Dokončení trilogie Tajné signály Febiofestu 2012 – I. a Tajné signály Febiofestu 2012 – II.
Ve srovnání s loňským ročníkem vidíme obrovský pokrok. Letošní hrdinové se nepodřizují slepě systému, který je ničí, ale přicházejí s vlastními nápady a pravidly. Když někam jedou, není to útěk, ale přirozená změna, když se dostanou do nějakého konfliktu, neponižují se, nelitují se, nevzdávají se, nejsou obětí. Stojí si pevně na svém. Cestu ke svému vzdoru nemusí hledat, jsou si svým postojem jisti, vždyť vidí, co vidí, spoléhají se na svůj úsudek a intuici, kašlou na to, co je někde někým předepsáno nebo nařízeno. Nenechají se opít rohlíkem, nedoufají, že za poslušnost budou možná jednou odměněni a bude to někdy lepší. Vědí, že nebude.
Sledováním vývoje filmového hrdiny se zabývám již více než deset let, a tak mohu říci, že rebelantství proti společnosti není na tomto poli nic nového. Celá devadesátá léta se nesla v tomto duchu, dokládají to stěžejní díla jako Trainspotting, Pláž, Klub rváčů, či Vysněný život andělů. Později se k tomuto trendu přidala i česká produkce (např. Šeptej, Mrtvej Brouk, Rychlé pohyby očí, nebo třeba i schematizovaná Cesta z města). Po dekádě, kdy se filmový hrdina snažil žít obyčejným životem s iluzí alespoň malého štěstí pro sebe, se rebelie vrací. Letošní rebelové jsou však jiní. Nejsou tak agresivní, tak nihilističtí, tak dekadentní, tak idealističtí. To by stálo za samostatný rozbor. Pokud se však tento trend bude dále rozvíjet – a všechno tomu nasvědčuje – pak nás čeká revoluce jako hrom.
Snad by ještě stálo za to zodpovědět otázku, proč k tomuto obratu došlo.
Obrazně řečeno – podobně, jako k němu došel náčelník Mona z filmu Bojovníci duhy. Buď něco uděláme, nebo nás to zničí. Jistě, je šílené jít proti po staletí budovanému systému. Ale když to neuděláme, bude to ještě šílenější, protože ten systém jde po nás. Když je člověk přitlačen ke zdi a nemá již prostor pro únik, pak si přestane cokoli nalhávat. Ztrácí důvod podřizovat se pravidlům, která ho k té zdi přitlačila, už vidí, kam to vede. Toto je výchozí situace letošních hrdinů. Nepodřídili se a učinili výpad. A může se ukázat, že síla systému, kterému se člověk dosud podřizoval, těžko odolá tvořivé síle jednotlivce toužícího po svobodě.
Přesně toto vzkazují naši hrdinové: „Je konec Matrixu, už v něm žít nechceme a nebudeme! Přestaneme ho poslouchat a hrát jeho hru, nenecháme se zneužívat, nestaneme se obětí, jsme dost silní, abychom tvořili svá vlastní pravidla.“
Inspirativní je rovněž fakt, že každý z hrdinů jde na to trochu jiným způsobem. Ki volí okázalou rebelii, podobně jako její polský kolega Rafal Wojaczek, který je ke společnosti ještě náročnější a pohrdavější. Christian z Radissonu nebo Dagan z filmu Domov volí rebelii tichou, neokázalou, ale stejně si dělají, co chtějí. Mona s dalšími Seedik bala musí ke své rebelii postupně dojít, v čemž se trochu podobají Babydoll z loňského filmu Sucker Punch. Duše válečníka v nich však nikdy nezemřela, jen čekali na vhodný okamžik. Marcus je pak nejradikálnější – volí život mezi vlky před životem mezi lidmi. Poznal oboje a může srovnávat. Tím, že zvolil vlky, postavil na hlavu některá přísloví. Nevadí mu nepohodlí a drsné podmínky, důležitější pro něj je, jak se členové smečky k sobě chovají.
Film Dva slunečné dny se trochu odlišuje. Hrdinové také rebelují, protože život, který žijí nepřináší spokojenost. Oni však neodhalili příčinu. Rebelují jen v „mezích zákona“ a svou agresivitu obrací proti sobě navzájem. Mají možnost něco změnit a napravit výletem do hor, kontaktem s přírodou, ale tuto možnost promarní. I tak to může dopadnout. Ukazuje se, že stále ještě existují situace a místa, kde se člověk nemůže spoléhat na pomoc techniky a musí se řídit zákony přírody.
Člověk Západu nepotřebuje nadřazenost nad přírodou kolem sebe a uvnitř sebe. Obojí má téměř v ďábelské dokonalosti. Co však postrádá, je vědomé uznání své podřízenosti vůči přírodě kolem sebe a v sobě. Měl by se učit, že nemůže jednat, jak se mu zachce. Pokud se to nenaučí, zničí ho jeho vlastní přirozenost. Nezná svou duši, která se proti němu sebevražedně vzbouří.
C. G. Jung
Objevuje se tu ještě jeden zajímavý fenomén. Většina filmů popisuje skutečné události.
Předlohou snímku Jmenuji se Ki je skutečná žena, která nyní žije i se synem Německu a věnuje se umění. Film je natočen velmi civilně.
Také Bojovníci duhy zachycují události a postavy ze skutečné historie Tchaj-Wanu. Ve filmu si zahráli i současní potomci Seediků a film byl namluven v jejich jazyce, což přispívá k větší autentičnosti.
Film Wojaczek také popisuje osudy skutečné postavy a pro větší autentičnost byl natočen černobíle. Opět je velmi civilní, místy až dokumentární a hlavní roli neztvárnil herec, ale básník.
Film Mezi vlky je rovněž inspirován skutečnými událostmi, které se odehrály v šedesátých letech 20. století v Argentině. Snímek byl opět velmi civilní.
Radisson má patrně vymyšlený příběh, ale ve filmu vystupují skuteční obyvatelé Radissonu a v závěru je nechá režisér vyloženě dokumentárním způsobem promlouvat o životě v jejich městě.
Film Domov je údajně inspirován osobní zkušeností režiséra a celý je opět velmi civilní a obsahuje prvky dokumentu.
Komedie Dva slunečné dny je sice fabulací, ale rovněž jde o film velice skromný, civilní, komorní, místy až dokumentární.
Febiofest nám tím dává ještě jeden tajný signál: svět nechce žádnou přetvářku, žádné iluze, masky, lež a falešné hry, nic vymyšleného, přikrášleného, okázalého a nakašírovaného. Zajímá nás syrová skutečnost a pravda, taková, jaká je.
A pro zasvěcené je tu ještě jeden zajímavý vzkaz. Vše, co jsem dosud popsal o shlédnutých filmech a jejich hrdinech, je přesným a vyčerpávajícím popisem astrologického, nebo chcete-li jungiánského archetypu planety Uran a znamení Vodnáře. Není k tomu příliš co dodat – uvítejme svět na prahu revoluce, osvobození, boření starých, nefunkčních pořádků, návrat k člověku a jeho potřebám prostřednictvím nekonečné kreativity, která tvoří věci dobré i zlé, ale vždy své vlastní. Vítejme definitivně ve věku Vodnáře!
Velice trefný text k tomuto tématu doporučuji zde.
Možná je zbytečné připomínat, jak tyto tajné signály souvisí s životem v naší společnosti. Všichni již víme, že systém, který nám vládne, je nereformovatelný. Je špatný sám o sobě. Musí být smeten se vším všudy. Tento systém nás již přitlačil ke zdi. Buď se necháme a to nás zničí, nebo s tím něco uděláme. Ale musí to být něco zásadního. Uvedené filmy nám dávají mnoho návodů, jak se vzepřít špatnému systému, jak bořit život ničící společnost a její špatná pravidla. Jsou to silná slova, ale každý z nás si musí přiznat, že přesně a upřímně popisují skutečnost, v níž žijeme. Nelze si již něco nalhávat, nelze již v nic doufat. Stojíme u zdi. Musíme se bránit. Nesmíme již dělat věci jako dosud. Rebelie, vzpoura, to je naše záchrana. Přestat dodržovat stará pravidla, která vedou k jedinému konci – tomu našemu.
Já vím, je to šílené jít proti celému tomu po staletí budovanému systému. Jenže když něco neuděláme, tak nás to brzy zničí. Podívejme se znovu na tajné signály Febiofestu 2012. Vždyť jsou pro nás jasnou inspirací. Jejich hrdinové šli do tohoto na pohled marného boje. A často úspěšně. Neměli již na vybranou. Ani my nemáme.
Je pravdou, že technika nás již začíná ovládat a ničit. Každodenní havárie aut, vlaků, letadel, lodí, továren, nebo nedej bože jaderných elektráren ukazují, že již byla překročena bezpečná míra.
A už i u nás začíná vyrůstat generace, která by bez techniky v přírodě nepřežila ani den. Prověří jí například letní tábory. Děti jsou tlusté, líné, nehýbají se. Nejsou schopny sportovních výkonů, které dokázaly generace před nimi. Všechny trpí alergiemi. Bez techniky a internetu jim připadá život prázdný, ba nemožný, jak dokládá třeba tento článek.
Podíváme-li se do světa, vzrůstá násilí mezi lidmi. Několik fanatických hlupáků věří, že když zabijí co nejvíc „nepřátel“, budou si užívat v nebi pozemských rozkoší, moc pěkný paradox. Jiní hlupáci haraší zbraněmi a jsou schopni vše živé smést z povrchu této planety. Všichni mocní pak touží po policejním státě Velkého bratra.
Systém takzvaného tržního hospodářství a takzvaného kapitalismu je u konce. Nebyl ničím jiným, než letadlovou hrou, a každá taková musí jednou skončit, a to ztrátou na kontě 99% všech lidí, kteří se jí zúčastnili. Ve světě se dluží už tolik peněz, že tyto peníze nikdy neexistovaly, neexistují a nikdy existovat ani nebudou. Banky půjčují na vysoké úroky, dluhopisy se vydávají na vysoké úroky, tím pádem do bank musí být vráceno mnohem více peněz, než z nich bylo vybráno, pomineme-li fakt, že banky půjčují virtuální peníze, které samy nemají. Kde ty peníze však vzít, když neexistují? Hospodářský růst nemůže být nikdy trvale vyšší, než úroky bank. Trvalý růst je utopie, nesmysl, blbost, hovadina, iluze. Peníze lze tedy vzít buď další půjčkou a dalším zadlužením, anebo v budoucnosti, dlouhodobým splácením. A protože úroky stále naskakují, dlužník se zavazuje k otročení pro banku na věčné časy, neb dluhy bankám a podivnému MMF již nikdy, opravdu nikdy nemohou být úplně splaceny. Banky a MMF jsou tedy těmi, kdo má z dané situace prospěch. To je cenný ukazatel. Znárodnění bank by bylo velmi rozumné rozhodnutí. O tom se píše například zde, zde, zde, nebo zde.
Úředníci nás upokojují, že přeci vůbec nevadí, že vymíráme a rodí se nám stále méně dětí. Není třeba podporovat porodnost, není třeba usnadňovat matkám porod a rodičům výchovu dětí. Zachrání nás přeci imigranti! Místo dětí budeme mít imigranty. Upřímně řečeno, společnost, která staví na takovýchto hodnotách, je na jistojisté, pekelně rychlé cestě k zániku. Rozdíl mezi imigrantem a dítětem je přeci dost podstatný. Nejde jen o to, kdo bude živit důchodce.
Nejsou to jen finance, vidíme denně jak nás vláda a úředníci podvádí, šidí, okrádají, lžou nám do očí. Přečteme-li si jakýkoli blog či článek na současné téma, je to tam. Zeptejte se kohokoli na ulici, v práci, v rodině, každý už ví, že tento systém je špatný a že jsme opravdu v místě, které se obvykle popisuje neslušným výrazem (viz zde). Nedá se to zachránit. Vše se hroutí. Vše se mění. Protože se to ukázalo být nefunkční. Dosloužilo to. Nelze to již udržet. Nelze zabránit pádu a chaosu. Lze se na něj pouze připravit a uspíšit jeho příchod. Můžeme si pouze vybrat kdy a jak „zemřeme“. Ale stále máme šanci zvítězit a přežít, pokud nezůstaneme stát přikrčeni u zdi..
Každý z nás může začít u sebe. Žádný jednotlivec nemůže hned změnit velké věci. Pozorujme tedy, co je špatného, přežilého, nefunkčního kolem nás, v našem životě. Kde můžeme změnit pravidla, co již nemá smysl dodržovat, co je možné dělat jinak. A tak to dělejme. Tím se všichni naladíme na stejnou vlnu. Pak již nebude stát proti systému jeden člověk, ale my všichni. Systém padne, protože ho nikdo nebude poslouchat. A všichni již víme, že tento sytém je nesnesitelný, špatný, k člověku nepřátelský, vedoucí k zániku a ničemu jinému. Není škoda tento systém rozbít. Je dobré postavit jiný. Máme na to dost sil, dost kreativity, dost energie. Přestaňme již tuto energii půjčovat či odevzdávat těm, kteří nás ničí.
Silná slova? Ano, ale pravdivá. Pravda osvobozuje. Jejím odmítáním si nepomůžeme. Jejím přijetím ano.