Článek volně navazuje na pilotní díl, který si můžete přečíst zde:
Jen blázen chce znát pravdu
„Jakákoli blbost se v této situaci navrhne a vypadá jako čin, je davem přijata.“
„Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.“
„Kdo ví, je vyhnán z ráje blbosti.“
3x Jan Werich
Svou úvahu začnu zdánlivou oklikou. Připomenutím několika příhod či událostí, z nichž některé se skutečně staly, jiné jsou literární či dramatickou fabulací a ze skutečnosti pouze čerpají:
„Ten oheň založili sikhové?“ ptal se Adžaj, který mezi tím vyšel ven.
„To se ví!“
„Ale mě se zdá, že to hoří jejich chrám.“
„No a co?“
(Mridula Gargová, Příštího rána)
Výčet podobných situací by mohl pokračovat do nekonečna. Sami byste jistě některé dokázali doplnit. Co mají společného, je však nepřehlédnutelné: za normálních okolností rozumní a svéprávní lidé se v emočně vypjatých situacích mění v nemyslící primitivní zvířata, zbavená vší lidskosti, připravená dopouštět se nejhrůznějších zločinů a bezpráví. Neadekvátně trestají někoho, kdo se údajně něčeho dopustil, aniž by si informace o jeho vině jakkoli ověřovali, nebo o nich jen na vteřinu kriticky a samostatně zapřemýšleli. Jednají impulsivně jako zvířata ve stavu ohrožení. Nechtějí znát pravdu.
Někdy takový stav vydrží i celé roky celým národům, jinak by nebylo možné, aby v předválečném, reparacemi, nezaměstnaností a hyperinflací zbídačeném Německu statisíce lidí nadšeně zvedaly pravou ruku a volaly Sieg Heil, když ukřičený brunet s knírkem vřeštěl, že za všechno může Žid a že Germán je nadčlověk, který potřebuje místo na slunci.
„Co to vyvádíš mami? Tenkrát se dělila Indie – copak bude někdo dneska někoho bez příčiny mordovat? Copak jsou lidé blázni?“
„Nejsou, ale někdy se zblázní.“
„Všichni?“
„Ne, ale někteří.“
(Mridula Gargová, Příštího rána)
Ke startu, připravit, šok!
Nyní se podobně, jako na výše popsané události, podívejme na to, co se v roce 2001 stalo 11. září v Novém Yorku a co poté následovalo.
Po ránu se objevila šokující zpráva, že letadlo narazilo do mrakodrapu. Krátce na to druhé letadlo narazilo do druhého z dvojčat. Když se ještě přikrmilo informací o třetím letadle, které spadlo na Pentagon a čtvrtém, které bylo snad sestřeleno, světová veřejnost již byla v patřičném varu. Nikdo nevěděl, co se děje, kolik letadel ještě spadne a kde. Tato nejistota vyvolává strach, exaltované emoce, stav podobný tranzu, rozum přestává fungovat, protože se nemá čeho chytit. „Hrůza! To snad není možné! To je strašné! Co se to děje? Kdo to mohl udělat!“ To se ozývalo z mnoha úst. Byl to pro světovou veřejnost šok, že se něco takového stalo, navíc v dosud bezpečných USA.
Nejistota a nečinnost jsou v takovém stavu nesnesitelné. Lidé chtěli znát viníka, nějaký výsledek, novou jistotu, rozřešení, chtěli vědět, na čem jsou a co mají dělat.
„Styďte se, ďáblové, styďte se!“ rozkřičela se. „To je vaše víra? To si říkáte hinduisté? Co kdyby byl na jeho místě váš syn? Co kdyby někdo za živa upálil vašeho Mankúka, co kdyby někdo k smrti umlátil vašeho Haríše! Mějte slitování, lidi, slitujte se! Vždyť máte taky děti! Taky máte staré rodiče! Pojďte se mnou na pomoc tamhle sikhům odnaproti!“
(Mridula Gargová, Příštího rána)
Příklad šestý: světové šílenství velí nemyslet
Trvalo to pouhé tři dny a vláda a tajné služby USA veřejnosti viníka předložila. Udělali to islámští teroristé z Al Kájdy! Máme důkazy! Našli jsme pas Muhamada Atty v troskách WTC! V jeho autě a bytě jsme našli dopisy na rozloučenou, korány a příručky pro teroristy! Je to jasné! Jsme ve válce! Musíme dostat Bin Ládina! Zaútočit na Afghánistán a potom na Irák! A taky na Írán! A vůbec!
Veřejnost dostala přesně to, co potřebovala: rozřešení. Téměř nikdo se neptal, zda jsou tyto důkazy dostatečné, zda jsou autentické, zda jsou tyto závěry správné. Rozpoutalo se peklo. Bomby dopadaly na Kábul, později na Bagdád. Za šílený zákon Patriot Act, který byl v USA urychleně schválen, by se nemuseli stydět naši normalizační soudruzi ze 70. let minulého století. Kritika vlády byla nepřípustná. Když jakási dívčí kapela z Texasu kritizovala americkou agresi v Iráku, byla obviněna z nedostatku vlastenectví a vláčena médii, snad i vyšetřována policií, až byla nebohá děvčata přinucena se omluvit, že to tak nemyslela. Taková klauniáda mi připomíná výstupy z tzv. kulturní revoluce v Lidové Číně, nikoli realitu v „nejsvobodnější zemi na světě“.
Vzrostla nevraživost vůči muslimům. Jakýsi arabský pár nebyl vpuštěn v USA na palubu letadla, protože cestující i posádka by se prý s nimi necítili bezpečně. Jiná žena byla v letadle zatčena, protože si hlasitě uprdla a posádka si myslela, že má bombu. To není výňatek z humoristické novely, to jsou fakta. Pro takové jednání ovšem není logické ani racionální vysvětlení.
„Já jsem udělal velkou hloupost. Šel jsem na policii.ׅ“
„No a?“
„Žádal jsem pro něj pomoc. A oni řekli – co jsi to za hinduistu? Jo, kdybys ho oddělal a přišel, to bychom ti pomohli.“
(Mridula Gargová, Příštího rána)
Jak se šílí u nás doma
U nás se šílenství projevovalo především slovně. Mnoho novinářů počalo dštít nejhorší kletby proti muslimům a Arabům. Nesmyslnými hysterickými výkřiky umlčovali ty, kteří se odvážili svým kritickým (nebo vůbec nějakým!) myšlením vybočit z generální linie jednotného běsnění. Kdo si dnes vzpomene, jaké šílenosti vypouštěli z úst i z klávesnice takoví novináři, jako Ondřej Neff, Ivan Brezina, Martin Komárek či Karel Steigerwald, kteří dodnes v českých médiích vesele působí? Přitom se jedná o vzdělané a inteligentní lidi. Jejich argumenty a okřikování oponentů však postrádaly logiku a byly stejně nesmyslné, stejně šílené, fanatické, emocionální a primitivní, jako památné proslovy slavného Adolfa z Braunau, bolševického prokurátora Urválka, nebo islamistických bojůvek typu Boko Haram.
Tento postoj převládal i v převážné části české veřejnosti. Ten, kdo si dovolil zpochybňovat oficiální verzi událostí 11. 9. a závěry z ní vyplývající, byl ihned obviněn, že zpochybňuje a uráží památku obětí tohoto teroristického činu. Dnes, s odstupem, snad každý uzná, že je to nesmyslný argument postrádající logiku. Přesto byl tehdy velmi častý. Zdá se, že tváří v tvář pominutému davu chce znát pravdu opravdu jenom blázen.
Pár týdnů bezprostředně po 11. září 2001 jsem zažil v hospodě chlapíka, který po oslavných tirádách na USA a stěžováním si na kde co, završil svůj výstup tím, že počal řvát na celou hospodu, že všechny Araby a muslimy musíme zlikvidovat a postřílet, tuším, že do jednoho, nebo tak nějak. To jsem se ho již otázal, zda by se sám odstěhoval do Saúdské Arábie, načež pán na moment znejistěl, a pak mužně zahlaholil: „Ne!“ Doporučil jsem mu tedy, ať tam nechá žít Araby.
Pro mě byla tato slova obzvlášť citlivá, neboť jsem se jen pár týdnů před tím vrátil z Francie a v poslední den, byla to neděle, mají všichni Francouzi obchody zavřené. Potřeboval jsem nakoupit a to bylo možné jedině u Arabů, podobně, jako u nás u Vietnamců. Dcera majitele, asi desetiletá holčička, měla takovou radost, že umím anglicky a může si s někým popovídat, že mě osobně provedla po obchodě, ptala se, co potřebuji, ukazovala, co kde mají a nakonec se tatínka dovolila, že mě může i zkasírovat, jen jí táta napomínal, že musí každému říkat „sylvuplé“. Ta se neztratí, říkal jsem si, to je moje kamarádka.
Ve třídě jsem měl dva spolužáky, kteří měli tátu Araba a mámu Češku, oba normální, velmi hodní lidé, ani to nebyli žádní muslimové.
Představa, že by někdo chtěl některého z mých kamarádů „likvidovat“, se mě osobně dotýká. Mám za to, že kdyby takový hrdina byl postaven před úkol zlikvidovat desetiletou holčičku, asi by se mu do toho moc nechtělo. A pokud chtělo, tím hůře. V každém případě by neměl takové hlouposti vykřikovat.
Připomínám tyto události proto, aby bylo zřejmé, že po 11. září 2001 lidé reagovali stejně iracionálně a primitivně, jako v příkladech, kterými jsem svou úvahu začal.
Kdykoli jsme přistiženi těmi, kdo umějí filosofovat, těmi, kdo myšlenkové svitky rozbalují, kdo se nespokojují s publicistickými či politickými polotovary, většinou si musíme přiznat, že my si o tom či onom něco myslíme, aniž o tom něco víme. Myšlení v tomto světě předbíhá vědění a poznání.
(Zbyněk Vybíral, Vyšokovaný svět)
Čas pro amygdalu
Lze tedy shrnout, že stačí člověka nebo dav dostat do vypjaté emocionální situace, kdy se cítí být něčím ohrožen, v tomto stavu mu ukázat viníka a zároveň nabídnout ochranu a řešení. A pokud lidem v tomto stavu nabídnete cokoli, oni to přijmou. Pravděpodobně to věděli všichni diktátoři a manipulátoři světa, neboť postupovali, a – všimněte si – stále postupují, podle stejného schématu: vzbudí v lidech strach, ukáží na viníka, nabídnou ochranu a řešení a vydají zákony a příkazy, které jim zajišťují moc a poslušnost poddaných, kdežto lidem berou svobodu a pohodlí. Jenže lidé jsou přesvědčeni, že je to pro jejich dobro a tak neprotestují. George Orwell vystižně popsal takovou společnost, řídící se heslem „Válka je mír“, ve svých románech.
Vypadá to, že lze z lidí velmi snadno učinit poslušná, nemyslící zvířata. Později jsem se dozvěděl, že tento mechanismus má i vědecké vysvětlení. Zbyněk Vybíral, psychoterapeut a Docent psychologie na Masarykově univerzitě v Brně, jej zmínil ve své knize esejů „Vyšokovaný svět“. V eseji „Čas pro amygdalu a čas pro šedou kůru mozkovou“ se věnuje tomuto jevu právě v souvislosti s tím, jak společnost reagovala na tzv. „události 11. září 2001“.
Jak název napovídá, za vše může maličká část limbického systému našeho mozku, naše emocionální a pocitové centrum zvané amygdala. Ta přebírá velení nad naší osobností právě v krizových situacích, kdy smysly mozku hlásí stav ohrožení. Na rozdíl od šedé kůry mozkové, která nás odlišuje od ostatních živočichů, amygdala nepřemýšlí, nerozlišuje, jedná okamžitě, impulzivně a v podstatě iracionálně. V kritických situacích totiž není čas na intelektuální rozbor a tak amygdala reaguje jedním, z hlediska přežití nejefektivnějším způsobem – předpokládá to nejhorší a spouští reakci útoku, obrany, či útěku. Že je amygdala iracionální, lze vysvětlit na jednoduchém příkladu. Amygdala může reagovat podle tohoto schématu: Včera mě okradl Rom, dnes vidím na ulici Roma – je to Rom, jako ten včera – on za to může – zmlátím ho! Přitom ten dnešní Rom za včerejší incident vůbec nemůže a možná že ani nikdy nikoho neokradl. Abychom neustrnuli pouze v rasových konotacích, můžeme dosadit např. motorkáře, bezdomovce, blondýnu, kravaťáka nebo doktora v bílém plášti. Amygdala neumí rozlišovat, přisuzuje kolektivní vinu, neptá se po právu, nehledá pravdu, zjednodušuje, zrychluje reakce na maximum, předpokládá hrozbu preventivně na základě zjednodušených emočních vzpomínek a okamžitě jedná. Člověk si až později (možná) uvědomí, že své jednání přestřelil. Jak uvádí Zbyněk Vybíral, tuto reakci jsme zdědili od zvířat a slouží nám k přežití.
…a linie rozhledu z šedé kůry mozkové pokračovala. Jen rozum, který nikdo nezastaví, rozum kritický, ostražitý a neobelhatelný bude rebelovat proti hysterické ukvapenosti emoční. A proti označování válečné odvety (řádově tvrdší a krutější) za misi posvěcenou právem.
(Zbyněk Vybíral, Vyšokovaný svět)
Amygdala může dokonce reagovat i na podnět, který člověka ve skutečnosti vůbec neohrožuje. Jistě jste také někdy někoho chtěli vystrašit a třeba jste na něj za rohem bafli. Měli jste pak radost, když se vám dotyčného podařilo vylekat. Tato škodolibá radost spočívá v paradoxu, že vylekaný reaguje, jako by byl ve skutečném nebezpečí, protože je v tu chvíli ovládán amygdalou, kdežto bafající vtipálek, jemuž nepřestává fungovat neocortex, ví, že jeho objektu žádné skutečné nebezpečí nehrozí, že to byla jenom legrace.
Člověk, který je vylekán, může amygdalickým způsobem tedy reagovat na hrozbu, která ve skutečnosti vůbec neexistuje! Myslím, že to je přesně věc, kterou bych rád v rámci své úvahy vypíchl. Amygdalickou reakci je možné vyvolat uměle, a díky masmédiím třeba i u miliónů lidí po celém světě najednou. Do strachem zasažených mozků lze pak dovednými technikami implantovat emoční vzpomínku. Pokud ji v budoucnosti něco vyvolá, amygdala automaticky spustí pocit ohrožení a vyřadí z činnosti šedou kůru mozkovou, tedy náš intelekt a kritické myšlení. Takto je možné vyrobit fanatický, nemyslící dav a ovládat jej, poštvat jej proti libovolnému nepříteli. Strachem rozjitřená bytost přijme vše, co se jí v ten moment nakuká, protože to neprojde filtrem šedé kůry mozkové. Funguje to dokonale. To je důvod, proč mocní chtějí udržovat lidi ve strachu. Chtějí mít nemyslící poddané, které můžou ovládat. Ale kde nám zůstala Pravda?
…Masy nikdy neprahly po pravdě.
Od skutečností, které se jim nelíbí, se odvrací a dávají přednost tomu, uctívat omyl jako svého Boha.
Ten, který je umí dokonale klamat, se stává jejich absolutním pánem.
Ten, který se je pokouší probudit, je vždy jejich bezprávnou obětí…“
(Gustave Le Bon, Psychologie davu)
Pokračování v příštím díle, v němž si znovu rozebereme zde uvedené příklady, tentokrát z hlediska člověka s nenarušeným rozumným uvažováním, a připomeneme další pasti a triky mocných jak vydráždit amygdalu širé veřejnosti, zejména v souvislosti s děním na východní Ukrajině.
Krásné babí léto!
Pokračování, tedy již 3. díl seriálu, naleznete zde:
Jen blázen chce znát pravdu 3.