Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2015 – I.

Možná se budete ptát k čemu je dobré psát o téměř rok starém Febiofestu? Proč o něm píši až nyní? Důvodu je více.

Především, jak všichni víte, proběhl hektický rok nabitý událostmi a informacemi. I mě osobně vystalo mnoho povinností a to vše mi bránilo více se věnovat svému blogu. Jednou ze změn bylo i „vylepšení“ zdejšího blogu a jeho redakčního sytému, což v důsledku představuje minimalizaci zpětné vazby – ať už v tom, že údaje o návštěvnosti se zobrazují nespolehlivě a lze se k nim dostat zdlouhavým, krkolomným způsobem, nebo v tom, že diskuse je podmíněna registrací, opět strašlivě složitou. To vede k úpadku celého blogu a chuti k psaní mi to nepřidá.
Přesto sem o letošních tajných signálech napíši jako do svého deníčku, abych to měl zaznamenané a nezpřetrhal tak již po léta zpracovávaný seriál. Třeba si to i nějaké čtenáře najde, kdo ví.
Na konci roku sice tajné signály 2015 nemohou plnit roli predikčního poselství, avšak můžeme posoudit, nakolik se jejich poselství shoduje s proběhlou realitou. Myslím, že hodně.
Co znamená pojem Tajné signály Febiofestu, nechť si čtenář, jenž na můj blog zabloudil poprvé, zjistí v odkazech na starší ročníky, jež se nacházejí dole pod článkem.

V úvodu bych ještě rád zmínil několik specifických zvláštností, které letošní ročník provázely.
Hektičnost letošního roku způsobila, že ne vždy jsem schopen si vybavit všechny detaily příběhu, jména postav a další podrobnosti jednotlivých snímků. Vše se mi slévá, splývá jedno s druhým, informací je mnoho a zapomínám.
Dále jsem zaznamenal nový fenomén – téma „tajných signálů“ 2015 jsem si uvědomil okamžitě po shlédnutí prvního či druhého snímku. K jeho rozpoznání u dalších filmů mi již stačilo pouhé přečtení anotace k vybranému filmu. Stávalo se, že i u těch filmů, které jsem nemohl vidět, protože byly vyprodané, nebo jsem se na ně z jiného důvodu nedostal, jsem letošní téma zřetelně rozeznal. Bylo tedy jedno, které filmy nakonec uvidím, téma tajných signálů Febiofestu by se ke mně dostalo tak, jako tak.
Litoval jsem dříve, že nemohu vidět všechny filmy, a ty které jsem nestihl, jsem chtěl vidět později. Vnímám, že to již není ani možné, ani nutné. Každý si z nabídky vybere jen to, co stihne a přesto se k němu dostanou potřebné informace a stejná poselství. A neplatí to jen o filmech, ale tak nějak obecně. Jestli mi rozumíte. Pokud se vám zdá, že mluvím jako mimozemšťan, nic si z toho nedělejte. Vždyť realita dnes předčí všechny fantasmagorie.

Reklama

Raději se pojďme rovnou podívat na filmy, které jsem letos na Febiofestu shlédl:

Prezident – Gruzie, Francie, Velká Británie, Německo, 2014, režie Mohsen Makhmalbaf
Objevení nebes – Velká Británie, Nizozemí, 2001, režie Jeroen Krabbé
Uprchlíci – Finsko, 2014, režie Jukka-Pekka Valkeapää
Krajina smrti – Nový Zéland, Velká Británie, 2014, režie Toa Fraser
Boj o oheň – Kanada, Francie, USA – 1981, režie Jean-Jacques Annaud
Ve větru – Estonsko, 2014, režie Martti Helde
Toulaví psi – Tchaj-wan, Francie, 2013, režie Tsai Ming Liang

Jako vždy je ve výběru několik filmů z různých zemí, od různých režisérů, natočené dokonce ve značném časovém rozpětí. Přesto mají všechny opět mnoho společného.

Film Prezident (neplést s dokumentem o Putinovi) íránského režiséra Mohsena Makhmalbafa je inspirován událostmi takzvaného arabského jara. Popisuje osudy diktátorského prezidenta, jehož slovo bylo zákonem. Žil v luxusu, odtržen od reality, skutečného života, své odpůrce tvrdě pronásledoval, nechával je zavírat, mučit, vraždit. Jednoho dne vypukne povstání, prezident je svržen a nastolena údajně demokratická revoluční vláda. Prezident prchá se svým desetiletým vnukem. Postupně přichází o ochranku, řidiče, auto, a jsou nuceni se postarat sami o sebe. Je na ně vypsaná odměna, lid je nenávidí. Prezident má domluvený plán na útěk ze země, ale musí se dostat k moři na smluvené místo. Musí se tam však inkognito, v šatech chudáků, dostat. Jeho vnuk nechápe, proč najednou nemůže mít všechno a musí se vydávat za děvče, chápe to jako hru, která jej už nebaví. Prezident se setkává se syrovou realitou, vidí kolika lidem ublížil, vyslechne si, co by mu nejraději udělali. Setkává se také s novým bezprávím, které sebou nese revoluce – vojáci na kontrolních stanovištích okrádají lidi – prý proto, že nedostali zaplaceno. Mohou si dělat co chtějí, znásilňovat, zabíjet… Holič a jeho syn, které prezident s vnukem pod pohrůžkou namířené zbraně připravili o šaty, jsou zatčeni za napomáhání útěku zločincům. Nová propaganda je stejně nenávistná, jako ta stará. Zkrátka – vytoužené svržení diktátora nepřináší rázem svobodu a ráj na zemi, ale nové bezpráví, chaos a nekončící řetěz zločinnosti.president-003
Vrcholem všeho je, když se prezident s vnukem setkají se skupinou politických vězňů, kteří byli právě propuštěni a vracejí se domů. Mnozí byli mučeni a dosud si léčí takto způsobená zranění. Jeden z vězňů se pochlubí, že se podílel na atentátu, po němž zahynul prezidentův syn. Prezident potlačí touhu po něm skočit a pomstít se, namísto toho s laskavostí ošetřuje rány na nohou vraha svého syna. Je s ním nyní na jedné lodi. Nesmí ohrozit sebe a svého vnuka. Vidí utrpení lidí, které způsobil a zdá se, že poprvé v životě snad trochu soucítí. Nakonec jsou však odhaleni a chyceni davem, který je chce lynčovat. Vidíme, že dav je stejně krutý, jako diktátor. Lidé lační po pomstě – oplatit mu stejnou mincí. Jeden jej chce oběsit, druhý upálit, třetí chce oběsit jeho desetiletého vnuka, protože prý i jemu to tak udělali. Jeden z politických vězňů však toto zastaví, krásným projevem, jejž si bohužel nepamatuji. Základní myšlenkou bylo, že budeme-li se mstít, nikdy neskončí tento kolotoč krveprolití a bezpráví. Zůstali bychom zvířaty. Nikomu to nepomůže. Máme svobodu, tak se z ní radujme. Jestliže on, i když byl vězněn a mučen, umí odpustit, tak to může udělat každý. Musíme se navrátit k humanitě. Na otázku co tedy s prezidentem, navrhuje: ať nám zatančí tanec demokracie!

 


 

Holandský film Objevení nebes vypráví velmi složitý a krkolomný příběh. Lidstvo sešlo na scestí a hrozí mu zánik a v Nebi to moc dobře vědí. Vědí také, co je třeba udělat – obnovit spojení s nebem prostřednictvím Mojžíšovy archy úmluvy, dnes zašantročené kdesi ve Vatikánu, která musí být zapojena do té správné zásuvky. Na celou operaci je vyčleněn štáb andělů, dva dobrovolníci pak souhlasí, že se vtělí na Zem, aby pomohli k realizaci tohoto úkolu. Po svém zrození pochopitelně zapomněli kým jsou. Jeden je synem vlivného politika, a sám má politické ambice. Druhý je především děvkař a proutník. Setkají se na nějaké protivládní demonstraci v 60tých letech a spojí je nerozlučné přátelství. Z hecu letí na Kubu na nějaké školení a cvičení boje za socialismus, je však zajímají jen ženské. Zde se oba zamilují do půvabné violoncellistky, respektive, jeden s ní chodí, ale ten druhý mu jí nekonec přebere, na společné dovolené s ní oba mají v jeden den styk, ona se pak rozejde s tím prvním a vezme si toho druhého, což jim oběma ten první přeje, no je to složité. Narodí se syn, jehož otce nedokáže určit asi ani Bůh. Tento syn je určen k záchraně lidstva. Jeho matka tragicky umírá, jeho otec pak žije s její matkou, kdežto jeho druhý otec se odstěhuje se zabývá vědou, hledá nějakou božskou formuli, což se mu podaří, andělé mu ale nechtějí dovolit jí předat lidstvu, tak je snad zabit, nebo zkrátka zasažen bleskem a přijde o paměť, něco takového.

11

Malý Quinter je tedy synem andělů, od otce – zámečníka na starém hradě se naučí otevřít jakýkoli zámek.  V dospělosti se u něj projeví jakési výjimečné schopnosti, jeho otec umírá, on se však dozví o tom druhém, který žije v Římě. S jeho pomocí je obeznámen se svým úkolem, vloupají se do nějakého skladu ve Vatikánu (zde se hodí Quinterovo zámečnické umění), zmocní se Mojžíšových desek, ale nepodaří se je umístit na správné místo, jsou tam i nějaké boje už nevím, koho s kým, byly tam snad nějaké nadpřirozené síly, což způsobí smrt i druhého otce. Andělský štáb už Quinterovi nevěří, že svůj úkol zvládne, prohlašuje lidstvo za ztracené a balí kufry. Jenže anděl vtělení na Zemi, nyní již zase mrtvý, tedy v Nebi, to vezme na sebe, nechce to tak nechat a chce lidstvo zachránit, musí přece něco udělat. Druhý se snad převtělí do nějakého havrana či co a oba tak pomohou Quinterovi umístit relikvii na správné místo, ten to dokáže, splnil tedy svou misi, ale je při ní zabit. Mladý člověk tedy odchází do nebe, aby zachránil lidstvo. To se podařilo pouze díky umanutosti jednoho anděla.


Neméně divoký a složitý je i finský film Uprchlíci. Do výchovného ústavu pro mladistvé nastoupí na civilní službu mladík Joni. Sám je tu podmínečně, utekl z vojny a musí sekat dobrotu. Není přiliš průbojný, trpí koktavostí, ale má v sobě jakousi touhu žít si po svém. Asi tato touha je tím, co má společného s Raisou, drzou a problémovou dívkou, s níž se zde seznámí. Raisa brzy zjistí, že Joniho může využívat pro drobné výhody ve svůj prospěch. Nakonec si vyjedou na malý výlet, který se změní v regulérní útěk. Raisa, která Joniho dosud jen využívala, zjišťuje, že jeho pomoc potřebuje a musí jej respektovat a Joni je zase nucen se více projevit jako chlap. Cesta za svobodou a volností má své stíny – hledá je policie a musí se tedy skrývat, dochází jim peníze, nemají kde spát, takže se protloukají, jak se dá. Získají k sobě velmi čistý vztah, i přes rozdílnost svých povah začnou tvořit dobrý tým.

image.aspx

Raisa slibuje, že má doma spoustu peněz, nebo nějaký poklad, který jim umožní šťastný život. Poklad však doma nenachází, nebo to spíše nestihnou, protože matka Raisy není z jejího příchodu nadšená a přes svůj slib zavolá na oba uprchlíky policii. Utečou na poslední chvíli, ani boty si nestihli vzít. Jsou na tom hůře než před tím, ale pomůže jim jeden pohodový cesťák, kterého si stopnou. Pak zamíří do jedné opuštěné chaty, v níž už jednou přespali. Chata však patří sadistickému magorovi, který jim změní život v peklo. Oba zmlátí, zavře do klece a odveze do lesa. Joni je v Kleci pohřben za živa, kde stráví noc,. Ráno pak vyhrabán, magor jej pochčije, pak na něj vyvrhne krev z divočáka, Joni v těsné kleci nemůže uniknout, zažívá totální ponížení a beznaděj. Protestující Raisu magor úderem pěsti pošle k zemi a vážně ji zraní. Pak se sám zastřelí při hře na ruskou ruletu. Režisér Valkeapää k této podivné scéně vysvětluje, že se snažil ztvárnit moderní zlo. V pohádkách to byl vlk, ježibaba, jezinky, macecha, dnešním zlem je třeba takovýto sadistický magor, který navíc nepromluví jediné slovo, takže nikdo neví, kým je a proč to dělá, což zvyšuje nejistotu a hrůzu jeho obětí. Oba zbědovaní mladí lidé jsou pak odvezeni do nemocnice, Joni je paradoxně vyslýchán na policii a obviněn z napadení Raisy. Raisa uteče z nemocnice, podaří se jí odvést i Joniho a prchají pryč. Tento svět je zklamal po všech stránkách, představuje zlo, do něhož se už nechtějí vrátit. Začínají vlastní svobodný život v divočině, daleko od lidí. Postaví si dům, hospodaří, loví zvěř. Jsou šťastni. Oba jsou zodpovědnější, dospělejší, sami sebou. Ukazuje se, že problémoví byli jen z hlediska nároků společnosti. Nedostalo se jim lásky.


Dalším pěkným střípkem do skládačky je novozélandský snímek Krajina smrti. Skupina maorských bojovníků navštíví území druhého kmene, jelikož zde leží hroby jejich předků. Mezi oběma kmeny panuje křehké příměří. Domácí náčelník se drobnou šarvátku snaží urovnat tím, že nabídne zabít svého vlastního syna, aby nastolil smír. To je však odmítnuto. Příchozí bojovníci po té domácí kmen zákeřně přepadnou a všechny bojovníky pobijí. Největší touhou těchto válečníků je totiž získat si slávu v boji, aby pak o jejich hrdinství doma skládali písně. Přežije jediný bojovník, mladý syn náčelníka Hongi, který se chce pomstít, ale sám to nezvládne. Rozhodne se požádat o pomoc obávaného bojovníka, který každého, kdo se odváží na jeho území, zabije. Ukáže se, že tento neporazitelný a nelítostný bojovník má za sebou smutný příběh. Jeho kmen kdysi rozhodl, že pro urovnání sporu s jiným kmenem musí zabít svou ženu a své děti. Tak to zde chodí, a on to udělal. Druhý den si uvědomil tu hrůzu a nespravedlnost a celý svůj kmen vyvraždil, do jednoho. Od té doby žije bojem a nenávistí, ale vlastně je smutnou postavou. Je obětí nespravedlivého společenského zvyku, proti němuž se vzbouřil. Z nějakého důvodu Hongiho nezabije, a rozhodne se mu pomoci. Možná proto, že jejich příběhy se trochu podobají, nxní má šanci udělat něco spravedlivého. Nejprve ho trénuje v boji, poté stopují provinilé válečníky a jednoho po druhém je zabíjejí v boji muže proti muži.

159802428_6ad3aa

Nakonec zůstane jen Hongi a vůdce nepřátelských válečníků Wirepa. Hongiho válečnický přítel je těžce raněn a nemůže mu již pomoci. Hongi v souboji nejprve prohrává, naučenou fintou však nakonec dostane Wirepu na zem a může jej zabít. Pomstít tak smrt svých příbuzných a splnit důvod své cesty. Wirepa se však směje, rád zemře, vždyť co je pro válečníka lepší? Budou o něm zpívat oslavné písně, prosí Hongiho, ať to udělá. Hongi si náhle uvědomí nesmyslnost všeho zabíjení a chce tento kolotoč nekončící vzájemné pomsty ukončit. Propouští Wirepu, porazil ho v boji, ale nezabil, není tedy důvod, aby jej někdo pomstil, to znamená konec po generace trvajícího krveprolití mezi oběma kmeny. Hongi je první, kdo to dokázal přerušit. Wirepa zahanbeně odchází.


Pokračovat můžeme velmi podivným stylizovaným snímkem Jeana-Jacquese Annauda Boj o oheň. Děj se odehrává v pravěku. Tlupu neandrtálců přepadne tlupa primitivnějších, ale silnějších černochlupých lidoopů. Lidoopi jsou nakonec zahnáni, ale neandrtálci utrpí těžké ztráty a jejich příbytek je zničen. Stáhnou se tedy z důvodu bezpečí do bažin, cestou však přijdou o životodárný oheň. Vyšlou tedy tři své bojovníky, aby našli a přinesli oheň nový. Tito hrdinové čelí mnohým nebezpečím na své cestě, nakonec však oheň najdou v nížinách, kde táboří zrzaví lidoopi a po krátkém boji se jim ho podaří ukrást. Při útěku se ztratí v bažinách a jeden z nich je zajat jakýmisi černoušky z rodu homo sapiens, kteří jsou ze všech nejvyspělejší, i když fyzicky nejslabší, a navíc umí rozdělat oheň. Hrdina (neznáme jeho jméno, neboť se dorozumívá pouze skřeky), se zde zamiluje do jedné dívky, či ona do něho. Když jej jeho zbylí dva přátelé osvobodí, dívka se rozhodne jít s nimi. Rozdělá oheň, který pak vyslanci mohou donést svému kmeni. Jenže dívka nechce pokračovat v cestě, bojí se jít do hor. Hrdina se rozhodne pro lásku odpojit od svých druhů, a vrátit se k ní. Nějaké nebezpečí, už nevím, jaké, je však přinutí, aby se znovu spojili. Oba přátelé hlavního hrdiny pak v různých bojích zahynou, on tedy nyní nese oheň svému kmeni sám, doprovázen svou novou láskou. Se štěstím dorazí do bažin, kde přečkává jeho kmen, už vyčerpaný a zbídačený. Neandrtálci mají ze setkání i z ohně radost, hýkají a skáčou a nekoordinovanými pohyby oheň shodí do vody. Jenže dívka od černoušků, kterou si neandrtálec sebou přivedl, jim předvede, jak lze oheň rozdělat. Ode dneška už jej budou mít pořád, to jim zajistí přežití a trvalejší rozvoj jejich kultury.

e2d176da93c68942149a6ca854d2896

Zvláštností filmu je, že je celý natočený beze slov, komunikaci zajišťují skřeky, mručení, kňučení, posunky a poskoky, přesto však rozumíme tomu, co tyto bytosti vyjadřují. Nemohou vyjádřit žádnou komplikovanou intelektuální větu, jen své emoce nebo jednoduché povely, jako stůj, dej, pojď, moje a podobně. Emoce však vytvářejí příběh, kterému rozumíme i my, vzdělaní lidé s rozvinutým rozumem, desítky tisíc let po událostech, které film líčí.


 

Již jsou patrné některé společné prvky popisovaných filmů, z nichž lze vygenerovat jakési poselství letošních tajných signálů a navíc můžeme zřetelně rozeznat jejich aktuálnost vzhledem k proběhlým událostem v naší realitě.

Do příštího dílu ponechám ještě popis dvou posledních, velmi zvláštních filmů, které v celém výběru odkryjí ještě nové vrstvy, a pak také tradiční shrnutí a zhodnocení tajných signálů Febiofestu 2015.

Druhý díl najdete zde.

Článek navazuje na předchozí ročníky:

Tajné signály Febiofestu 2014 – III.

Tajné signály Febiofestu 2014 – II.

Tajné signály Febiofestu 2014 – I.

Tajné signály Febiofestu 2013 – III.

Tajné signály Febiofestu 2013 – II.

Tajné signály Febiofestu 2013 – I.

Tajné signály Febiofestu 2012 – III.

Tajné signály Febiofestu 2012 – II.

Tajné signály Febiofestu 2012 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Tajné signály Febiofestu 2010

Tajné signály Febiofestu 2002

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama