Odpusťte, prosím, tomu mladému jinochovi určitý idealismus a zanícení, se kterými k problematice přistupoval. On to myslel dobře. Odpusťte mu rovněž stylistickou nedokonalost, však on na sobě bude ještě pracovat.
Článek v nezměněné podobě přináším k přečtení, a tak se po deseti letech dočká širší publicity:
Malý příspěvek ke světové globalizaci
Dovolte, abych svou úvahu začal následujícím zážitkem. Představte si upraveného, uhlazeného pána, dobře oblečeného v saku, kravatě, věk kolem čtyřiceti, mírně prořídlý vlas, v ruce sáček s různou zeleninou, asi pro děti. Táta od rodiny, seriozní člověk významného postavení. Vzor naší doby.
Jak ten muž přede mnou kráčel, cosi dojedl a nyní již zbytečný sáček od produktu odhodil na zem. Takové chování se mi nelíbí u nikoho, inu, zakroutil jsem nad tím hlavou. Když jsem ho míjel, nedalo mi to a položil jsem mu otázku: „Vy asi nemáte doma koš na odpadky, viďte?“
Dialog pokračuje takto:
„Proč?“
„Před chvílí jste odhodil sáček na zem.“
„Já vím.“
„To se ale nedělá.“
„Já platím daně a město by mělo uklízet.“
Klid a samozřejmost, s jakou to ten člověk řekl, mi vyrazila dech. Pokračoval jsem:
„Já také platím daně, ale nechovám se jako prase.“
„Přestaňte mi nadávat a neukazujte na mě prstem, to slušný člověk nedělá…“
Nevěřil jsem vlastním uším: „Cože? Vy se chováte neslušně, házíte tady odpadky a když vás na to upozorním, tak nejsem slušný člověk?“
„Já platím daně a město se o to postará. Jestli se vám to nelíbí, tak je to váš problém. Spokojen?“
Nemám tak dobrý mediální trénink, jako měl tento muž, dopálil jsem se a nazval ho prasetem a dobytkem. Šokující je fakt, že onen muž necítil žádnou vinu, snad ani nechápal, proč ho obviňuji.
Domníval jsem se, že určité zvyklosti jsou nám všem společné. Mé osobní zvyklosti jsou takové, že když si koupím nějakou dobrotu, sáček či jiný obal uschovám a vyhodím jej do nejbližšího odpadkového koše (město se tedy stará tím, že tyto koše po ulicích rozmisťuje). Nikdy by mě nenapadlo odhodit takovou věc na zem, protože to se PROSTĚ NEDĚLÁ. Kdo se tak chová, je PRASE a DOBYTEK. Jak je možné, že pro někoho je takové chování běžnou součástí životního stylu? Lze to pochopit u rozjívených turistů. U zmíněného pána mne to však zaráží. Člověk jeho postavení by si měl dávat na své chování pozor.
Kde je ale problém? Ve skutečnosti někde úplně jinde. Nejde o člověka, který se chová jako prase, ptejme se proč se tak chová. Žijeme v nemorální společnosti, ve které se neslušnost netrestá. Lež se vydává za něco běžného. Lidé jsou společností vychováváni podle hesla VYDĚLEJ, ZKONZUMUJ, VYHOĎ. Pán, jehož jsem potkal, byl vlastně jen obětí tohoto mechanismu.
Připadá mi, jako by někteří lidé měli pocit: „já se můžu chovat jako prase, protože já na to mám.“ Díky tomu ani nevnímají fakt, že jsou jen cíleným produktem managementů společností, pro něž často sami pracují. Jejich cílem je zajistit maximální obrat a vychovat co největší počet konzumentů. Dobrý pocit z toho, jak se jim to daří, je jenom dětské lízátko za to, že se tak snaží. Ve skutečnosti ničí, ohlupují a vysávají sami sebe navzájem.
Tady začíná můj příspěvek ke světové globalizaci. Mám totiž pocit, že nadnárodní společnosti, o které tu běží, se chovají podobně, jako onen pán. Vytváří se také skupina států či společností, které si mohou dovolit „chovat se jako prasata.“ Tím se determinuje skupina těch ostatních „dole“, kteří se postarají o úklid odpadků. V globálním měřítku to není město, ale země se slabší ekonomikou.
Australskou společnost přeci vůbec nezajímá ekologická katastrofa, kterou způsobila někde na Balkáně. Byla to zkrátka příležitost k zisku, a – nevyšlo to. To se stává. Kanadskou společnost, která zde chtěla těžit zlato, by jistě nezajímala ekologická katastrofa kdesi v Čechách. A kdo tím trpí? Kdo na to doplatí? Planeta Země není nekonečná. Až se zničí chudé země, dojde i na ty bohatší. Je dobré si zodpovědně uvědomit, jakou roli tu hrajeme.
To, oč tu běží, je nebezpečí, že bychom na takové chování mohli doplatit. Při takovém vývoji světa nehovořme o globalizaci. Globalizace je rovnoměrným vývojem lidstva na celé planetě. Zkušení manageři jistě vědí, že kde není rovnováha, tam vzniká riziko nekontrolovatelných vlivů. Provazochodec při ztrátě rovnováhy spadne. Otázka, jak dlouho mohou žít bohaté země na úkor chudých, je velice vážná. Co je příliš silné, musí zaniknout, jak píše Lao-C’. Jako příslušníka této civilizace mne to velmi znepokojuje.
Východisko vidím v ukázněné uměřenosti. Trvale udržitelný rozvoj rozhodně není prázdný pojem. Přestaňme odhazovat odpadky na zem a čekat, že to někdo uklidí. Chovejme se slušně. Odpadky patří do koše. Přestaňme být kulturou „prasat a dobytků“.
(napsáno v dubnu 2000)
A jak je to dnes, vážení čtenáři?
Vypořádali jsme se s prasaty a dobytky, nebo jich stále přibývá?
Zdá se, že veřejnost jen velmi pomalu začíná chápat, jakou globální úlohu hraje.
Nadnárodní korporace jsou již dávno bohatší, než státy, neboť mají efektivnější způsob vydělávání peněz a nelámou si hlavu se sociálními výdaji. Mají tedy větší moc a mohou si státy v podstatě koupit, prakticky rozhodují o všem. Dnes, po deseti letech, už taková tvrzení snad nikdo nebude považovat za „rudou propagandu“, tyto mechanismy ekonomické globalizace byly dokonale popsány předními sociology.
Mnozí občané ČR pocítili na vlastní kůži moc nadnárodních korporací a jejich arogantní jednání vůči zaměstnancům, ze kterých by nejraději sedřeli kůži a platili jim co nejméně.
Veřejnost si začíná všímat i před 10ti lety málo známých „světových“ institucí, jako je Světová Banka, nebo Mezinárodní Měnový fond. Ačkoli si Světová Banka vytkla za cíl snížit chudobu především v rozvojových zemích do roku 2015 na polovinu, dnes je zřejmé, že se jí to vůbec nedaří, zato se jí výborně daří otevírat i do těch nejchudších zemí cestu nadnárodnímu kapitálu, který neváhá privatizovat třeba i zdroje pitné vody, čímž se chudoba v rozvojových zemích spíše zvyšuje. Lidé se možná začnou ptát co je to za lidi, kteří v SB či MMF sedí? Kdo je tam zvolil a koho zastupují? Je velmi pravděpodobné, že to bude stejné, jako v naší, už také světové politice. Bohaté hospodářské subjekty dosazují do politiky svoje koně, kteří tam pak za odpovídající bakšiš prosazují zájmy k dalšímu a dalšímu zvyšování zisků svých chlebodárců. Nedávno se podobně „blýskla“ další „world organization“ – Světová zdravotnická organizace, když horlivě nabádala všechny státy k olbřímím nákupům protiprasatochřipčích vakcín, které byly, jak téměř každý soudný člověk poznal už na začátku, zcela zbytečné. WHO však odvedla dobrou práci, vždyť se ukázalo, že v ní sedí bývalí manažeři farmaceutických firem, které ony vakcíny vyráběly a měly zájem na jejich odbytu. Najde se nějaký hňup, který to považuje za náhodu?
V dnešních dnech se coby největší globální prase proslavila společnost BP se svým havarovaným ropným vrtem v Mexickém zálivu. Tyto ekologické havárie mají stále stejný scénář. Dochází k nim díky snaze co nejvíc ušetřit na straně společností, které jsou za ně zodpovědné. Šetřit se dá na technologiích a jejich kontrole, na personálu a především na havarijním plánu a jeho trvalém zajištění. Účinný havarijní plán, zdá se, i zde chyběl a tak máme na krku vskutku globální ekologickou katastrofu, kdy ropa v moři ničí vše živé. To je společnosti BP pochopitelně jedno, litují jen ztrát ze zisků uniklé ropy. Budou však za svou nezodpovědnost potrestaní? Kdepak. Vždyť mají peníze. Platí daně a tak si mohou dovolit chovat se jako prasata.
Prasata a dobytkové však mají finanční problémy, jejich pyramidové hry způsobily celosvětovou finanční krizi, hrozí bankrot států, krach měn. Přesto všichni stále chtějí vydělávat víc, a zvyšovat zisky, zvyšovat platy, zvyšovat výrobu. Je to však vůbec možné? Je to udržitelné? Potřebujeme to vůbec k životu?
A jak je to u nás? Je tu méně prasat, která hází odpadky na zem? Neřekl bych. V tomto směru ne nenastal žádný vývoj k lepšímu. Nad odhozenými odpadky se dnes nikdo ani nepozastaví. Konzumní styl života uspává společnost do jakési netečnosti.
Pravda, otázky ekologické se na nátlak veřejnosti dostaly do programů politických stran. Děje se však dnes méně nešetrných zhůvěřilostí a ekologických havárií? Není výsledkem těchto snah jen další byznys s emisními povolenkami a podobnými věcmi?
Otázek je stále mnoho a já se na závěr táži, zda jsme v tom hnoji zatím jen po kolena, nebo už po krk?
Byl by to takový úderný závěr, ale chtěl bych napsat i něco pozitivního. Věřím, že lidem situace dochází a není jim lhostejná. A lidé ve své většině vytvářejí veřejné mínění a společenskou atmosféru. Zkusme to zase, trpělivě a všichni. Říkejme prasatům, že jsou to prasata, poučujme je neustále, že odpadky patří do košů, nedovolme jim dělat svinčík. Tahle planeta je nás všech, jinou zatím nemáme.