Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

„Zaprodanci“ včera a dnes

Největší hypermarket ve střední Evropě, jedna z poboček známé Nakupovací Země (v orig. Kaufland), oslavila 1. narozeniny. Že je vám to jedno? Aby vám to jedno nebylo, připravila pro vás Nakupovací Země narozeninovou šou. Vystoupí na ní i slavný Martin Chodúr. Otázkou na okraj je, zda dotyčný Hypermarket poněkud nesnížil svou úroveň tím, že si pozval pouhou SuperStar. Jenže kde dnes seženete HyperStar? O tom však nikdo nepřemýšlí. Vozíky na start…. a Šou mast gou on!

 

Hepy bérsdej…

Rovinou na Vypichu se šíří zvuky reprodukované hudby všemi směry bez sebemenších překážek. Už od dopoledne zdatně hude éterem jakýsi Bítls rivájvl. „Já je snad zabiju! V tom kraválu se nedá pracovat!“ Pomyslím si, protože hluk úspěšně narušuje jakoukoli duševní činnost. V zápětí se mi však dostane lekce paradoxu v praxi, neboť duševní činnost se zastavit nedá. Marně se o to pokoušeli všelijací jogíni, buddhisté, toltékové, mágové a mystici. Mysl myslí stále, my jí můžeme  jen usměrňovat, podléhat jí, nebo jí nevěnovat pozornost. Tak mi přišlo na mysl, že mám štěstí, že hrajou zrovna Beatles, to není tak strašné. A byly doby, a ne tak dávné, kdy by kdekdo dal nevím co za to, aby mu při práci takhle pěkně hráli Beatles.

Jen jsem se nemohl zbavit myšlenky, že to vlastně nehrají Beatles, nýbrž Nakupovací Země, a říká tím: „Přijďte k nám! Nakupte u nás! Utraťte peníze a buďte šťastní!“ Ale co skuteční Beatles – pokračovala mysl ve svých úvahách – co mají společného s tímhle hypermarketem? Propůjčili by se k tomu, že by hráli na jeho narozeninové párty? Neřekl bych, že by tihle druhdy provokující hipísáci měli chrámy konzumu zrovna v lásce, a že by se k podobné akci dali přemluvit, a to ani penězi, neboť jich měli tolik, že si mohli celou obchodní halu pronajmout na celý den sami pro sebe. Dnes to nikdo neřeší. Pouští se to, co se lidem líbí, pro dobrou náladu. Dá se koupit hudba, hudebníci i autorská práva.

Odpoledne má vystoupit hlavní hvězda, Martin Chodúr. Tohle však není běžný koncert. Je to obchodní akce, na kterou si pořadatel pronajal hudební produkci. Není to dnes nic výjimečného. Slavice Lucie Bílá prodávala sýry, klaun Bolek Polívka kdysi četl Reflex, ale pak raději začal prodávat paštiky (divné, že nikoho ještě nenapadlo, aby prodával polévky – © Jakub Procházka, všechno je dnes zboží, především myšlenky, že?), pop-pankáč Vilém Čok prodával motorové oleje, a mohl bych pokračovat dalšími a dalšími příklady našich předních umělců, kteří se nechali koupit k prodeji cizího zboží či služeb. Názor veřejnosti na takovéto zaprodanectví se asi bude různit, řekl bych však, že převažují ti, kterým je to jedno a nevidí na tom nic špatného.

Reklama

 

Kdo je dneska zaprodanec?

Dovolím si však jedno historické srovnání, pro které bude nutné ponořit se do doby, kdy na zdi visel Gustav Husák, na úřadech se říkalo soudruhu a soudružko, SSSR byl náš vzor a žádná televizní estráda se neobešla bez Tanečního orchestru Československého rozhlasu. Umělcům z této doby dnes mnozí vyčítají, že se zaprodali režimu. Za všechny se podívejme na Karla Gotta, který podepsal antichartu, zpíval papalášům písničky o míru, a tím, že se stal ikonou normalizace, pomáhal legitimizovat komunistický režim v očích veřejnosti.

Jaký je však rozdíl mezi antichartistou Karlem Gottem a prodavačkou sýrů Lucií Bílou, či zmíněným nakupovacím Martinem Chodúrem? Všichni jsou to výborní zpěváci. Všichni se nechali někým koupit. Rozdíl je v tom kým a zač. Snad je to dáno dobou, ve které byli a jsou činní.

Karel Gott, ale třeba i mjr. Zeman Vladimír Brabec a mnoho dalších dnes tvrdí, že pokud by nevystupovali na akcích předepsaných režimem, nehráli role soudruhů a nezpívali písničky o míru, nepodepisovali antichartu a nedělali politická prohlášení, a nevystupovali na politických akcích, nemohli by zpívat a hrát, vydávat desky, vystupovat před publikem, režim by jim to zakázal. A Karel Gott chtěl přeci zpívat, nic jiného. Většina lidí se nad tím tenkrát nepozastavovala, protože to tak dělali všichni. To až teď je každý hrdinou a přísným soudcem.

Lucie Bílá dnes může říci, že je přeci zcela běžné, že koncertní tour má nějakého sponzora, že to stojí spoustu peněz, a jinak by nemohla dělat takové velké koncerty, nebo by vstupenky byly příliš drahé. Proto prodávala sýry. Chce zpívat lidem, to je všechno.

Martin Chodúr by jistě dokázal své angažmá na párty Nakupovací Země sofistikovaně obhájit, např. tím, že jako začínající zpěvák si nemůže vybírat, musí vzít každou příležitost, aby se zviditelnil, nebo že mu to nařídila agentura, protože kdyby odmítl, už by ho příště nikdo nikam nepozval na vystoupení, a on chce přece zpívat, nic víc.

Všichni si to své tedy dokáží pěkně obhájit. Všichni vlastně jen udělali výměnný obchod. Přesto mám stále pocit (a zajímalo by mě nakolik je objektivní), že politická angažovanost za minulého režimu je dnes nemorální, kdežto nechat se dnes koupit kýmkoli na cokoli je „v pohodě.“

Já vím, určitý rozdíl tu je. Komunistický režim páchal zločiny, omezoval svobodu, lhal a kradl, a také občas vraždil. Sýraři ani hypermárkety už nevraždí, zda páchají zločiny, to nemohu posoudit v tuto chvíli, zato však lžou a kradou také.

Já vím, to není všechno. I za minulého režimu se dalo hrát i bez požehnání soudruhů, bez podepisování anticharty, dokonce s podepisováním charty. Jen pro trochu jiné publikum. Ale i dnes přeci lze hrát i bez prodávání sýrů a hraní hypermarketům při nakupování. Jen trochu jinému publiku.

Já vím, ještě něco. Na vydělávání peněz přeci není nic špatného, a nejspíš budu ubožák, který ty prachy Lucce a Martinovi závidí. Nezávidím. Jen nevím, zda je nutné, aby to dotyční umělci dělali. Zda to mají zapotřebí. Zda si jsou vědomi svojí hodnoty, kterou nemusí prodávat každému na požádání.

Určitě by se ještě něco našlo, třeba to, že normalizační umělci vlastně lhali, když předstírali, že milují ten socialismus a věří všem těm žvástům, a pokud nelhali a skutečně tomu věřili, tím hůře!

Stejně však lze říci, že I dnešní promotérští umělci vlastně lžou, když předstírají, že věří té reklamě, kterou podporují, a pokud tomu skutečně věří, tím hůře!

Na závěr řeknu něco já. Když by normalizační umělec odmítl spolupráci s režimem, čekal by ho nejen konec kariéry, ale i politické „problémy“, státní šikana, stop studiu jeho potomků, a podobně. Když dnešní umělec odmítne účinkování v reklamě či promo akci, tak pouze přijde o určitou sumu peněz. Peníze si ale může vydělat i jinak. Žádná šikana nehrozí.

To všechno píši ne proto, abych snad dospěl k nějakému správnému náhledu, že jedni jsou lepší, než druzí, nýbrž proto, abych upozornil, že jsou všichni v podstatě stejní. Že je velice těžké nalézt pravdu a objektivně zhodnotit, kdo je špatný a kdo dobrý. Vyrovnávám protiklady. Možná, že totalita funguje v každé době, jen dříve to byla totalita ideologie a dnes je to totalita peněz. Sačí si uvědomit, co bylo v které době považováno za nejvyšší hodnotu.

Pokud tedy odsoudíme Gotta, Brabce, Moučku, Vondráčkovou, musíme zároveň odsoudit i Bílou, Chodúra, Polívku a Čoka, protože všichni se nechali koupit, což mohu osobně považovat za vždy špatné, ponižující, ničemné a nedůstojné, za určitých podmínek však pochopitelné.  Není-li to tak chápáno dnes, kdo ví, zda za 50 let nebudou lidé zvedat oči v sloup a lát Chodúrovi, jak jen se mohl snížit k tomu hrát hypermarketu! Kdo ví, jak se to do té doby otočí a co bude „normální?“ Opatrní buďme tedy ve svých soudech, abychom nebyli k smíchu svým potomkům.

Dnes navíc nevíme, jak by s normalizačním režimem spolupracoval Chodúr, možná by zpíval písničky o míru papalášům stejně, jako Gott. Lucie Bílá sice neměla bolševiky zrovna v lásce, protože ale chtěla moc a moc zpívat, poslušně zpívala banality o neposlušných teniskách. Víme však naopak, že Karel Gott se nikdy neprodal do žádné reklamy, na to je příliš cennou značkou. Vlastně… jednou to mistr udělal, viz zde. Ale nevzal za to ani korunu. Nechal se nafotit kvůli kamarádovi a protože má tu značku doopravdy rád.

Zvláštní případ je Helenka Vondráčková. Za peníze zpívala dříve komunistům, když si jí pozvali, a za peníze zazpívá dnes třeba Sociálním demokratům, když si jí pozvou. Přestože je prý volit nebude. Otázka: co je morálnější, podpořit to co mám rád, třeba zadarmo a tedy použít svého jména ke zvýhodnění něčeho, což objektivně není fér, anebo se nechat koupit a podpořit něco, co je mi lhostejné? Berte to jako variaci na zenový koan.

 

Pankáči v hypermarketu aneb dva koncerty

Je odpoledne, rovinou na Vypichu se šíří sytý zpěv Martina Chodůra. Je úžasný, má prostě magický hlas. U pódia před hypermarketem je plno lidí. Já však jedu na jiný koncert. Koncert Proti totalitě, kde zahrají ti, kteří měli s totalitou drobet problémy, tři legendy českého punk-rocku – Šanov 1, SPS a Hudba Praha. Sál KD Vltavská je poloprázdný, ale i tak se sejde možná 300 lidí. Když jsem tu byl naposledy, jmenovalo se to Belmondo. Dnes to tu vypadá docela jinak. Žádné stoly, žádné židle, žádná tlačenice lidí, na zemi gumové rohože, před pódiem  zátarasy. Cedulky s nápisy „Zákaz kouření“ v celém sále se ukázaly poněkud zbytečnými v místě, kde se sejde větší množství pankáčů, kouřilo se o sto šest. Posloužily snad k tomu, že si jí jeden z hudebních fanoušků přilepil na rozkrok.

Ale ani tohle nebyl obyčejný koncert. Koncert pořádala městská část Praha 7 ve spolupráci s hudebním redaktorem Petrem Korálem. Cílem bylo podpořit myšlenku, že totalita do 21. století nepatří. Připomenout si zrůdnost totality, nezapomínat na ní, pamatovat, že totalita hrozí i dnes a může mít mnoho podob. A že je tu hudba, která se dokázala s totalitou určitým způsobem vypořádat.

Neubránil jsem se srovnání obou koncertů – Koncertu proti totalitě a Martina Chodúra na narozeninové šou Nakupovací Země. Oba měly něco podpořit.  Vyznění obou akcí mi však vychází rozdílně. První říká: „Hudba je názor, myšlenka.“ Druhý říká: „Hudba je zboží.“

Jistěže oba dostali zaplacený honorář. Ale přeci jen jsou mi milejší pankáči, kteří vědí proč a za co hrají, než Martin Chodúr, kterému je to úplně jedno a nechá se koupit, jako cvičená opička.

Nakonec ještě cvičení z duality. Je možné si představit Chodúra na koncertě proti totalitě? Možné to je, jen by mu to lidé asi tolik nevěřili.

A je možné si představit Šanov, SPS a Hudbu Praha na párty hypermarketu? Možné to je, jen by jim to lidé asi tolik nevěřili.

Neklidná hudba a provokativní texty pak asi nejsou tím, co obvykle pouští hypermárkety z playlistů, aby se lidem hezky nakupovalo.

 

Jakub Procházka

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama