Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2014 – I.

Přestože fenomén „Tajných signálů“ se potvrzuje již po mnoho let, nepřestává mě udivovat. Tím, že se vůbec objeví, ačkoli filmy, které na Febiofestu shlédnu, nedávají předem tušit žádnou souvislost. Výběr ovlivňuje řada faktorů, nejen mé osobní preference, ale doba, kdy mám na projekci čas a fakt, že řada filmů bývá vyprodaná a nabídka se tak stává omezenou.
Vždy mě také překvapí téma. S jakou jednoznačností se vylupuje a jak se s každým dalším shlédnutým filmem potvrzuje a zpřesňuje. A jak aktuální vždy bývá.

I letos byly tajné signály Febiofestu velmi výživné. Kromě opravdu silného tématu překvapí i neobvyklé množství společných prvků, motivů a detailů, což působí téměř magicky. Režiséry následujících filmů nepodezírám z toho, že se domluvili, že některé věci udělají stejně. Tyto detaily také v sobě nesou určitou informaci a jejich význam si na závěr rozebereme.

Které filmy jsem tedy na Febiofestu 2014 viděl a které budeme zkoumat?

8-Ball – Finsko, 2013, režie Aku Louhimies
Domov – Švédsko, Island, 2014, režie Maxmilián Hult
Dělníci – Německo, Mexiko, 2013, režie Jose Luis Valle
Attila Marcel – Francie, 2013, režie Sylvian Colomet
Vlčí děti – Litva, Německo, 2013, režie Rick Ostermann
Noc v betonu – Finsko, Švédsko, Dánsko, 2013, režie Pirjo Honkasalo
Táu – Mexiko – 2012, režie Castro Zimbrón

Reklama

Sedm filmů různých žánrů z různých zemí. Jak je možné, že toho mají tolik společného? Nebo také – jak je možné že právě těchto sedm, které mají tolik společného, mi bylo dáno shlédnout? Odpověď na tyto otázky jsem dosud nenalezl, ale bezpečně vím, že tím, co mají společné, vysílají poselství lidem dneška o tom, co je právě nyní pro ně nejdůležitější nebo typické. Tato poselství pravidelně zaznamenávám a dělím se o ně s vnímavými čtenáři.

 

Hrdinka filmu 8-Ball, mladá dívka Pike, opouští podmínečně vězení, kde si odpykávala trest za drogové delikty. Ve vězení se jí narodilo dítě. Chce začít nový život. Dostane sociální byt a podporu, ale musí se pravidelně hlásit na policii a do ničeho se již nenamočit.

Vypátrá jí však její bývalý přítel Lalli, otec jejího dítěte. Shodou okolností je šéfem místního drogového gangu a také je to člověk, kvůli kterému se dostala do vězení. Snaží se jí zatáhnout do starého světa plného zábavy, večírků, kumpánů, alkoholu a drog. Pike však cítí, že to není dobré pro ni ani pro dítě a odmítne se s ním stýkat. Lalli ji však pronásleduje, touží po ní, vnucuje se, až nakonec Pike jeho kouzlu podlehne. Stále jej miluje a doufá v rodinný život. Lalli se k ní nastěhuje a nějaký čas se snaží. Když se však opije, začne vše na novo, začne být hrubý, tahá si do bytu kumpány a prostitutky, nakonec Pike přinutí vzít znovu drogy. Zničená Pike je v koncích, to, co se snažila budovat, mizí, to, nač se snažila zapomenout, se vrací. Drží jí nad vodou dcera, kterou chce chránit. A pak také policista-psycholog Elias Kaski z protidrogového oddělení, který má pro ní zvláštní slabost, chce pro ni lepší budoucnost. Má pověst podivína, lidi, které dostal do léčebny nebo do vězení dále navštěvuje, což jeho kolegové nechápou. S Lallim má nevyřízené účty z minulosti. Tito dva svedou zápas o duši Pike a o její budoucnost. Jednou Lalli chystá velký obchod s drogami. Slibuje, že pak již toho nechá a za utržené peníze začnou nový život. Vypadá, že to myslí vážně. Obchod je však prozrazen a zmařen policií a Lalli vraždí všechny, kdo mu stojí v cestě. Ze zrady neprávem podezírá Pike a jede si to sní vyřídit. Je rozhodnutý jí zabít. Pike s ním v bytě svede krutý zápas o život. Prosí, vysvětluje, Lalli ale neposlouchá. Když namíří zbraň i na jejich dítě, Pike musí sáhnout po své tajné zbrani. Kulečníkovou koulí 8-Ball ukrytou v dlouhé ponožce rozbije svému milému hlavu a umlátí ho k smrti. Nechce zabíjet a už vůbec ne otce své dcery. Lalli byl celý její dosavadní život, nepoznala nikoho jiného, bavili se, jako všichni mladí lidé, spoustu toho zažili, milovali se. Když však temná stránka jeho osobnosti začne ohrožovat život její i dcery, a iluze o společné rodině se rozplynula, nemá jinou volbu. Jestliže nebyla schopna ho ze svého života dostat po dobrém, je nyní přinucena se ho zbavit jednou pro vždy a se slzami v očích jej zabít. Elias Kaski dorazí pozdě. Ale poskytne jí útěchu, lidskou i právní, a to je začátek jejich šťastného společného šťastného života, jejich noční můra je pryč.

 

Ve filmu s příznačným názvem Domov jsou příběhy dva, ale vlastně se spojují v jeden. Lou je mladá žena, která žije pod silným vlivem své matky. Je velmi vzdělaná, práce a kariéra jsou jí vším. Ve vztazích a soukromém životě je však zcela neohrabaná, nechce se s nikým stýkat ani přátelit, netouží po muži a po rodině. Projevuje se asociálně, samotářsky, citově oploštěně. Objeví se zpráva, že zemřel její dědeček. Lou do té doby netušila, že má dědečka a babičku, její matka tvrdila, že dávno zemřeli. Chce jet na pohřeb a také poznat svou babičku, přes odpor matky, která s babičkou neměla dobré vztahy. Městská, asociální, intelektuální technokratka se dostává do kontaktu se světem venkova, kde čas plyne pomaleji a lidé se nemohou schovávat za anonymitu davu. Setkání s babičkou Frídou, která je velice společenská, ale také poněkud nekonvenční, tak předznamenává mnohé konfliktní situace, které nutí Lou se změnit a postupně odhazovat masku, za níž se schovává, vyjít z bezpečného krunýře. Ze začátku jen sedí doma a pracuje, postupně je však nucena zapojit se do aktivit, které babička vymyslí. Babička jí také vmanipuluje do rande s místním mladíkem Henrikem. Lou je vůči němu chladná, neví, jak se chovat k muži, ale Henrikovi se její zvláštnosti líbí.

Pak je tu také asi 11-letý chlapec Tom, se kterým se babička Frída seznámí na pohřbu svého manžela. Má všelijaké bláznivé nápady, ale připadá mu, že jej nikdo nedocení, neví, v čem je dobrý a co by měl dělat. Oba mají sklony k bláznivým nápadům a tak se stanou přáteli. Tom Frídu denně navštěvuje a ona mu pomáhá hledat v čem je dobrý. Nejen slovem, radou, ale především tím, že mu umožní vše si vyzkoušet. Pomáhá jí s vervou malovat a tapetovat, učí se hrát na piano a mnoho dalšího, ale zdá se, že mu nic pořádně nejde. Frída mu dokonce píše omluvenky do školy, aby mohli dělat to, co je podle nich důležité. Když se to dozví jeho matka, zakáže mu se s Frídou stýkat. Frída těžce onemocní a než zemře, rozhodne se dotáhnout věci do konce. Tedy pomoci své dceři a Tomovi. Šikovně zaonačí, aby se Lou s mladíkem dali dohromady. S Tomem si chce ještě promluvit, posílá tedy Lou, aby jej přivedla. Jeho matka jej však odmítá pustit a v komunikaci nezkušená Lou neví lepší způsob, jak splnit přání své babičky, než že přiměje Toma k útěku. Babička mu stihne dát poslední rady a druhý den zemře. Lou i Tom tak na to zůstanou sami. Na pohřeb babičky přijede překvapivě i matka Lou. Když však chce, aby jely spolu domů, Lou odmítne a rozhodne se zůstat. Sama navštíví Henrika a neobratným způsobem mu vyzná lásku. Tom také najde, v čem je dobrý. Uplatní se jako hráč pelety. Pochopí, že nemusí být vždy dokonalý a nemusí každý zápas vyhrát, stačí, když jej to bude bavit.

 

Film Dělníci obsahuje dvě tematicky podobné povídky. Hrdinou první z nich je Rafael, zaměstnanec úklidu v továrně známé značky na žárovky. Podle svého věku a odpracovaných let by měl již nárok na důchod. Velmi se na něj těší a připravuje. Kupuje si nové věci, v parku se seznámí s klukem, který jej začne učit číst a psát, což dosud neuměl, začíná nový život. Když však přijde za šéfem se svou žádostí, vyjde najevo, že nemá v pořádku dokumenty. Rafael pochází ze Salvadoru, nechal se neverbovat do války ve Vietnamu za příslib, že za to získá občanství USA. Slib nebyl dodržen a musel USA opustit, usadil se tedy v Mexiku. Není však oficiálně občanem Mexika a tak na důchod nemá nárok. Zaměstnavatel však nechce přijít o tak vzorného pracovníka a učiní mu „velkorysou“ nabídku: může u firmy pracovat ještě dalších deset let. Smutný Rafael tedy místo do důchodu nastoupí opět na směnu. Ale od té chvíle se změní. Namísto pečlivého zaměstnance, který až pedantsky dbá na pořádek, s nekonečnou trpělivostí uklízí bordel po druhých, a na svou firmu je velmi hrdý, začne dělat pravý opak. Dopouští se drobných sabotáží, nechává puštěnou vodu v koupelně, rozbíjí žárovky, hází nářadí do strojů, apod. To vše vykonává se stejnou pečlivostí a každodenní rutinou, jako dosud svou práci. Po deseti letech si jej, již zešedivělého, zavolá představenstvo firmy. Celou dobu jeho počínání monitorovali. Nechápali, proč to dělá, ale způsobil jim škody za milión. Ocenili však, že byl pro ně velmi houževnatým protivníkem a proto dostane novou nabídku – když podepíše dohodu, dostane důchod, ale musí ihned opustit firmu a již nikdy se nevrátit, ani pro své věci. Tak nakonec dosáhl toho, po čem toužil a zachoval si svou tvář.

Druhá povídka se odehrává v luxusní vile, v níž bydlí stará nemocná paní se služebnictvem. Přepych, ve kterém žije, jí zajistil její syn, mocný a bohatý mafián. Stará paní cítí, že její konec se blíží, a jediné oč má starost je, co bude s jejím milovaným psem jménem Princezna. Když skutečně zemře, ve své závěti všechno odkáže Princezně. Služebnictvo zůstává na svých místech a má se nyní starat o Princeznu. Až Princezna zemře, bude pohádkový majetek rozdělen mezi všechny sloužící zaměstnance – tedy komornou, zdravotnici, řidiče, zahradníka a dvě gorily zajišťující ochranku. Zpočátku jsou všichni rádi, že jim dobrá práce zůstává. Přeci jen však se u nich časem objeví myšlenka, že mají na dosah jmění, které by jim umožnilo zařídit si život podle svých představ a v cestě jim stojí jen Princezna. A že je poněkud absurdní sloužit feně. Vyvářet jí steaky do zlaté misky, ustýlat jí v saténových poduškách v posteli s nebesy, vozit jí na vyjížďky Mercedesem za město, aby mohla pozorovat západ slunce. Komorná Lídia se stane iniciátorkou tohoto nápadu a ostatní zaměstnanci s jejím plánem souhlasí. Pokud Princeznu zabijí, budou volní a budou moci pomoct i svým rodinám. Všichni mají Princeznu rádi, ona za nic nemůže. Ale aby člověk sloužil psovi? Může to trvat klidně i deset let ale oni potřebují pomoci sobě i svým rodinám hned. Jenže jak se zbavit Princezny, aby to nebylo příliš nápadné? Chytře a pomalu – namísto steaku nyní dostává studená střívka, místo na poduškách spí v pelechu na chodbě, namísto vyjížděk Mercedesem je jen uvázaná v zahradě, a to i za špatného deštivého počasí. Takové zacházení Princezna dlouho nevydrží a do roka pojde. Všichni se shodnou, že zemřela žalem po své paní. Její zaměstnanci po ní sice také truchlí, ale zároveň spokojení a volní začínají nové životy.

 

Pozoruhodný film Attila Marcel vypráví příběh mladého muže Paula, který vůbec nemluví, je postižen středně těžkým autismem a žije u svých dvou tetiček, které se o něj starají. S velkou láskou mu doslova nalinkují život. Paul je tak uvězněný sám v sobě, tráví dny v každodenní rutině, vzbouří se jen když je něco jinak, než jak je zvyklý. Hraje výborně na klavír, preluduje na kursech tance, které tety provozují, také se zúčastňuje talentových soutěží, na něž ho tety přihlašují. Paul má však podivné vzpomínky na dětství, tušíme nějaké tajemství, něco způsobilo jeho současný neblahý stav. Přes svůj hendikep se snaží na to přijít, ale sám nemá mnoho možností. Až se seznámí se zvláštní sousedkou od nich z domu. Je to opět zvláštní žena, podivínská, v mládí cestovala po Indii, nosí divné oblečení, hraje na ukulele a má divné, nekonformní názory. V bytě má záhony, na nichž pěstuje zeleninu, ale také podivné houby. Z nich pro své vybrané klienty vaří čaj, který jim pomáhá vybavit si zasuté vzpomínky. M. se rozhodne, že by mu to mohlo pomoci se něco dozvědět a podstoupí u ní několik halucinogenních seancí. Vrací se v nich prostřednictvím hudby do svého dětství, ve fantaskních výjevech k němu promlouvají jeho rodiče – oba byli známí tanečníci. Postupně složí dohromady celý příběh – jeho rodiče zahynuli při domácím neštěstí, Paul byl tomu přítomen a od té doby nemluví. Celou událost vytěsnil ze svého vědomí, zapomněl na ni. Výchovu převzaly tetičky a vedly ho ke hře na klavír, protože ony si to tak přály. Když se tety dozvědí, že Paul chodí k divné sousedce, zakáží mu to a sousedku zbijí, bojí se, že jim chce Paula vzít a ony jsou přeci jeho maminky.

Sousedka poté onemocní vážnou chorobou a – opět – se rozloučí s Paulem a dalšími svými klienty, dá jim poslední rady a pak v nemocnici zemře. Většina lidí její smrti nelituje, prý byla divná. Ona však pomáhala těm, kdo o to stáli, jako skutečná šamanka. Paul je na to nyní sám, nemůže se již spoléhat na cizí pomoc. Ale díky zásobám čaje z hub pozná celou pravdu. Tety už nemohou před ním nic skrývat. Ztrácí nad ním svou moc. Paul se mění. Na klavírním koncertě přestane hrát a víko, které mu spadne na prsty, mu je pochroumá. Uvědomí si, že toto vlastně není život, který chce žít. S klavírem je konec. Přestane se bát a stranit lidí, začne mluvit, naučí se projevovat city a svou vůli, hrát na ukulele a pak hru na tento nástroj začne sám vyučovat, odstěhuje se od tet, ožení se, má rodinu… zkrátka, osvobodí se, prošel peklem, aby se stal sám sebou, normálním, zdravým, šťastným člověkem. V životě zabloudil, ale zase se našel.

 

Neméně podivný film Vlčí děti je zasazen do Východního Pruska a Pobaltí po druhé světové válce. Pracuje s dramaturgickým modelem cesty – od někudy někam, z nějakého důvodu, za jistým cílem. Po ústupu německé armády se němečtí obyvatelé těchto krajin stávají lovnou zvěří. Je tu také mnoho německých dětí, které ztratily rodiče, i ony jsou součástí této štvanice. Bratři Hans a Fritzchen se s nemocnou matkou ukrývají ve starém domě. Matka jim stačí poradit, aby utekli do Litvy na statek k příbuzným, kam jezdili na prázdniny. Dá jim svůj medailonek, to poslední, co jí zbylo. Jím se mají prokázat. Starší Hans také pečlivě střeží učebnici zeměpisu, poslední vzpomínku na staré dobré časy. Matka umírá a chlapci se musejí vydat na cestu sami. Hansovi je možná nejvýš 13, Fritzchenovi nejvýš 10. Při pokusu zdolat řeku se setkají s dalšími prchajícími dětmi, ale také po nich zahájí palbu rudoarmějci. Ve zmatku jsou některé děti zabity, oba bratři se navíc rozdělili, mladšího proud řeky odnesl. Starší zůstává sám s asi 14-letým děvčetem, které také prchá, ale neví kam, jen se snaží přežít. Během další cesty postupně potkávají další děti, které se k nim přidávají a zase je z různých důvodů opouštějí. Hans, jako nejstarší, musí překonat smutek ze ztráty bratra a přijmout roli starostlivého vůdce dětské skupiny. Chce je převést do Litvy, do bezpečí. Děti na své cestě čelí mnohým překážkám a nebezpečím, stále se musí skrývat, hlavně před vojáky, kteří po nich střílejí. Střílejí po nich i někteří sedláci, nebo na ně posílají psa. Jiní jsou hodní a snaží se jim pomoci, nechají je u sebe přespat a dají jim najíst. Děti si jinak musí jídlo obstarat samy, jedí co najdou, lesní plody, žáby, když mají štěstí, uloví slepici a snědí jí syrovou. Jsou špinavé, odrané, ale v klidných chvílích se také smějí a hrají si. Strach je však stále přítomen.

Některé děti jsou během cesty zabity nebo zraněny, některé se ztratí při pronásledování, jiných se ujmou sedláci, kteří potřebují doma pomocníky, vždyť válka jim vzala mnoho synů a mužů. Bolestně jsou tak rozděleni i sourozenci. Dívky si navíc nemohou připadat bezpečně před muži, ačkoli nejstarší z nich snad ještě nebylo ani 15. Během této šílené anabáze, v níž přicházejí úplně o všechno, zjišťují, že se na nic nemohou spolehnout, k ničemu a nikomu není radno příliš přilnout, protože tak riskují bolest z následného odloučení, mizí jakákoli jistota, kromě té, kterou uchrání samy v sobě, nezbývá už vůbec nic, než touha přežít. Hans nakonec zůstane z celé skupiny sám. Překračuje hranice Litvy a odhodlaně jde za svým cílem. Na jednom statku se nečekaně setkává se svým mladším bratrem, který byl vždy pragmatičtější. On zde nalezl nový domov, zapřel svou německou identitu a své pravé jméno, aby zde mohl zůstat, ačkoli matka jim před smrtí kladla na srdce, že nikdy nesmí zapomenout kým jsou. Fritzchen je však na statku spokojený a nechce jít se svým starším bratrem za příbuznými, nechce opustit nabytou jistotu a pohodlí. Máme jeho zradu matky odsoudit, nebo si zasluhuje pochopení za důvtip v otázce přežití? Hans pochopí, že jej nemůže přemlouvat, zanechá mu to poslední, co mu zbylo – medailonek po mamince. On jej již nepotřebuje, ale jeho bratr možná ano. On ví, kým je i bez medailonku, nikdo a nic v něm toto vědomí nezničí. Zcela sám, oproštěn od všeho, silnější, svobodnější a dospělejší, než dříve, se vydává na další cestu.

 

Článek překročil nebezpečnou hranici 17 000 znaků a tak pokračování nechám na příště. Z pětice popsaných filmů však již celkem zřetelně vykukuje, co bude hlavním tématem letošních „tajných signálů“. Bystřejší část čtenářů je již může postřehnout. Čekají nás však ještě dva zásadní filmy, které letošní posletsví ještě zpřesní a korunují. A pak také rozbor, shrnutí, a slíbený výčet společných motivů. A to bude teprve mystika.

Druhý díl najdete zde.

 

 

Článek navazuje na předchozí ročníky:

Tajné signály Febiofestu 2013 – III.

Tajné signály Febiofestu 2013 – II.

Tajné signály Febiofestu 2013 – I.

Tajné signály Febiofestu 2012 – III.

Tajné signály Febiofestu 2012 – II.

Tajné signály Febiofestu 2012 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Tajné signály Febiofestu 2010

Tajné signály Febiofestu 2002

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama