Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2014 – II.

Pokud se nebojíte podniknout cestu na samé dno duše, dotknout se jejího jádra, zbavit se všeho zbytečného a nalézt svou pravou podstatu, budete si s letošními hrdiny „tajných signálů“ rozumět.

Před dalším čtením je nezbytně nutné přečíst si první díl, pokud jste jej ještě nečetli. zde:

Tajné signály Febiofestu 2014 – I.

Bez toho to opravdu nemá cenu, neb jinak nelze chápat, nač se v tomto díle odvolávám a to, jak jistě uznáte, by nemělo smysl.

Pokračuji tedy popisem dvou zbývajících filmů.

Reklama

 

Seversky snímek Noc v Betonu je nejdepresivnější ze všech. Odehrává se v šedivém betonovém sídlišti na předměstí Helsinek. Hlavní hrdina Simo má staršího bratr Ikka, který byl odsouzen za distribuci drog a za 24 hodin má nastoupit do vězení k výkonu trestu. Bratr je o dost starší, projevuje se jako drsňák, chová se naoko agresivně. Je to však chlap, který má všech pět pohromadě a vyzná se v životě. Mladší Simo, kterému určitě není víc, než 18, je očividně jemnější, ale tuto svou jemnost v sobě nepoznává, nerozvíjí, naopak, velmi vzhlíží ke Ikkovi a rád by se mu podobal. Oba žijí v malém bytě se svou matkou, která má navíc novou známost, což bratrům není po chuti, takže vztahy v rodině jsou dosti napjaté. Ikko vezme večer Sima do města, na rozlučku se svobodou. V baru začne pobaveně spřádat apokalyptické vize, že se všechno hroutí, všechno brzy skončí a nějaké ideály a morálka tedy přestávají být důležité. Snad si sám před sebou ulehčuje fakt, že brzy přijde o možnosti, které nabízí svobodný život. Simo však jeho slova bere vážně. Během noci se pak stane spoustu věcí, Ikko se musí věnovat kamarádům z gangu a osamělého Sima pozve podivný homosexuál Mies z protějšího domu k sobě na panáka. Mies je umělecký fotograf, zpívá v kostele, cestuje, něčím Sima přitahuje. Udělá s ním několik fotografií, když jej však nutí se svlékat, Simo jej surově a agresivně napadne. Nechá jej umírajícího v bytě a uteče. Ráno pak uteče z domu, věří tomu, že všechno končí jak říkal Ikko. Chce se utopit v mořském zálivu. Ikko jej chce zachránit, ale přijede pozdě a bezmocně pláče, když to zjistí. Po několika minutách si však Simo svůj úmysl rozmyslel a vynoří se. Ikko je nesmírně šťastný, že má bratra, o kterého málem svým neuváženým přičiněním přišel. Drsňák se odhalí jako citlivý člověk. Simo se přihlásí k životu a tím i k odpovědnosti za to, co provedl. Udělal své vlastní rozhodnutí.

 

