšem pokud umělec požije svou oblíbenou látku ve volném čase a je přistižen, notabene pokud má této své oblíbené látky u sebe víc, než jen tabulkově předepsané malé množství, pak může být popotahován po soudech či dokonce uvržen do žaláře. Pokud si sportovec frkne svou oblíbenou nedovolenou látku ve volném čase, ničeho se nedopustil a dokonce může mít takové látky plnou garáž a do žaláře ani k soudu nepůjde. Ovšem pozor – musí to být jen ty dovolené látky, které jsou dovolené podle normy EU. Není například steroíd jako steroíd, některý je dovolený, jiný ne. Pořiďte si proto raději aktuální tabulky, směrnice, předpisy a seznamy platné pro zemi, kde žijete, pokud se chcete věnovat vrcholovému sportu. Není nic hroznějšího, než když si vezmete nedovolenou látku v domnění, že je dovolená! To by vám chytré hlavy z Bruselu daly co proto.
Vidíme tedy značně dualistický přístup k dopingu, který jen dokresluje, že zakázanost a nedovolenost jakýchkoli látek je značně relativní a proměnlivá, nikoli kategorická záležitost, a vzniká nám tak řada paradoxů.
Zatímco ve sportu je nežádoucí, aby člověk překonával své přirozené schopnosti pomocí exogenních látek, v umění je to tolerováno, či přímo vyžadováno. Je to dáno jednak kvantitou a kvalitou – dopující sportovec vylepší svůj výkon o pár vteřin, centimetrů či kilogramů. V umění lze však s pomocí exogenních látek objevit světy, vize, ideje natolik kvantitativně i kvalitativně odlišné od běžného vnímání, že bez dopingu bychom k nim těžko získali přístup. Umělec se pomocí drog za tyto obzory vydává a pak se o své zážitky dělí s veřejností prostřednictvím svých děl a svých výkonů, čímž do jisté míry supluje někdejší roli šamana. Za to je veřejnost vděčná a do metod umělců se nevměšuje.
Dalším důvodem rozdílného přístupu je změřitelnost výkonů. Ve sportu jsou to pověstné branky, body, vteřiny. Kdo běží rychleji, skáče výše a dále, pleskne sebou do vody lépe či se víckrát trefí do sítě, ten je první a získává tak nejen značný finanční obnos ale i prospěch z mediální pozornosti, což přináší větší sekundární zisky z reklamy.
V umění se nic měřit nedá. Buď je výkon dobrý a líbí se, nebo je to propadák. Měřit se snad dá jen prodejnost děl, nebo umístění v pořadí různých Gramy, Slavíků, Oskarů a Thálií. Činnost umělce se však neodvíjí od jednoho klíčového závodu či ceny, a vyjma baletu se může své profesi věnovat i ve značně pokročilém věku. Má tedy více času se zdokonalovat a vyvíjet. Nikdo také nezkoumá žádný doping. Umělečtí manageři jsou mnohem pragmatičtější, zajímá je výsledek.
Úmyslně již vynechávám užívání látek, které byly střídavě dovolené a zakázané pro rituální a náboženské účely. To by byla kapitola sama pro sebe.
Zakazovat tedy, nebo povolovat doping? Je požehnáním, nebo prokletím? Chtěl jsem svou úvahou opět přispět k uvědomění si paradoxů, dualit a protikladů tohoto světa. Jeden jediný správný přístup neexistuje. Můžeme volat, že sportovci jsou znevýhodněni oproti umělcům a měl by se jim doping povolit. Jistě bychom se pak dočkali ještě lepších výkonů a nových rekordů. Mohli bychom však také volat, že umělci jsou nespravedlivě zvýhodněni a že by měli svých výkonů dosáhnout vlastním úsilím, dřinou a askezí. Co je správné? Ať odpovíte cokoli, nemáte pravdu. Není nic správné nebo nesprávné. Vše záleží na tom, jaká si určíme pravidla. Ta jsou pak klíčem k tomu, jak budeme hodnotit. Věci však vždycky jsou přesně takové, jaké jsou a ne jiné.
Co si také pomyslet o společnosti, která odsuzuje drogy a doping, ale stále víc a více užívá farmaceutické pilulky pro radostnější pocity a větší pohodu. Už i u nás se antidepresíva stávají stálicí jídelníčku běžného občana. Jsme společností zdrogovaných feťáků a podvádějících (především sama sebe) doperů. Je to tak snadné, spolknout pilulku a být v pohodě. Snazší, než na sobě zapracovat a dosáhnout pohody vlastním úsilím. Jen by se ke každé látce měl dávat seznam profesí a činností, ve kterých je tato látka nedovolená. Abyste se nedostali do nějakého maléru.