Předem musím říci, že jsem se hudebním turistou stal jaksi bezděčně, aniž bych o to nějak usiloval, aniž bych se o to programově snažil, aniž bych to vůbec tušil. Zpozoroval jsem totiž takový zvláštní jev. Velice často si z dovolené přivezu nějaký hudební objev. Stane se to vždycky úplnou náhodou. Považuji tyto objevy za tak výtečné, úžasné a zářné, že jsem se rozhodl dnes se o ně s vámi podělit. Nevím, zda budou pro vás tak úchvatné jako pro mne, ale že alespoň potěší, o tom jsem přesvědčen.
Skotsko 2000
Tenkrát ve Skotsku jsem učinil objevy dokonce dva. Bylo to, tuším, v Inverness, v informačním středisku. Nabízeli zde k prodeji též alba skotských umělců, převážně folklórních. Poslechl jsem si ze sluchátek ukázku z alba hudební formace Shooglenifty Venus in Tweeds, a byl jsem těmi zvuky natolik uchvácen, že jsem album ihned za 9 Liber zakoupil. Něco takového jsem v životě neslyšel, tenkrát. Co o nich říci? Hrají hudbu vycházející zřetelně ze iro-skotského folklóru, ovšem v moderním, téměř rockovém podání. A šlape to hochům výtečně. Pozoruhodný je také fakt, že neznám jinou skupinu, která by dokázala roztančit celé sportovní haly a při tom hraje výhradně samé instrumentálky!
Poslechněte si jejich největší pecku – Tammienorrie (samozřejmě musíte na ten odkaz nejprve kliknout!):
Shoogenlifty – Tammienorrie
No nejsou úžasní? Asi pět let po té, co jsem je turisticky objevil, je objevili i čeští hudební skauti a pozvali je do Prahy na United Islands a potom ještě párkrát i jinam. Pak jezdit přestali. Je to škoda. Asi nemají čas. Chtějí je slyšet doma ve Skotsku, kde jsou za velké hvězdy. Dal bych ještě jednu ukázku:
Shoogenlifty – Glenuig Hall
Výborní muzikanti, nemohu si pomoci. Oni však neumí jen takovou keltskou skočnou, občas to dokážou rozjet téměř až do psychedelických poloh:
Shoogenlifty at Ortigueira
Za tu dobu, co hrají, už trochu vyměkli, teď hrají tak, že u toho můžou tančit i taťkové a mamky. Ale pořád je to pohoda. Koneckonců, já stárnu s nimi. Ale hudba, ta nestárne. Tak ještě jednu na rozločenou – Shooglenifty:
Shoogenlifty life
Kromě Shooglenifty jsem v onen osudný den vyslechl, byl jím uchvácen a zakoupil ještě jedno album, trochu jiného ražení. Projekt dvou skotských muzikantů, harfenistky Corriny Hewat a pianisty a kytaristy Davida Milligana nese název Bachué Café. Tak čisté zvuky harfy a jemného zpěvu když jsem slyšel poprvé, mě opět zcela okouzlily. Je to esence čisté, přírodní krásy tichého pohádkového ledového království. Toto album vás neroztančí, naopak, je velmi komorní. Jen sedíte a posloucháte, nejlépe se zavřenýma očima a v duši se rozprostírá klid a mír…
Bohužel, Bachué Café je zřejmě projekt natolik vzácný, že se mi z něj v síti sítí nepodařilo najít pražádnou ukázku. Oba interpreti jsou aktivní i v jiných hudebních projektech, ale tento nikde k nalezení není. Tak alespoň malou ukázku hry na skotskou harfu od Corriny Hewat, která se zmíněnému albu trochu blíží:
Corina Hewat
Tuto interpretku zatím Česko neobjevilo. Škoda.
Rumunsko 2004
Stalo se to ve Sfintu George. Česky Svatý Jiří. Je to bohem požehnané místo v dunajské deltě na samém pobřeží Černého moře. Nedostanete se tam jinak, než lodí, nebo terénním autem polní cestou necestou ze Suliny. Každoročně zde probíhá filmový festival pořádaný jedním místním milionářem.
Na baru v kempu jsem tehdy spatřil holku, která si nesla v ruce CD, na němž bylo stálo velkými písmeny „Ahmed má hlad“. Nevěřil jsem vlastním očím, i oslovil jsem slečnu anglicky radostným oznámením, že to je česká kapela. Slečna přisvědčila a upřesnila, že CD koupila na nějakém festivalu na Ukrajině a že je to super muzika. Vyložil jsem na oplátku, že se mi hrozně líbí rumunská muzika a zeptal se, jaká je nějaká dobrá rumunská kapela. „Phoenix“, zněla odpověď.
Tak jsem učinil jeden ze svých největších hudebních objevů v životě. Při nejbližší příležitosti jsem si v Brašově koupil vzorek 2 starších CD, o dva roky později i nejnovější CD Baba Novak. Takové CD v Rumunsku vyjde asi na 200 Kč.
Phoenix je v Rumunsku opravdová legenda, je to jednoznačně nejznámější a nejpopulárnější kapela v zemi, téměř národní hrdinové. Jsou podobnou legendou, jako u nás Olympic. Také začínali v 60-tých letech, také měli problém s bolševikem, jenže kluci z Phoenixu nakonec skutečně emigrovali na západ, kde setrvali až do roku 1989. Skládali písničky i v angličtině, ale mě se víc líbí, když zpívají rumunsky. Rumunština je pro české ucho jazyk románský a exotický, ale nezní tak přitepleně jako třeba italština nebo francouzština.
Phoenix je kapela rocková, ale od samých začátků své tvorby se nestyděli zakomponovat do svých skladeb typicky rumunské folklórní prvky, čímž se stylově trochu blíží našemu Čechomoru. V jejich písních je slyšet divokost karpatských hor, všechna bída i velkolepost této země.
Slyšeli jste někdy rumunský rock? Když jsem poprvé poslouchal CD Timisoara, říkal jsem si, že to je naprostá bomba. Jak to, že tuhle kapelu tady nikdo nezná? Přitom co skladba to hit. Phoenix se směle může řadit po bok takových legend, jako byli Pink Floyd.
Vůdčí osobností a autorem většiny skladeb je Nicu Covaci, opravdová osobnost, rocker a výborný muzikant. Phoenix dále vyniká naprosto originálním zpěvem a soundem a také tím, že pochází z Temešváru.
V Česku, pokud vím, nikdy nehráli. Jsou populární doma v Rumunsku, pak v Maďarsku a v německy mluvících zemích, kde platí za drsnou motorkářskou kapelu. Je téměř zločin, že tahle kapela je u nás zcela neznámá, když k nám přitom jezdí kdejaká průměrná sračka z Anglie, Ameriky, nebo naopak exotické soubory z Jemenu, Ghany, nebo Malajsie. Rumunsko není ani Anglie, ani dostatečně hudebně exotická dálava, ale že se zde může urodit dobrá muzika, o tom vás nejlépe přesvědčí první ukázka. Timisoara.
Phoenix – Timisoara
Tomu já říkám bomba. Velmi těžce teď budu vybírat další ukázku, protože je opravdu z čeho. Těžký úkol. Ale Fata verde patří mezi nejkrásnější…
Phoenix – Fata verde
Jedna píseň je pro skupinu Phoenix dosti důležitá – In umbra marelui URSS (Ve stínu velkého medvěda, URSS je zkratka našeho bývalého velkého vzoru a zároveň anagram slova ursus – medvěd). S touhle písní se v roce 1989 vrátili do Rumunska a oslavili nově nabytou svobodu.
Phoenix – In umbra marelui URSS
Trochu patetické, ale oko by až zaplakalo. Nabídnu ještě jedno pěkné srovnání, kterak chlapci začínali v 60tých letech…
Phoenix – Nunta 1
Mají pěkné rubášky a předvádí velmi zajímavé taneční kreace. Podívejme se, jak tutéž skladbu hrají dnes:
Phoenix – Nunta 2
Ano, jsou to již dědové, ale pořád jsou dobří. Nemohu ještě nepřidat něco z jejich poslední desky, co třeba rovnou titulní skladbu Baba Novak? Podívejte se, jak dědkové řádí dnes.
Phoenix – Baba Novak
Jsou pořád dobří, dědové. Bylo by pěkné, kdyby k nám někdy přijeli. Na rozloučenou ještě jednu skladu z posledního alba, opět, jak jinak, úžasnou…
Phoenix – Fluier in cer
Jsem hluboce přesvědčen, že od této chvíle počet příznivců rumunské skupiny Phoenix v Česku prudce vzroste.
Makedonie 2008
V Makedonii to nebyl objev v tom pravém slova smyslu, přesto sem tuto příhodu zařadím, neboť svým charakterem do rubriky hudební turistika zapadá. V srpnu toho roku jsme strávili pár dní v Kruševu. Kruševo má pro Makedonii zvláštní význam, jednak je to moc pěkné městečko v horách a významné turistické centrum, ale především je rodištěm mnoha významných osobností, a jakýmsi centrem makedonského nacionalismu, stojí zde tzv. Monument, obdoba našeho národního památníku na Vítkově, zde ovšem v provedení jakési betonové družice. Záhadou však pro nás bylo, proč je celé město poseto plakáty, bilboardy a storybordy jakéhosi hocha jménem Toše Proeski. Na politika vypadal příliš mladě a ušlechtile. Spíše připomínal nějakého svatého mučedníka v náboženském vytržení. V ulicích se pohybovalo také mnoho lidí s kyticí, směřujících na zdejší hřbitov, kde byla obrovská tryzna. Kdo byl Toše Proeski jsem zjistil až doma z internetu.To jméno mi bylo již dříve povědomé. Nejlépe bude, když se vám představí sám….
Toše Proeski – Srce nije kamen
Ano, Toše Proeski je populární zpěvák z Makedonie, dá se říci jeden z nejpopulárnějších, svou zemi reprezentoval i v soutěži Eurovize. Byl to téměř národní hrdina. Tak, jako my milujeme své hokejisty, tak Makedonci milují svého Tošeho. Patrně více náklonnosti se mu dostávalo od Makedonek, Toše je přesně ten typ, do kterého se zamilovávají mladé holky.
Bohužel ho potkal smutný osud. V říjnu roku 2007 měl autohavárii, kterou nepřežil. Ještě tři čtvrtě roku po této události byl jeho hrob v Kruševu obsypán květinami a přibývaly další a další…
Toše Proeski – Nesanica
Na rozdíl od mnoha sladkých hošů Toše umí opravdu zpívat a to setsakra dobře. Na jevišti je jako doma. A i když to není můj nejšálkovatější šálek čaje, jeho hlas se krásně poslouchá a dobře se na něj dívá, rád bych ho viděl v Praze, ale Toše už nepřijede. Odešel krásný mladý člověk, talentovaný a charismatický umělec, z jehož projevu čišela radost a cosi nesmírně pozitivního. Mohl z něj být balkánský Freddy Mercury nebo Karel Gott.
Nebál se ani coververzí světových hitů:
Toše Proeski – Nothing Else Matters
Takový hlas se nerodí každý den. Takový hlas nikdy neumírá. I přes svůj mladý věk za sebou zanechal pěknou řádku písniček, z nichž mnohých byl sám autorem. Máváme ti, Toše, do nebe…
Toše Proeski – Aria
Polsko 2011
A dostávám se do horké současnosti. Letošní objev byl trochu zvláštní. Je docela legrační, že jsem musel jet do Polska, abych objevil slovenskou kapelu, která už i v Česku získala určité úspěchy. Na velkém rynku v Krakově probíhaly jakési mezinárodní trhy lidového umění, včetně doprovodného kultůrního programu. Jeden den byl věnován „malému velkému kraji“ Slovacji, což není nikdo jiný, než naši východní bratři ze Slovenska. Tam v Krakově člověk zjistí, žě těch bratrů máme asi mnohem víc, vždyť z Krakova je to na Slovensko mnohem blíž, než z Prahy a Poláci Slovákům rozumějí stejně dobře, jako my Češi, a tak zde vládla taková bratrská slovanská atmosféra. Večer se chystalo vystoupení slovenské skupiny. To si Čech v Polsku nemůže nechat ujít. Nastoupila partička mladých lidí z Prešova s podivným názvem Hrdza (česky rez, koroze) a spustila něco, co bylo opět, jak jinak, úžasné…
Hrdza – Mám já orech
Ano, opět folklórní kořeny v moderním podání. Hrají nejen lidové písničky ze Slovenska, Moravy, Ukrajiny a Ruska, ale především své vlastní, z těch lidovek vycházející. Opět se nabízí příbuznost s Čechomorem, ale českomoravští bardi nemají tak krásně vypadající a krásně zpívající zpěvačku.
Hrdza několikrát vyhrála ústeckou Portu, koncertuje doma, v Polsku a občas nesměle i v Česku. Přesto nejsou nijak známí, v rádiu je nehrajou a jejich znalost je zatím spíše výsledkem osobních objevů, nežli obecné popularity, kterou by si Hrdza zasloužila. Myslím, že se tu rodí velká hvězda, která si cestu k úspěchu poctivě vypracovala dlouholetým hraním. I v reakcích na internetu se objevují názory, že tako kapela je to nejlepší, co nyní Slovensko na hudební scéně má. Asi to není daleko od pravdy.
A který chlap by si rád nezabékal Zbojnickú?
Hrdza – Zbojnická
Když zahrají nějakou lidovku, dostávám z toho úplně „zimomriavky“…. Ty prosté texty mají v sobě takovou jednoduchost a zároveň opravdovost, pramení totiž přímo ze života.
Hrdza – Chodila dievčica
I taková písnička se dá zazpívat dobře, anebo ještě líp. Tohle je ještě líp. Ona ty naše slovanské písničky jsou pěkné samy o sobě.
Hrdza – Pod božími oknami
Doufám, že již není nikoho, kdo by neuvěřil, že Hrdza je skvělá kapela.
Jako bonus bych rád přidal i příspěvek, který jsem natočil sám, neb jsem již také vybaven digitální technikou. Je pozoruhodný nejen výborným výkonem skupiny Hrdza, ale i tím co se děje pod pódiem. Blbne tam skupina Slováků, vedle nich tančí párek ožralých Poláků, do toho se plete parta místních socek, z nichž nejlepší je ten pankáč. Bohužel toto asi minutové video má 100 MB a já ho dosud neumím zmenšit tak, aby se dalo někam vložit. Snad příště.
(foto: autor)