Na to, že bohaté sportovní kluby nakupují hráče
z celého světa, takže za Spartu může kopat Mosambičan a za Manchester zase
Čech, jsme si už zvykli. I když nevím, co by tomu řekl starý Klapzuba.
Přijali jsme i to, že Navrátilová je Američanka a Podolski
zase Němec. Koneckonců, sport byl vždycky internacionální, tam se žádné hranice
příliš neuplatňovaly.
Začínáme si zvyklat i na to, že prezidentem Francie je Maďar
a prezidentem USA zase Keňan, kdežto guvernérem Kalifornie je pro změnu Rakušan.
Že naší zemi vede Klaus s Fišerem už ani nevnímáme.
Však my jsme zase dali Rakušanům Vranitzkého a Priklopila.
Poněkud méně chápu, proč se do Česka dováží chmel
z Číny a ten český se zase vozí do Japonska, nebo proč se české sirky musí
vyrábět v Číně a pak zase vozit přes půl světa zpátky k nám. Ale co naplat,
kapitál je přeci globální a tak firma Čecha Bati se sídlem v Kanadě vyrábí
boty v Africe a Asii, aby je pak mohla prodávat v Evropě, protože ten
Afričan si je stejně nemůže dovolit, kdežto Baťa si zase nemůže dovolit vyrábět
v drahé Evropě…
Světově proslulé značky, to už je teprve zmatek. Každou
chvíli mění majitele, fůzují se a rozdělují, mění název (v tomhle tedy, musím
přiznat, držíme se světem krok!), a tak se stává, že americkou automobilku
vlastní firma z Číny, či že český pivovar je řízen z Jihoafrické
republiky. Jak to vlastně je, nebo není, jsem si uvědomil při čtení čerstvé zprávy o lodi
unesené piráty v evropských vodách:
„Loď Arctic Sea se plavila pod maltézskou vlajkou, vlastní ji
lotyšská společnost, ale provozuje finská firma Solchart Management. Posádka
byla ruská.“
Čekám jen na zjištění, že piráty najal někdo v Řecku za
peníze pocházející z Ekvádoru, loď byla z Indie a posádka byla
vyzbrojena zbraněmi z Ruska a tvořili jí Filipínci vycvičení v
Uzbekistánu…
Jde vám z toho hlava kolem? Nedivte se, to je ta pravá
globalizace. Ještě stále jsme však schopni rozlišit čí je loď, čí vlajka a kdo
tvoří posádku. Není to ale vlastně jedno? Vždyť je to únavné, sledovat pořád kdo,
co, z jaké země kam dal či odvezl a komu to patří. Jen pak máme ostudu
v zeměpise. A vůbec, třeba má to zmatení nějaký účel, možná nás chrání,
abychom se nedozvěděli nějakou hrozitánskou boží pravdu, kterou bychom neunesli.
Většina Čechů má už globalizaci stejně pod kůží.
V oblečení z Číny či Vietnamu jedou německým autem do francouzského
supermarketu, pak se navečeří v americkém fastfůdu a večer sledují
v japonské televizi australský film podle britského autora, který se
odehrává v jakési Středozemi, která ani nikdy neexistovala.
Čeští podnikatelé ve globálním zmatení kráčí v první linii. Propletence firem různých jmen, které mají zamlžit skutečného vlastníka a usnadnit tak tunelování, nalezly pevné místo v naší kultůře.
I naši politici globalizaci zvládli. Například
v Toskánsku na ně narazíte na každém kroku, tam o sebe doslova zakopávají společně
s lobbisty. Jenže oni jsou v globalizaci o trochu dál. Už jim dává
práci vzpomenout si kde, s kým a o čem mluvili, nebo komu patří jachta či
vila. Takové detaily je v globalizovaném světě únavné a zbytečné si
pamatovat.
Dovolte, abych si na závěr zaglosoval, že mě zase připadá
únavné a zbytečné takové globalizované vykuky volit pořád znova a dokola.