Již loňský ročník Febiofestu sehrál určitou úlohu v mém článku Lekce synchronicity. Tehdy se mi podařilo vidět jen dva filmy, jeden z nich měl však úzce synchronní souvislost s jinými událostmi, kterými jsem tehdy procházel. A ten druhý možná nakonec taky.
Lze říci, že i výběr shlédnutých filmů, které jsem učinil na letošním ročníku, je určitým projevem principu synchronicity.
Tajné signály 2002…
Podobný jev jsem poprvé zaznamenal již v roce 2002. Tehdy se mi podařilo na Febiofestu shlédnout asi pět filmů: polský snímek Ahoj Terezko, britský Můj bratr Tom, finskou Sběratelku, kanadský Post Mortem a americký Mulhollannd drive. Jak vidno, jsou to filmy z různých zemí téměř z celého světa, natočené v letech 1997-2001 různými režiséry. Nic tedy nenasvědčuje nějaké souvislosti mezi nimi. Přesto jsem si téměř s hrůzou uvědomil jeden prvek, který je spojuje. V každém z těch filmů je někdo umlácen k smrti, nebo alespoň tak, že není poznat, zda je živý, nebo mrtvý.
Nikdo z těch filmových hrdinů a hrdinek však nebyl krvelačným monstrem, nikdo se násilí dopouštět nechtěl. To doba, společnost, okolnosti, ti ostatní je k tomu donutili. Podtrhuje to i fakt, že se tohoto násilí dopouštěly ve většině případů křehké ženy, jednou dokonce čtrnáctiletá Terezka a jednou asi patnáctiletý Tom. Co přinutilo tyto nešťastné lidi k tomu, že vztáhli ruku na bližního?
Všichni se cítili nějak nedocenění, nepochopení, zneužívaní, nemilovaní, nevyužití, zkrátka jako oběť. K tomu se přidává i zkušenost a vědomí, že žádná blízká osoba, ani žádná autorita, která by tak učinit mohla či měla, a v důsledku tedy celá společnost se nestará o nastolení spravedlnosti a nápravu chyb a křivd, nadto že toho ani není schopná, nebo že současný stav považuje za normální. To dohání tyto oběti k zoufalým činům, kdy spravedlnost berou do vlastních rukou. Bohužel tím prohrávají i to v sobě, co chtěli svým činem ochránit.
Jednou z reakcí takových obětí je pomsta.
Jako oběť si musí připadat citlivá a nadaná Terezka z polského sídliště, když musí žít v tupém a netvůrčím prostředí, které její talent módní návrhářky ani trochu nepodporuje. Rodiče se neustále hádají, mají finanční starosti, otec trochu chlastá. V partě, ke které se přidá, teenageři zabíjejí nudu pitím alkoholu, krádežemi v obchodech či násilím. První sexuální zkušenost se v podstatě rovná znásilnění. Invalidní vrátný v práci, kde čekává na maminku, po ní opakovaně požaduje, aby se před ním za peníze vyčůrala a ona ve své naivitě vyhoví. Jednou ale pohár přeteče a Terezka toho starého prasáka začne mlátit basebalovou pálkou, shodí ho z vozíku a on křičí, prosí a nakonec umlkne. Až je vám ho líto. Komu je však líto Terezky? V tu chvíli pro ní ztělesňoval všechen ten hnus a přetvářku, která jí ubližuje.
Podobně jedná i Tom z britského filmu, který je svými vrstevníky vnímán jako podivínský outsider. Jeho chování je však ovlivněno tím, že jej jeho ovdovělý otec sexuálně zneužívá. Přesto si však získá srdce dívky Jessicy a v lese si spolu vybudují únikový svět. Když se však dozví, že i Jessicu zneužíval její učitel, nezbývá mu, než jej zabít a potom spáchat sebevraždu. Sám se se zneužíváním nějak vyrovná, ale aby ubližovali jeho čisté lásce, to přes srdce nepřenese…
Trochu jinak pojímá pomstu hrdinka finského filmu Sběratelka, dívka Eevi, která není schopná navázat vztah s muži a upíná se na svou lesbickou starší sestru, která jí nahrazuje matku. Ta jí však chladně naznačuje, že má svůj život. Eevi se na truc vydává na dobrodružnou cestu na sever. Lidi, kteří jí pomáhají, bezdůvodně brutálně napadá. Policie se o jejím řádění dozví a zalarmuje i její sestru. Výmluvná je závěrečná scéna, kdy policejní štvanice Eevi dostihne, ona vyleze z křoví, potrhaná, umazaná od krve, ale usmívá se, jako by říkala: „jé, vy jste mě našli, tak jsem vám stála za to, přece jen mě máte rádi, to všechno kvůli mě… no vidíte, stačilo někoho přizabít. To jste mě nemohli mít rádi dřív?“ Neužívala násilí k tomu, aby se vyzuřila nebo někomu něco oplatila, ale jen jako prostředek, kterým by na sebe upozornila.
Linda z filmu Post Mortem svádí cizí muže, pak je úderem do hlavy omráčí a okrade. Ale ona to dělá přeci pro svojí dcerku, které chce zajistit lepší budoucnost. To má pro ní větší cenu než její vlastní budoucnost, než šrámy na svém svědomí. Zcela cynicky ty muže tříská a okrádá, protože společnost se o její dceru přeci nijak nepostará. A všichni ti její klienti předstírají, že je Linda zajímá, a přitom jim jde jen o sex. Tak co. Jeden muž však Lindin útok ustojí a naopak je to on, kdo jí přizabije. Je prohlášena za mrtvou a až samotářský zaměstnanec márnice, který s ní kopuluje jí přivede zpět mezi živé, což jí změní náhled na život. Dříve zneužívala muže, aby mohla se svou dcerou lépe žít, nyní žije (a její dcera má matku) jen díky tomu, že jí nějaký muž zneužil.
Ano, takovou kumulaci násilí nelze považovat za náhodnou. Všechny filmy v sobě nesou i určitou sociologickou informaci, jsou esencí toho, co se ve společnosti v příslušné době důležitého či příznačného děje. A odhalují také zhusta příčiny těchto dějů, nebo se o to alespoň pokoušejí.
Pravdou je, že se v uplynulé dekádě násilí rozšířilo, a kanonizovalo chování lidí i tam, kde ho dříve nebývalo. Stalo se poslední možností, kterou před sebou vidí lidé-oběti. Svým způsobem vypovídá o selhání společnosti a jejích autorit, o selhání všech lidí vůči svým blízkým, o selhání vztahů jako takových. Tak přibývalo případů masakrů na školách, za kterými stáli jejich nezletilí studenti, přibývalo násilí na dětech a následně násilí dětí na dětech i dospělých, přibývalo každodenního násilí jako řešení všech problémů, i těch zcela banálních. Dá se říci, že násilí se stalo kultem či módou, která zasáhla celou společnost. I křehké ženy a malé děti se začaly navlékat do vojenských maskáčů jako do běžného oblečení, adorujíc tak militantní násilnický kult. Nebudu podrobněji rozebírat, co všechno tento kult podporuje. Za důležité ve svém článku považuji, že i díky tajným signálům Febiofestu bylo na tento problém jasně upozorněno a bylo upozorněno také na jeho nejpůvodnější příčinu – selhání vztahů mezi blízkými lidmi a vytváření lidí-obětí.
Je-li někde oběť, musí bát přítomen i tyran. Je to opět klasický případ duality, reprezentované maskou Komedie s koutky nahoru a maskou Tragédie s koutky úst dolů. Dobře však víme, jak se jedna snadno mění v druhou, jak snadno se oběť stává tyranem. Zoufalé teroristické činy jsou také výkřikem těchto obětí. V Iráku, Afghánistánu, Čečně, Palestině i jinde vidíme, že válka plodí válku a násilí plodí násilí. Jistě bude brzy následovat, a se stejným výsledkem, již pečlivě připravovaná a dávno naplánovaná válka v Íránu. Už bychom však měli vědět, že za mír se nedá bojovat, stejně jako si nelze v poklidu a šťastně válčit. Mír se musí žít.
Řešením je shodit masky určující role, překonat zákony duality, paradoxů a protikladů. Neboli staré dobré neoplácet zlé zlým, což je úkol pro ty nejsilnější, kteří mají chránit slabší a ne z nich činit oběti. Tím se lidská společnost může a má lišit od zákona džungle, který platí pro zvířata.
V letech 2003 – 2009 se mi jako vytíženému člověku unavenému životem a prací podařilo vidět nejvýš jeden, dva, nebo také žádný film na Febiofestu.
O tom, jaké tajné signály ke mně vyslal Febiobest 2010 pokračuji zde. Aby to na vaše čtenářské hlavinky nebylo moc najednou, vždyť číst dlouhé články je namáhavé. A vy se chcete především bavit.