Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2013 – I.

Tajné signály Febiofestu jsou vždy překvapivé, nepředvídatelné, šokující a zároveň pravdivé. Mají na nás mnohem větší vliv, než blížící se volby. Neomylně poukazují na ústřední problém naší doby, na to, v jaké oblasti máme nejvyšší deficit. Vloni jsem očekával, že se bude prohlubovat trend jakési revoluce a rebelantství. Svým, způsobem to pravda je. Tento boj se však ubírá pro mne nečekaným směrem a nabývá překvapující, vyhrocené a zároveň intimnější podoby.

 

Prazvláštnost letošního ročníku tkví v tom, že nebude snadné společného jmenovatele všech zkoumaných filmů z mého výběru jednoduše a stručně popsat a definovat. Je v nich cosi éterického, transcendentního, mnohovrstevného, mystického, nadosobního, absolutního.

Shlédl jsem letos pět filmů. Z toho tři pocházejí z finské produkce. Zamiloval jsem se poněkud do finského filmu a nejraději bych viděl všechny snímky v této sekci, což se mi nemohlo podařit. Pětici však doplňují po jednom zástupci kinematografie Indie a Brazílie. Punc světovosti mého výběru a tím i působnosti „tajných signálů“ je tedy zachován.

Oč tedy ve zmiňovaných filmech jde?

Reklama

Finsko-čínský snímek Věčný bojovník (2006) bude obtížné nejen vyložit z hlediska jeho poselství, nýbrž i popsat jeho děj. Podtitul „první finský kung-fu film“ mnoho nenapoví, o kung-fu v něm primárně nejde. Jeho tvůrci za základ příběhu použili mýtický epos Kalevala. Divák, který jej nezná, bude mít s orientací v již tak nepřehledném filmu větší obtíže. Prapůvod příběhu však posunuli do daleké Číny a ještě jej zkratkovitě upravili. Omlouvám se, ale stručně jej vylíčit nepůjde.

Hrdina vystupuje jako nějaký panovník či vojevůdce, ve skutečnosti je však synem bájného kováře, který ukoval legendární skříňku Sampo, jež má moc přinášet svému majiteli nekonečný blahobyt. O Sampo však usiluje jakýsi padouch v podobě zlého démona. Syn kováře tají svou identitu, protože on je strážcem Sampa a on jediný jej dokáže uvést do chodu. Kovář potkává přítelkyni, která jej doprovází, stejně tak démon získá ke spolupráci démonku, která má s kovářem nevyřízené účty. Kovář s dívkou prchají před démonem až do dalekého Finska, kde Sampo ukryjí na dno hlubokého jezera.

Démon však po Sampu pátrá celé věky. Cesty démona a kováře se setkají opět v současném Finsku.

Kovář je opět kovářem a démon se svou pomocnicí vedou starožitnictví. Démonovi se podaří získat Sampo, neví však, jak jej oživit. Když  náhodou zjistí, že k tomu potřebuje kovářovu DNA, koupí od něj jeho vlasy. Zároveň se mu v různých flashbecích představuje ve své pravé podobě a snaží se jej přimět k souboji, neboť zároveň platí, že kovář je jediný, kdo jej může porazit. Kovář žije v ústraní ve své kovárně, trochu samotář, nedokáže zabránit rozchodu se svou dívkou, neví, že je bojovníkem z dávných časů ani že má moc oživit Sampo a zničit démona. Na tuto svou roli se jen ztěžka rozpomíná a zdráhá se ji přijmout, nechce bojovat a chce mít svůj klid. Zdá se být velmi čestný a skromný.

Často se střídají jednotlivé věky, téměř se stírá rozdíl mezi minulostí a budoucností, východem a západem, jednotlivými identitami postav, skutečností a iluzí. Divák je těmito vjemy tak zahlcen, že ztrácí téměř orientaci. Tento prvek je významný pro celé letošní tajné signály a v závěru si jej ještě připomeneme.

Dívka kováře jej stále miluje a nakonec je to ona, kdo odhalí plány démona a snaží se kováře varovat, ale je již pozdě. Démon vyvolal skrze Sampo jakési Zlo, kterým ovládá všechny lidi. Nabízí kováři společnou vládu nad světem. Zde se kovář musí skutečně rozhodnout. Může přijmout nabídku démona a mít klid o který stojí. Nebo s démonem bojovat, za lidstvo a jeho svobodu, za svou přítelkyni, za budoucnost světa, za dobro. Přemýšlí důkladně, ale krátce. Bude proti zlu bojovat, protože je to správné. Riskuje tím však svůj život, ba i to, že pokud prohraje, vše bude ztraceno. Démon jej chce zabít, protože kovář je pro něj poslední hrozbou. V závěrečném souboji nakonec kovář démona zabije, zachrání lidstvo a jeho láska se k němu vrátí, je však smrtelně raněn. Tichý, neokázalý hrdina, který se obětoval.

 

Další finský film Rozkaz (2008) se odehrává ve Finsku roku 1918 na sklonku občanské války mezi bílými a rudými gardami. Rudí jsou již na pokraji porážky. Na jejich straně bojují i ženské oddíly a velitelkou jednoho z nich je Mína Malin. Oddíl padne do léčky a přeživší bojovnice se vzdají. Po nekonečném znásilňování jsou odvedeny ven a zastřeleny „na útěku“. Mína však zranění jen předstírá a chce uprchnout, mladý důstojník Aaro Harjula ji však zadrží. Místo toho, aby jí zastřelil, chce jednat podle předpisů. Přes odpor nadřízeného ji eskortuje k oblastnímu soudu. Po cestě se s pohlednou zajatkyní sblíží, odolá však jejím prosbám o propuštění i jejímu erotickému svádění. Tak čestný se snaží být, nezneužívá situace. Je mladý, vzdělaný a věří v právo a spravedlnost. Místní soudce je spisovatel, vzdělanec a humanista a jistě dá Míně mírný trest.

Válka však učinila z humanisty a spisovatele mnohem cyničtější a dekadentnější bestii, než z ostatních. Pro „rudou děvku“ zná jediný rozsudek: smrt. Zde Aaro poznává, že se mýlil a začíná se jeho boj o záchranu Míny. Mnoho trumfů však v ruce nemá. Snaží se soudce přemluvit, ten je však neoblomný.

Aaro, který tak dbal na pravidla, je musí porušit – místo toho, aby se vrátil ke své jednotce, se na základě lživé výmluvy vrátí k posádce soudu. Prvně poruší předpisy a riskuje trest a kariéru. Život Míny je pro něj cennější, než tato pravidla. Snaží se Mínu přemluvit, aby popřela svou identitu. Když se bude vydávat za jinou ženu, matku dítěte, která nenosila zbraň, pak soudce slíbí, že jí dá milost. Jenže Mína neumí lhát. Dle její morálky je cennější riskovat smrt, než popřít sebe sama. To je však na ní právě cenné. Aaro chtěl nečestně lhát, aby jí zachránil život, Mína raději dá všanc život, než by se snížila ke zbabělé lži. Ušlechtilost každého z nich je ve vzájemném rozporu.

Soudce je však trochu „jiný“. Aaro se jím nechá zatáhnout do podivného milostného mnohoúhelníku. Nejenže poruší předpisy, lže, podvádí, nakonec ztratí i svou čest. Za tuto oběť smí Mínu pustit na svobodu na svůj vrub. V tu chvíli přijíždí Aarova jednotka. Mína a Aaro si stačí říci, že se milují. Aaro pak musí jednat – zastřelí jednoho z vlastních vojáků, který Mínu pronásleduje, načež je sám zastřelen. Umožní tím však Míně uprchnout.

Po letech pak Mína vyzvedne syna své přítelkyně z dětského domova a tento nový příběh  by nemohl vzniknout bez hrdinství Aara Harjuly, skvělého, vzdělaného, statečného muže, který se obětoval. Obětoval vše, co měl a riskoval, že to přeci jen bude nadarmo. Obětoval svůj život za svou lásku. Nic pro něj nebylo cennější.

 

Indický film Balada o Rustomovi (2012) nás zavede na indický venkov, který, jako všude na světě, čelí odlivu obyvatel do měst. Mladík Rustom si však zdejší kraj zamiluje rozhodne se zde se svým bratrem žít. Obrazy z každodenního života a různých setkání ukazují, jak je indická kultura podobná té naší, ale také v čem je specifická. Na jedné straně volnost a krásná příroda, ke které mají lidé opravdu blízko, poklidné plynutí času. Na druhé straně veliká bída, která ty nejchudší přinutí k sebevraždě, nebo odchodu do města. Přetrvávající kastovní systém ovlivňující vztahy všelijakými předsudky. Jednoduchý, prostý život může být krásný, nespokojenost mnohých však vzbuzuje agresi, násilí, rozmáhá se banditismus. Nic pořádně nefunguje, úřady a policie vynikají arogancí.

Rustom pracuje v úřadě, jehož úkolem je zavést v kraji telefonické spojení. Jeho nadřízený, patřící k nejvyšší kastě, žije v luxusu a s přáteli spřádá odtažité, nihilistické filosofické debaty. Chová se jako neomezený monarcha, k lidem je povýšený. Žádosti o zavedení telefonu nechává měsíce i roky bez povšimnutí, nechá se ovlivnit jen úplatkem. V tomto pestrém kaleidoskopu kontrastů, v němž mírně převažuje bída, nebo alespoň jistá zamrznutost a bezvýchodnost, vyniká Rustom se svou slunnou povahou a přátelským úsměvem, vždy dobře naložený a optimistický. Má dobré slovo pro místní děti, pošťáka, sousedy. Na rozdíl od nadřízeného chce klientům, kteří žádají o telefon, skutečně pomoci. Jedná s nimi na vlastní pěst, mnozí z nich se však už odstěhovali. Dostane se do sporu s nadřízeným. Ten na něj křičí, prý když má jen obyčejnou školu, musí poslouchat, mlčet a nemyslet. Rustom je však chytrý, hodně čte, je dokonce vynálezcem, sám si sestrojí svítilnu na kolo. Je požehnáním a nadějí pro celý kraj. Zamiluje se také do dívky z vyšší kasty, konvence jim však nedovoluje spolu normálně promluvit. Jeho podnikavější bratr však chce do města a jednoho dne se rozloučí a odjíždí. Ve vlaku se pak dostane do sporu s policistou, který jej ubije holí.

Rustomova šéfa přepadnou bandité a žádají peníze. Namyšlený šéf hodí hrozbu za hlavu a bandité pak vypálí celou telefonní stanici. Otřesený Rustom, který náhle přijde o práci i o bratra, odjíždí. Náhle tu není nic, proč by zůstával. Tento kraj si jej nezasloužil. Nebo zklamal Rustom?

 

Ve finském snímku Princezna (2010) se ocitneme ve Finsku 50. let minulého století, kde je právě na psychiatrickou kliniku přijata pacientka Anna Lappalainen. Bývala tanečnicí a masérkou, nyní se však považuje za anglickou princeznu z Buckinghamského paláce. Svým chováním ihned upoutá pozornost, nechce se bavit jen tak s někým a trvá na patřičném respektu ke své osobě. Zároveň však projevuje i svou slunnou povahu, ráda ostatním pomáhá, zajímá se o jejich problémy, stále se usmívá a všechny baví zpěvem, tancem a kdo potřebuje, tomu nabízí masáž. Udivuje  výkladem o podrobnostech své královské rodiny. Nestrpí však žádný odpor, jinak upadá v záchvaty. Vystupuje sebejistě a přesvědčivě, za svou dvorní dámu pasuje spolupacientku, skutečnou baronku. Když se jednou v novinách dočte, že do Finska přijede anglická královna, uteče i s baronkou, aby ji uvítala. Vmísí se mezi královský doprovod a několik dnů stráví mezi smetánkou, ubytovává se v drahých hotelech, navštěvuje nejrůznější instituce, aniž by si někdo dovolil zpochybnit její identitu.

Krátce po jejím přijetí se však zblázní primář ústavu a očekává se, že na jeho místo nastoupí zkušený Doktor Grotenfelt. K překvapení všech je však jmenován do funkce mladší, ambiciózní Doktor Saastamoinen. Ten chce zavést nové pořádky. Je prototypem moderního vědce, rád zkouší všechny nové metody. Věda a metoda jsou u něj na prvním místě, ty mu však zakrývají člověka a pacienta.

Dr. G. Je jeho pravým opakem. Má lidštější přístup, metodu použije takovou, která je citlivá ke konkrétnímu pacientovi.

Anna je pro nového primáře jasný případ blázna. Novými metodami ji hodlá vyléčit. Především jí nesmí v jejím bludu podporovat – ona přeci žádná princezna není a on se jí nebude přizpůsobovat! On je normální a přizpůsobit se musí ona!

Dr. G. Má však za to, že je lepší jí v jejím bludu neodporovat. Myslí si, že je princezna, no a co? Je to taková tragédie? Ona nepochopí, že jí není, nemá smysl jí to vytloukat z hlavy a ji i sebe tím nervovat.

Když ji chce primář „léčit“, stává se vzteklou, agresivní, personál s ní má práci a musí být upoutána na lůžku. Když však ostatní přistoupí na její hru na princeznu, stává se sice zvláštní, ale v podstatě milou, zábavnou a oblíbenou bytostí, se kterou není mnoho práce. Humanistický přístup má tedy lepší výsledky, než ten vědecký, technický. Primář to však nechce uznat a hodlá Anně nechat provést lobotomii.

Dr. G. cítí, že to není správné. Vystoupí otevřeně proti primáři a dostane se s ním do sporu. Nic ho k tomu nenutí, není povinen za Annu bojovat. Naopak riskuje odvolání z funkce a ztrátu místa, čelí posměchu kolegů, že se brání pokroku a vědě. Přesto cítí, že nesmí dopustit aby ta zvláštní a pozoruhodná duše „princezny“ byla nenávratně zničena. Nakonec se mu podaří část kolegů přesvědčit a vyvolá hlasování, kterým je lobotomie zamítnuta.

Je pacient jen „blázen“, který musí být léčen, aby s ním bylo co nejméně práce, aby svou jinakostí nikoho neobtěžoval, nebo je to bytost, která má právo se vyvíjet, dávat to, co umí a přijímat to, co potřebuje, prožívat život v rámci svých možností?

Primář prohru nese těžce, ale postupem času uzná, že se mýlil a začne se na Annu dívat jinak. Dr. G. Se dočká satisfakce, správnost jeho přístupu potvrdí i moderní věda. Anna se stane známou a populární i za hranicemi ústavu, v širokém okolí. Banka v blízké obci jí věnuje bezcenné „šeky“, které může rozdávat na pomoc potřebným. Místní jsou hrdí na svojí „princeznu“ a po její smrti jí dokonce postaví sochu. Nic z toho by se nestalo, kdyby duše „princezny“ byla zničena lobotomií, kdyby za ní Dr. G. nebojoval.

 

Pětici uzavírá podivuhodný brazilský film Jonathasův Prales (2012). Rodina venkovského farmáře pěstuje tropické plody a u silnice je pak prodává turistům. Farmář má dva syny. Starší Juliano je typický floutek a děvkař, rád se baví. Velmi často tajně utíká za svými avantýrami a na prodejním stánku nechává samotného svého mladšího bratra, kterému to vůbec není po chuti, přesto ho před otcem kryje. Mladší Jonathas je jemnější, slušnější, zodpovědnější, dobře se učí, věnuje se i hudbě, hraje na kytaru. Je celkem nezkušený a ke svému bratrovi v mnohém vzhlíží. Juliano zmizí na celý den a následně mezi ním a otcem dojde k vážné roztržce. Otec se chce syna zřeknout, ten má v plánu žít ve městě.

Nedávno však Juliano domluvil s partou víkendový výlet pod stan do pralesa, na který vezme i svého mladšího bratra. Jonathas se na výlet velice těší, je to jeho první výlet bez rodičů.

Přijde víkend a Jonathas se seznámí s celou partou, kterou přivedl jeho starší bratr. Posádku tvoří jeden mlčenlivý indián, který každé ráno provádí podivné cviky a vyzná se v přípravě šamanských nápojů, dále americká studentka s běloruskými kořeny Milly, která je v Brazílii na výletě a potom Juliano a Jonathas. Po cestě do pralesa se Jonathas a Milly sblíží. Ráno jí chce Jonathas natrhat zelené maracujo. Sám se vydá do pralesa a maracujo skutečně najde. Bohužel však nenachází cestu zpět do tábora. Banální zápletka se mění v horor. Jonathas se pohybuje v kruhu a vzdaluje se od tábora, ani ostatní jej nemohou najít. Snaží se zavolat pomoc mobilem, ale v pralese je velmi špatný signál. Jeho přátelé po několika dnech hledání vzdají a odjíždí pro pomoc. Jonathas je nevybavený na pobyt v pralese, je mu zima, má hlad, bojí se nebezpečných zvířat, stýská se mu. Nakonec vzdává hledání cesty, buduje si jednoduchý přístřešek a čeká, až jej najdou. Boj o přežití v pralese je velmi těžký a jde mu o život. Je vysílený, slabý, tělo má plné boláků. Je tam sám.

Jeho přátelé jej nakonec nacházejí, ale je již pozdě. Jonathas přežil v pralese neuvěřitelných 49 dnů, poté na následky infekce a vysílení zemřel.

Do jeho rodiny přišel smutek. Starší bratr se zklidnil, nyní je na prodejním stánku sám. Otec nyní nezavrhne svého jediného syna. Mladý, čistý, nezkažený, jemný a nadějný chlapec, ten nejlepší z nich, který nic zlého neudělal a nikomu neublížil, zemřel. Tuto čistou duši zahubil prales. Nikdo mu nedokázal pomoci. Prales jej však nezabil schválně, prales není zlý, je jen divoký a nepřehledný. Z této tragédie nelze nikoho vinit. Je nutné se s ní vyrovnat.

 

Na pohled z těchto pěti filmů ční nepřehledná skrumáž přehršle motivů, přepestrý kaleidoskop, v němž lze těžko najít pevný bod. Ano, to je důležitá charakteristika pro letošní Tajné signály Febiofestu. Ti citlivější a vnímavější z vás však přesto možná již tuší, co uvedené snímky spojuje. Odehrává se to nejspíš na úrovni pocitů, pro které se těžko hledají slova. Možná proto jsem jich musel použít tolik pro pouhý popis pětice filmů.

O výklad a definici „tajných signálů“ v nich srozumitelnými slovy, se pokusím v příštím díle své úvahy, který naleznete zde.

 

 

Článek navazuje na předchozí ročníky:

Tajné signály Febiofestu 2012 – III.

Tajné signály Febiofestu 2012 – II.

Tajné signály Febiofestu 2012 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

Tajné signály Febiofestu 2010

Tajné signály Febiofestu 2002

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama