Velmi stručně nyní vysvětlím, proč tento mafiánsko-kmotrovský politický systém nemůže fungovat, respektive proč s ním občané nemohou být spokojeni a proč neplní funkci danou mu ústavou. Označení mafiánkso-kmotrovský není, jak již ostatně téměř všichni vědí, žádný laciný expresivní výkřik, nýbrž přesná a výstižná definice systému, který se v naší politice zabydlel. A který bude jednoho dne vymeten a jeho exponenti po zásluze zavřeni do vězení. Už teď se musí bát.
Tak tedy, jak nám ta demokracie nyní funguje?
Začíná to volbami. Volby jsou nastaveny tak, že v nich může uspět pouze finančně silný subjekt. To ví různé zájmové skupiny a proto vznikly politické strany. Ty jsou podporované kmotry a mafiány, kteří, pochopitelně a logicky, od finanční podpory politických stran očekávají návratnost své investice, ba dokonce i její mnohonásobné zhodnocení. K tomu je potřeba přesvědčit hloupé voliče, aby jim ve volbách dali hlas. To je také jediná úloha občana-voliče, kterou je mu dovoleno v této frašce sehrát. Přesvědčit voliče není těžké. Angažují se přívětivé tváře, koupí se za peníze přízeň novin, tisku a televize, ti pak o kandidátech hezky hovoří. Slibuje se, lže se, vykresluje se ráj na zemi, pokud zvítězí dotyčná strana, straší se bubáky, pokud dotyčná strana nezvítězí. Volič, zpravidla nepoučený a vůbec netušící, jaké lidi vlastně volí (vůbec je nezná), netušíce, k čemu se strana a její kandidáti museli zavázat, netušíce, že svou volbou rozhoduje pouze o tom, komu potečou státní peníze do soukromé kapsy a kdo bude smět čtyři roky veřejně krást, dá straně, která ho přesvědčila, svůj hlas.
V této souvislosti – a čistě jen pro zajímavost – jsem si dal práci a vyhledal starý sešit se svými zápisky z roku 1990. Úryvek, kde jsem se zamýšlel právě nad systémem voleb, zde ve stručnosti ocituji: „Proto se přikláním k názoru … že musíme volit lidi a ne strany (respektive jejich programy). Je přinejmenším naivní domnívat se, že lidé, které do vlády potřebujeme, tedy ti nejschopnější, sedí právě v politických stranách, natož pak ve straně jediné!!! Volíme-li stranu, volíme kolektiv lidí, který nás zlákal svými sliby ve volebním programu. Volíme tedy volební programy, které jsou k ničemu, protože okolnosti většinou zvolenou stranu přinutí k jejich nedodržování. Navíc spousta – řekl bych dokonce většina (lidí) jsou nestraníci. Je proto potřeba volit konkrétní lidi a ne zcela nesmyslně strany! ….. nikdo nezvolí člověka kandidujícího pod stranou, která je mu absolutně nesympatická – byť by šlo o člověka nad schopné schopného a charakterově bezvadného….“
Myslím, že k tomu není příliš co dodat, to, co již před 23 lety chápal 16. letý jinoch, to dnes snad chápe již každý, kromě politických prasátek, kterým momentální systém politických stran nesmírně vyhovuje. Opravdu všechny strany slibují kde co, avšak koncem funkčního období z těch slibů zbyly jen ubohé trosky a hořekování, že jiné strany jim jejich ušlechtilé snahy blokovaly.
V situaci, kdy si strany své kandidáty zavazují, že musí vždy hlasovat tak, jak jim strana přikáže a na neposlušné s vlastním názorem se dívají jako na ošklivé přeběhlíky, pak identita jednotlivých volených zastupitelů ztrácí smysl, dokonce ztrácí smysl i jejich počet. Stačilo by, kdyby za každou stranu kandidoval jediný kandidát a ten pak byl při hlasování vybaven takovým poměrným počtem hlasů, který odpovídá jeho volebnímu výsledku. Ušetřili bychom miliardy za platy a výživu poslanců.
Tento systém zkrátka slouží k tomu, aby mafie mohly vysávat peníze daňových poplatníků. Ať už ze státního rozpočtu, či z dotací Evropské unie. Jeden známý, který pracoval na nejmenovaném ministerstvu, situaci popsal ještě konkrétněji: úkolem práce ministerstva je, aby se peníze, které tento resort dostane, přesunuly do těch správných soukromých kapes. Tak to funguje na všech ministerstvech. Zajišťují to nehorázně NĚKOLIKANÁSOBNĚ (!!!) předražené veřejné zakázky, zmanipulovaná výběrová řízení, podpora zcela zbytečných a opět šíleně předražených projektů kamarádů mafiánů, dotace a úlevy, nebo alespoň přimhouřené oči nad činností předepsaných firem. Ruku v ruce s tím se musí dělat bububu na kritiky tohoto systému, vyhrožovat jim, zastrašovat je, sbírat na ně kompromitující materiály a vyrábět pomlouvačné kampaně. I na to je peněz dost.
Aby dojná kráva stále dojila, je třeba zvyšovat daně. To způsobuje zadlužování a ožebračování této země a jejích občanů, to způsobuje jejich nespokojenost. A to je trochu problém, protože pak nebudou chtít volit ty, kteří tento stav způsobili.
Tady se může zdát, že volby mohou něco změnit. Zkušenost však ukazuje, že nemohou. Ve vládě se vystřídala tzv. levice i tzv. pravice, ale krást se naučily již všechny strany. Ani důvěra nespokojených voličů v nové strany nepřinesla očekávaný výsledek, i nové malé strany se naučily krást stejně, jako ty velké, být stejně arogantní.
Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že systém je nastavený tak, že nezáleží příliš na tom, která strana zvítězí ve volbách. Nezáleží ani příliš na tom, kteří konkrétní lidé se stanou našimi zastupiteli. Nakonec stejně zvítězí systém. Koneckonců, vzpomeňme s jakou nadějí vstupoval do úřadu premiér Petr Nečas. Všichni jej měli za slušného, sliboval konec vlády kmotrů. A jak dopadl. Ani on nic nezmohl, i jej systém semlel. Volit novou stranu nebo nové lidi tedy nemá příliš smyslu, dokud se radikálně nezmění systém. Dosavadní systém totiž úplně vyděluje občana z aktivní politiky, nedovoluje mu jí účelně ovlivňovat, pasuje ho do role obtížného hmyzu, který politikům překáží v práci a obtěžuje je, hmyzu, který není třeba brát vůbec vážně.
Politický systém zastupitelské demokracie vytváří iluzi, že poslanci, kteří jsou zvoleni, budou zastupovat občany a budou hájit jejich zájmy. Ve skutečnosti poslanci, kteří jsou zvoleni, zastupují sebe a své kmotry. Dělají si, co chtějí.
V praxi to funguje tak, že pokud občan začne být nespokojený, může dle oficiálních zákonů tuto nespokojenost projevit mnoha způsoby. Ale, stručně řečeno, mu to není vůbec nic platné, což už náš právní řád nezmiňuje, protože politikovi není uložena povinnost na tyto výtky a připomínky odpovídajícím způsobem reagovat.
Občan se může obrátit na svého zastupitele. Napsat mu mail, dopis, sjednat si s ním schůzku. Každý, kdo někdy něco podobného bláhově učinil, poznal, jak je to zbytečné. Pokud zastupiteli není názor občana po chuti, arogantně, drze a sprostě jej odbude.
Občan tedy, aby ukázal, že není ve svém názoru osamocený, sepíše petici a nasbírá tisíce, nebo i statisíce podpisů. Náš zastupitel pak nejprve zpochybní platnost všech podpisů, a hned na to dodá, že se nenechá vydírat malou skupinkou občanů, protože on dostal mandát ve volbách od mnohem více lidí.
Občan tedy, aby ukázal, že není vymyšleným podpisem v petici, uspořádá demonstraci, které se zúčastní několik desítek tisíc lidí. Zastupitel pokračuje v tvrzení, že nebude ustupovat nátlaku a vydírání hrstky křiklounů.
Pominu několik paradoxů spočívající ve faktu, že zastupitel dostává hlasy pouze ve svém volebním obvodě, který má třeba 80 000 voličů. Při volební účasti 60% a zisku 17% hlasů lze s určitostí tvrdit, že dotyčný politik má mandát od pouhých 8 200 voličů. Jak chce s tímto mandátem odporovat požadavku 50 000 lidí?
O tyto počty však příliš nejde. Jde o to, jak se ukazuje, že občan-volič nemá vůbec žádný účinný prostředek, kterým by mohl jednání a rozhodování svého voleného zástupce kontrolovat a korigovat. Je zcela jasné, že dokud občan tento účinný nástroj ze zákona mít nebude, není ani možné očekávat změnu a zlepšení situace, v jaké se naše republika ocitla. Není možné očekávat, že ustane kradení. Není možné očekávat, že bude potřen vliv kmotrů na politiky. A není možné očekávat, že se zvýší důvěra občanů v právo a politický systém.
Jak tedy občan může něco změnit?
Pokud občané projevují svou nespokojenost s tím, že jim politici nenaslouchají, politici mají při ruce doporučení, aby tito nespokojení občané sami vstoupili do politiky, přesněji do nějaké politické strany, a tam se pokusili něco změnit. Pokud občané nejsou spokojeni s nabídkou politických stran, je jim doporučeno, aby si založili svou vlastní politickou stranu, s ní vstoupili do tzv. „politické soutěže“, uspěli ve volbách a pak sami něco změnili. Vypadá to trochu logicky, ale v praxi se ukazuje, že se jedná o sofistikovaný oxymóron.
Dokud se nezmění systém, tak totiž není možné, aby člověk, který chce něco změnit, dostal důvěru jakékoli strany již uvízlé v mafiánské struktuře. Aby nový, ideálů plný člověk, v takové politické straně uspěl, dostal se do předsednictva nebo dokonce na kandidátku strany, musí především ukázat, že je poslušný a souhlasí s tím, co tato strana dělá, musí s ním být jeho spolustraníci spokojení. Pan Drobil nás již poučil, že kdo chce ve straně něco dokázat, musí jí přihrát nějaké peníze. Představa, že ve straně uspěje člověk, který jí bude chtít odříznout od kmotrovského vedení a kmotrovských peněz, že bude požadovat, aby strana hájila zájmy občanů a že bude občanům skutečně naslouchat, je skutečně legrační. Raději uvěřím, že v lese žije jelen se zlatými parohy a Smolíčkem, než této báchorce. Ne, tento postup je zcela nemožný.
Nový politický subjekt nedostává prostor v médiích, která jsou podplacená opět bohatými stranami sponzorovanými kmotry. A i kdyby uspěl, je neustále nucen se přizpůsobovat zaběhnutému politickému systému a řádu. Bude vystaven útokům, pomluvám, výsměchu, házením špíny ze strany svých politických konkurentů. Bude vystaven pokušení korupce. Pokud to vydrží, což není vůbec jednoduché, bude muset v této špíně dennodenně existovat, setká se s tím, jak se pečou dohody, jak to funguje, bude tlačen k tomu, aby se přizpůsobil. Je velmi těžké tomu odolat, zůstat silný, neustávat ve snahách o změnu, které narážejí na neproniknutelnou bariéru zavedeného, tuze zkaženého, zlého a špinavého systému. Dokud se nezmění systém, není vůbec možné změnit nic, ani výše doporučeným způsobem. Náš právní řád nezná sílu, která by tomuto systému dokázala účinně bránit, krotit jej a potírat jej.
Koho tedy volit?
Toto vše je vhodné si připomenout v okamžiku, kdy se dostáváme opět na scénu jako voliči. Volit někoho nemá příliš smyslu, a podobně, jako mnozí z vás, jsem byl opravdu bezradný, komu dát svůj hlas. Jestliže však víme, že se musí změnit systém, a to tak, aby občan mohl své zástupce kontrolovat a korigovat, uvědomil jsem si, že je tu někdo, kdo přesně toto požaduje. Je to Tomio Okamura se svou stranou Úsvit. Hlavním a prioritním požadavkem této strany je uzákonit referendum, uzákonit odvolatelnost politiků, kteří se nějak prohřeší a také jejich trestní odpovědnost. Splnění těchto požadavků by znamenalo splnění všeho, po čem v celé této své úvaze volám. Občan by dostal do ruky nástroj, jak účinně kontrolovat a korigovat své zástupce.
Zákon o referendu tu měl být už dávno, kde kdo jej slibuje, ale přijmout jej dosavadní strany nechtějí. Žádná jiná strana toto nepožaduje jako svou prioritu. Myslím, se je to dobrý tip pro vás, kteří jste byli jako já dosud nerozhodnutí. Zákon o referendu a odvolatelnosti politiků je absolutní prioritou České republiky, protože tyto zákony umožní onu vytouženou změnu systému. Odříznou kmotry od moci, umožní konec kradení a potrestání zlodějů. Ti, kdo proti tomu nejvíce brojí, ti potřebují nejvíce vystřídat. A možná jsou to právě ti, kteří by měli sedět ve vězení.
Volbou hnutí Úsvit přímé demokracie jsem si dlouho nebyl jistý, díky řadě pomluv, které o něm a panu Okamurovi kolují. Při bližším ohledání však každý musí zjistit, že se nezakládají na pravdě a jde jen o blábolivé lži, které všichni papouškují, aniž by uměli vysvětlit proč.
Dají se shrnout takto:
Okamura je populista.
Okamura je rasista a xenofob.
Obě se dají snadno vyvrátit. Okamura není větší populista, nežli jiní politici. Ba naopak, slyším-li hovořit politiky ze všech stran politického spektra, kroutím hlavou nad tou snůškou populistických nesmyslů. Každý by přeci chtěl snížit nezaměstnanost, nebo zvýšit kázeň na školách a úroveň vzdělání. Málokdo ale říká, jak konkrétně to udělat.
Okamura říká nejen co chce udělat, ale vždy, možná proto že je to důkladný Japonec, dodává i jak konkrétně to provést, přičemž se jedná o realistické, účelné, přesné a věcné kroky. Pochopitelně se to nelíbí těm, kterým by tím zbořil jejich pracně budovaný zlodějský systém, proto jej pomlouvají.
Legenda o Okamurovi–rasistovi vznikla z jedné vcelku marginální poznámky, v níž poznamenal, že Romové by mohli usilovat o vlastní stát. Sémantický význam tohoto sdělení nespočívá v tom, že chce Romy vystěhovat, ani že je považuje za méněcenné, ba vůbec nešlo o žádný příkaz ani požadavek. Spíše o nadhození tématu, kterého by se mohli chopit sami Romové. Všechny národy přeci mají svůj stát, dokonce i Židé jej získali. Tohoto státu si pak váží. Myšlenka romského státu je naprosto relevantní a neobsahuje nic rasistického. Není ani požadovaným řešením takzvané romské otázky. Naopak, Okamura navrhuje řešit problémy s nepřizpůsobivými či sociálně vyloučenými lidmi docela jinak. Opět účelně, věcně. Dokonce své návrhy jel osobně konzultovat s obyvateli romských ghet v Chánově a Litvínově, kde se mu dostalo ujištění, že jeho návrhy by tamním obyvatelům pomohly. Kdo z politiků by si něco takového mohl dovolit? Média však papouškují mýtus o zlém rasistickém Okamurovi.
Okamura navíc odmítl finanční dary od firem, s poukazem na to, že on se nedá koupit. Který jiný politik něco takového udělal? Pan Drobil, nebo pan Kalousek? Nebo pan Sobotka či soudruh Dolejš?
Pan Okamura skutečně říká, myslí si a požaduje něco docela jiného, než co o něm tvrdí média a staří mafiánští politici. V senátu se nefláká a patří k nejaktivnějším senátorům.
Tomio Okamura je navzdory štvavé kampani momentálně nejoblíbenějším českým politikem. V průzkumech by Úsvit přímé demokracie získal kolem 5%. ale kdo by věřil průzkumům, že?
Tento stát potřebuje změnu. Změnu systému. Konec kradení. Přímou demokracii. Referendum. Odvolání špatných politiků. To je priorita. Jediný, kdo to požaduje, je Úsvit přímé demokracie.