Poslední snímek Táu je ze všech nejpodivuhodnější. Profesor biologie Gustavo přijíždí do nehostinné mexické pouště, aby zde strávil nějaký čas zkoumáním kaktusů. Jeho expedice však nemá jen vědecký, ale i osobní rozměr. Samota pouště mu snad pomůže vyrovnat se s nedávnou smrtí jeho ženy. Zpočátku se skutečně věnuje biologickému výzkumu. Večer se však opíjí a vidíme, že jeho duše není v pořádku. Vlastní chybou přichází o zásobu vody. Dojde mu alkohol. V bouři ztrácí klobouk. Přestává o sebe dbát. Začne užívat peyotl a má vidiny. V nich se setkává se svou ženou, rozmlouvají spolu a putují pouští. Postupně ztrácí své věci a opouští tábor. Svůj deník s vědeckými zápisky, na kterém si zakládal – spálí v ohni. Boří mosty za svou dosavadní identitou. Záleží mu jen na jeho ženě, jíž opravdu miloval. Rozedraný se pohybuje po poušti za svými vidinami, přichází o všechno, je na pokraji sil. V poušti ho najde starý šaman a ošetří ho. Ve své chýši mu pak sám podává peyotl, protože jako šaman ví, co duše potřebuje. Gustavo potřebuje svůj vztah ke své ženě dořešit. V dalších halucinacích se o to pokouší. Přišel o všechno, změnil se z důstojného profesora ve zvíře, ale ve chvílích, kdy může být znovu se svou ženou, je šťastný. Jedině tak, téměř nahý a oproštěný od vnějších znaků lidské identity poznává, co je opravdu důležité a kým opravdu je. Zůstává v něm jen láska. Plahočí se pouští za svým přeludem – ale je to opravdu přelud? Co je skutečné a co není, to se v poušti stírá. Nakonec spatřuje svou ženu v moři pod útesem a běží za ní. Na závěr se divák dozvídá, že poušť Wiricuta byla posvátným místem původních obyvatel. Opravdu se tam dějí podivné věci, létají zde ohnivé koule – čarodějky (i filmový štáb je zahlédl). Podle pověsti se právě zde každé ráno rodí nové Slunce – v původním jazyce indiánů „Táu“. Můžeme v tom spatřovat jemnou symboliku – starý Gustavo zde zemřel a narodil se nový-stejně, jako Táu. Velmi magický film.

 

V čem se všechny uvedené filmy podobají již lze celkem zřetelně rozeznat a já se nyní pokusím tyto společné prvky co nejsrozumitelněji formulovat a následně zkoumané filmy analyzovat s ohledem na tyto podobnosti. Nebude to snadné, neboť téma je velmi košaté a zasahuje do hloubek, v nichž se těžko hledají jednoduchá slova.

Je zřejmé, že hrdinové všechny sedmi filmů procházejí těžkou, kritickou zkouškou. Ve výchozím stavu nejsou v souladu sami se sebou, ale tento fakt vytěsnili mimo své vědomí a zvykli si na něj. Jejich identitu a způsob života jim vybral někdo jiný – jejich blízcí, nadřízení, společnost, doba. Žijí své životy v každodenní rutině, která prohlubuje jejich vnitřní nesoulad a nespokojenost. Cítí, že jim něco chybí, touží po nějakém osobním autentickém prožitku, ale nevědí jak jej dosáhnout, ani kde ho hledat. Postupně totiž zjišťují, že v cestě, jak dosáhnout svých tužeb, jim stojí právě jejich nejbližší, které dosud milovali, jejich dosavadní jistoty a vše, čím dosud žili. Všichni tito hrdinové se však dostávají do situací, které je nutí k radikální vnitřní proměně. Jsou nuceni vzdát se své dosavadní identity a všeho, co dosud měli rádi, ať už jde o lidi, zvyky, postavení či majetek. Je to proces velmi těžký a bolestný. Buď jsou vehnáni do situací, které je přinutí se toho vzdát z vlastního rozhodnutí, nebo jsou vlivem osudu o to vše nemilosrdně připraveni. Prodělávají jakousi metamorfózu, radikální proměnu, smrt osobnosti, upadají do chaosu, prázdnoty, procházejí doslova peklem. Na konci jejich příběhů se však dostavuje katarze a zrozují se jako noví, lepší, šťastnější a autentičtí lidé.

Ke hlubšímu pochopení popisovaných procesů si můžeme pomoci příklady z mytologie, alchymie a hlubinné psychologie.

To, čím procházejí hrdinové letošních „tajných signálů Febiofestu“ totiž poměrně přesně kopíruje schéma prastarého mýtu o sumerské Bohyni Inanně a její cestě do podsvětí za svou sestrou Ereškigal. Tento mýtus má mnoho verzí a podob, objevuje se v různých obměnách ve všech starověkých kulturách (jako Isis, Eset, Ištar, Astarté, Aštarot, nebo řecká Déméther). Má úzkou vazbu na eleusínská mystéria, která byla právě slavné Déméther zasvěcena.

Bude nejlepší si příběh Bohyně Inanny v krátkosti připomenout.

Inanna spolu se svým manželem vládne Nebesům i Zemi, má vše, co si jen může přát, vládu, majetek, rodinu, lásku. Po čase však zjistí, že jí přece něco schází, neví, z čeho ten pocit pramení. Ale usoudí, že když to, co jí chybí, není v nebesích ani na Zemi, musí to jít hledat do podsvětí. Tam vládne její sestra Ereškigal. Inanna opustí vše, co má, dosavadní pohodlný život a vydá se na cestu tam, odkud se ještě nikdo nevrátil. Vezme si však s sebou své nejkrásnější šperky, šaty a odznaky moci. Ereškigal se o jejím příchodu dozví a svým pomocníkům přikáže, aby při průchodu sedmi branami do podsvětí žádali po Inanně vydat některou z jejích ozdob. Tak do podsvětí dorazí Inanna zcela nahá, nic nevyjadřuje její identitu, moc a božství. Ani takové pokoření však Ereškigal nestačí a vezme Inanně i její tělo, mrtvé je pověsí na hřebík. Dokazuje tak, že ona je v podsvětí vládkyní. Věrná přítelkyně Ninšurbar však vyprosí u Boha Enliho záchranu Inanny. Ten stvoří dvě bytosti které pošle uzdravit nemocnou Ereškigal (také vládkyně podsvětí tedy trpí a potřebuje pomoc). Za to žádají vydat tělo bohyně Inanny. Ereškigal jej vydá a Inanna se tak může vrátit z podsvětí. Dle některých verzí se však musí na část roku do podsvětí vrátit, dle jiných tuto povinnost musí plnit její manžel, dcera, nebo někdo jiný z blízkých osob. Touto zkušeností proměněná Inanna je jiná, než před tím, silnější, spokojenější. Pokud by cestu do podsvětí nevykonala, trápila by se, slábla, a nemohla by se vyvíjet. Mýtus se dává do souvislosti s koloběhem ročních období – aby mohlo na jaře vše znovu vyrůst, musí to nejprve na podzim a v zimě odumřít.

Tento cyklus však neprobíhá jen v rámci ročních období, ale je také nezbytnou součástí lidského života (a vůbec všech procesů v tomto světě). V určité fázi se musíme proměnit, opustit staré zvyky a přijmout novou identitu. Starověké civilizace o těchto cyklech dobře věděly a pracovaly s touto proměnou prostřednictvím přechodových rituálů, kdy se například z dětí stávají muži a ženy. Přechodovým rituálem je například také svatba, křest, přijetí do nového zaměstnání a podobně. Slavná eleusínská mystéria nebyla ničím jiným, než ritualizovaným sestupem do podsvětí po vzoru Deméther (Inanny), kdy se zasvěcovaný v sedmi stupních vzdává všech svých věcí, zvyků, přesvědčení, stráví několik dní v temnotě, nahý je symbolicky zabit a očištěný, jako nová bytost pak vystupuje z podsvětí vzhůru.

Jenže současná civilizace se stále ještě domnívá, že vše může růst lineárně donekonečna, což je velikánský nesmysl. Růst probíhá v cyklech. To značí, že aby mohl nový cyklus začít, starý se musí uzavřít. A pokud si při změně cyklu nevypomůžeme přechodovými rituály, které bývají někdy velmi náročné a bolestivé, pak nás zákonitě musí potkávat takové krize a životní pekla, jaká zažívají hrdinové výše popisovaných filmů.

V nich má tato proměna a sestup do podsvětí různou podobu. Připomeňme si, jaké typy postav se zde vyskytují. Kromě hrdiny či hrdinky, je zde klasicky nějaký protihráč. Protihráč hrdinu nějakým způsobem ovládá, má nad ním moc, vědomě či nevědomě řídí jeho život a určuje jeho identitu, zároveň se o něj i stará a má jej rád, potřebuje jej pro potvrzení své identity. Hrdina je na něm zvláštním způsobem závislý. Ve většině filmů se však vyskytuje také zvláštní postava jakéhosi inspirátora a povzbuzovatele. Jde zpravidla o osobu nekonvenční, která jako jediná hrdinovi skutečně rozumí a pomáhá. Hrdina s vnější podporou inspirátora v sobě musí najít sílu a vůli vymanit se z moci svého protivníka a stát se sám sebou.

Ve filmu 8-Ball se hrdinka Pike mění z nezodpovědné naivní holčičky, která šlápla vedle, v zodpovědnou matku. Překážkou v této proměně je její přítel Lali, který jí má ve své moci a zároveň se bojí, že o ni přijde. Pike se tedy musí vymanit z jeho vlivu. Tím ovšem ztratí skoro vše, co dosud měla a čím byla. Inspirátorem je detektiv-psycholog Kaski. Teprve když se Pike zbaví Laliho a s ním všeho, čím doposud žila, stane se normální dospělou ženou, ona, její dcera a Kaski tvoří novou rodinu. Kaski zároveň pomáhá i svému kolegovi policistovi, i zde je tedy druhý příběh.

Ve filmu Domov je Lou zamrzlá ve stavu, který vyhovuje její matce. Ta zase měla konflikt se svou matkou, která jí vyčítala, že se o svou dceru nedokáže postarat. A tak se starala až příliš a především přerušila všechny kontakty s babičkou a vychovávala svou dceru sama. Matka brání Lou v samostatnosti, zároveň jí vyčítá nesamostatnost a tím naznačuje svou vlastní nepostradatelnost. Bojí se, že nad ní ztratí vliv. Její motivací je, že se umí o dceru postarat. Lou je zakrnělá, emočně nevyvinutá, spící, nesamostatná. Funkci inspirátora jednoznačně sehraje babička Frída. Nedělá nic za svou vnučku, ale pomáhá jí naučit se otevírat a projevovat. Nutí jí, aby sama dělala věci, které dosud nedělala, a tak přebírat zodpovědnost. Lou po mnoha letech velmi kostrbatě probouzí svou osobnost, poznává a prosazuje svou vůli. Je schopna se vzepřít matce, vzdát se kariéry a dosavadního života, sama se rozhodne kde a s kým chce žít. Frída podobně pomáhá i Tomovi.

Paul ve filmu Atila Marcel je na tom podobně. Není sám sebou, je pod vlivem tetiček. Dělá, co chtějí ony. Zamrzl ve vývoji následkem traumatu v dětství. Tetičkám však vlastně vyhovuje, že je takový, mohou se o něj starat a tím dávat smysl svému životu, samy děti neměly. Věří, že jsou pro něj dobrem a on tomu věří také, protože nic jiného nezná. Není však normální, aby dospělému muži někdo takto určoval život. Když Paul začne navštěvovat sousedku a měnit se, vzdorovat vůli tetiček, ony se zlobí na sousedku, prý jim ho bere. Sousedka je však pouze inspirátorkou, nedělá nic za Paula, jen ho povzbuzuje v tom, co potřebuje udělat, jediná s ním mluví jako s dospělým. On se mění sám, vlastním přičiněním, nachází sílu v hloubi sebe sama. Své tety má jistě rád, má rád i hru na klavír, přesto toto vše opustí, vzbouří se proti tomu a stane se tím, co je mu opravdu blízké, uchopí život do svých rukou.

Ve filmu Dělníci pokračujeme podobně. V první části je Rafael v područí své firmy. Svou firmu miluje, všude jí chválí, práci vykonává vzorně a svědomitě, zároveň je na ní závislý. Když však zjistí, že byl touto firmou zrazen a zneužit, změní se. Nedělá již to, co se od něj očekává, co se mu řekne. Firma nad ním ztrácí moc. Jedná podle vlastního plánu. Bojuje s firmou vlastním způsobem, vyrovnává si účty, začne být samostatný a nakonec zvítězí. Určitým inspirátorem je zde kluk z parku, který učí Rafaela číst – nikdy není pozdě se něco nového naučit.
Ve druhé části je služebnictvo pod mocí staré paní a posléze jejího psa. Musí sloužit psovi, což je ponižující a absurdní. Opět se očekává, že jako správní dělníci nebudou myslet a jednat samostatně, ale jen vykonávat, co se jim nařídí. I zde se to vyvíjí jinak. Dělníci se vzbouří a jednají na vlastní pěst za své vlastní zájmy. Závěť staré paní, její syn i její pes nad nimi ztrácejí moc, kouzlo nadvlády a závislosti přestává fungovat. Nakonec musí zabít Princeznu, i když jí mají rádi a ona jediná nikomu neublížila a za nic nemůže. Je to těžká volba. Avšak dělníci se k ní odhodlají a začínají jednat podle svého zájmu a přesvědčení.

Ve filmu Vlčí děti máme celkem názorný příklad sestupu do podsvětí. Hans postupně přichází o všechno – nejprve o domov, matku, bratra, o další dětské kamarády a kamarádky, o všechny iluze, o dětství. Nakonec se sám vzdá toho posledního, na čem nejvíc lpěl – medailonku po matce. Svou novou identitu neodvozuje od toho, čím byl, co mu řekli dospělí, už je sám dospělý. Ví, kdo je, co chce, jedná zcela samostatně a autenticky.

Snímek Noc v Betonu je trochu problematický a tvoří určitou výjimku potvrzující pravidlo. Občas se v některém ročníku Tajných signálů Febiofestu takový film vyskytne. Hrdina Simo je pod vlivem svého bratra. Ten má nad ním velkou moc, Simo se mu chce podobat, e skutečnosti je však úplně jiný. V šedém sídlišti, kde chybí jakákoli inspirace, nějaký pozitivní vzor, však svou jemnost považuje za slabost, jíž je nutné potlačit. Inspirátorem mu mohl být homosexuální fotograf Mies. V drsném prostředí periferie však ani on příliš nezáří. Přesto je jím Simo vnitřně přitahován. Mies však jako inspirátor selže, když nutí Sima, aby mu pózoval bez trička. Simo totiž není homosexuál. Především však selže Simo sám. Jako svého protivníka vidí fotografa, kdežto za inspirátora považuje svého drsňáckého bratra Ikka. Ve skutečnosti to mělo být naopak, Simo se měl díky inspiraci jemnějšího Miese vymanit z vlivu drsného Ikka. Pod vlivem jeho příkladu však umlátí Miese k smrti a sám se málem připraví o život. Chyba. Ale nakonec volí život. Jeho první samostatné rozhodnutí. Vrací se však do života, který již, lidově řečeno, podělal.

A konečně Táu je dalším pěkným příkladem sestupu do podsvětí. Gustavo je v situaci, kdy by bylo rozumné upnout se k práci a překonat tak zármutek ze smrti své ženy. Má se o co opřít, je váženým biologem. Vnitřně jej však něco velmi hněte. V poušti, kam přijíždí vybaven vším, co biolog na terénní výzkum potřebuje (podobně, jako Inanna se vydala na cestu vybavena šperky a odznaky moci), se však jeho plány mění. Poušť může být ekvivalentem podsvětí – nebezpečné místo, kde se člověk potkává sám se sebou a odkud se nemusí vrátit. Tak, jako Inanna i Gustavo postupně přichází o všechno, co tvořilo jeho dosavadní identitu – šaty, vybavení, zápisník s poznámkami. Na ničem z toho mu již nezáleží. Starý Gustavo je mrtev. Namísto důstojného profesora vidíme špinavého, polonahého divocha, jak pobíhá pouští, pojídá peyotl a rozmlouvá s neexistující ženou. Je však šťastný. Postavu inspirátora zastupuje skutečný šaman. Vskutku zvláštní film, v rámci letošních „tajných signálů“ patrně nejnázornější, završující a přesahující všechny ostatní.

Shrňme si ještě jednou, o co se tady jedná. Život Hrdiny je dosud formován vnějšími silami, snaží se jim vyhovět bez zohlednění svých vlastních vnitřních potřeb. Je ovládán „magickou mocí“ svých rodičů, partnera, kariéry, nadřízených apod. Díky tomu je na nich svým způsobem závislý. Jeho styl života a vše, co dělá, jak to dělá a kým je, je v režii těchto „protivníků“, kteří to s ním ale myslí dobře, jednají však na základě vlastních temných stránek. Hrdina tuto závislost, nesvobodu a neautentičnost své bytosti odhalí, ať už sám nebo s pomocí nějakého inspirátora a vymaní se z moci svého protivníka. Vydá se na nejistou a namáhavou cestu hledání sebe sama, svých potřeb a pravé identity. Je nucen se pohroužit na samé dno svého bytí, k samému jádru své bytosti. Tento bolestný proces sebou nese i nutnost zbavit se všeho zbytečného balastu, všeho, co dosud považoval za důležité. Trpí pod tíhou osudových událostí, které ho vnitřně transformují. Vstupuje do fáze prázdnoty, kdy staré Já zemřelo, ale nové se ještě nezrodilo. Na konci však prožívá katarzi a začíná nový život.

Alchymie zná podobnou fázi při práci na „Velkém díle“. Tento proces je v analogii se zušlechťováním lidské duše. To, co prožívají hrdinové letošních „tajných signálů Febiofestu“ odpovídá alchymické fázi „nigredo“, neboli zčernání, zahnívání, ponoření do tmy. Nezní to nijak vábně, je to však fáze velmi důležitá, v níž se substance zbarví do černa, zbaví se všech příměsí a takto očištěná je připravená k dalšímu zpracování. Návrat v očištěné fázi, smrt, která je podmínkou vzniku nového života. Vše skryté je vyneseno na povrch a nakonec vyloučeno, pokud není součástí pravé podstaty. Nikoli náhodou se říká „malá smrt“ okamžiku, který jaksi předchází bezprostředně početí nového života.

Tento tajuplný proces se spojuje s proměnou housenky v motýla – odpovídá tedy fázi kukly. Aby se mohl zrodit motýl s barevnými křídly, musí zemřít housenka. Ta jen leze a žere, neumí nic jiného. Housenka však dobrovolně přestane lézt a žrát, zabalí se do kokonu a „zemře“. Kukla nic nedělá, naopak kukle se něco děje, něco se děje v ní. Obrovská proměna, jeden z nejtajemnějších procesů na světe se odehrává uvnitř kukly, která jen visí někde přilepená na větvi a z vnějšího pohledu se zdá, že je zcela pasivní. Změna se odehrává uvnitř.

Tuto změnu prožívají i letošní hrdinové. Tak, jak housenka, musí zemřít, ale než se zrodí v nového motýla, musí projít fází kukly, utrpení, staré Já umírá a nové se ještě nezrodilo. Dočasně přestávají existovat v tomto světě, protože sestoupili do podsvětí.

Hlubinná psychologie zná tento proces také velmi dobře, nazývá jej „temnou nocí duše“.

O ní však až v příštím díle. Téma totiž zdaleka není vyčerpáno, kromě Temné noci duše a dokončení analýzy zbývá ještě zmínit slibované četné detaily opakující se ve všech filmech, což je fantastická kapitola, a nakonec připomeneme, jak se to celé vztahuje k dnešku a problémům, které aktuálně prožíváme.

Třetí díl najdet zde.

 

Článek navazuje na předchozí ročníky:

Tajné signály Febiofestu 2013 – III.

Tajné signály Febiofestu 2013 – II.

Tajné signály Febiofestu 2013 – I.

Tajné signály Febiofestu 2012 – III.

Tajné signály Febiofestu 2012 – II.

Tajné signály Febiofestu 2012 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Tajné signály Febiofestu 2010

Tajné signály Febiofestu 2002

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama