Je jedno, jak se vám to stane. Někoho srazí auto, někdo spadne ze štaflí, někdo se stane obětí exotické choroby. Většinou vše proběhne během osudového okamžiku, po němž se již nic nedá vrátit. Nevím, kdy ten okamžik nastal v mém případě a co bylo jeho příčinou. Začalo to týden před Vánoci podivnými tlaky v noze. Během jediného dne mi poněkud nepříjemně oteklo levé koleno, bez nějaké rozumné příčiny, prostě tak najednou si oteklo. Takto oteklé vydrželo téměř 4 týdny, což způsobilo poněkud neotřelé zpestření v jinak každoročně stereotypním prožívání vánočních svátků. Na čtyři týdny jsem se stal kriplem.
Takové oteklé koleno vám výrazně pozmění život. Ostatně jako každá choroba. Netřeba se nad tím vztekat, nebo si zoufat a dotčeně se tázat, proč se to stalo zrovna mě. To už je účel nemocí, že nás mají zastavit a donutit chovat se jinak, neboť naše dosavadní chování bylo v něčem chybné, důsledkem čehož jsme se právě ocitli ve stavu nemoci.
Oteklé koleno způsobí, že nemůžete chodit. Respektive ne tak, jak jsem byl zvyklý. Otok znemožňoval koleno jak narovnat, tak pokrčit, to všechno bylo velmi bolestivé. Naštěstí jsem si již dávno prozíravě zařídil život tak, že nemusím jezdit každé ráno do zaměstnání, a odpoledne pak přirozeně zase ze zaměstnání zpět domů. Má potřeba pohybu byla tedy minimální, navíc jsem doufal, že to za pár dní bude dobré. Jenže nebylo. A občas člověk ven přeci jen musí, například nakoupit, nebo na poštu. První cesta s bolavým kolenem byla strašná. Nevěděl jsem vůbec jak chodit. Šoural jsem se jako starý dědeček a natrénoval jsem si, kterak důchodce zápolí s cestou hromadnou dopravou. Tak například nástup po schůdkách do tramvaje, stejně jako výstup, je poměrně náročná disciplína. Pajdavec, jako já, zkrátka nemůže po schůdkách postupovat rychle, což ovšem ostatní nevědí, a já cítil před sebou i za sebou to stádo nervózních lidí, kteří bych už chtěli vystoupit nebo nastoupit, ale nemůžou, protože je tady ten chromajzl zdržuje. Cítil jsem to napětí, které má pomalost vyvolávala a stále jsem byl ve střehu, jestli do mě někdo nestrčí a nezařve: „tak už dělej!“, případně zda mě nedočkavý řidič nepřivře do dveří. Podobně akrobatickým počinem je usednutí na sedačku a její následné opuštění. V první den, kdy jsem opravdu neuměl své pajdavé nohy používat, jsem si sedal skutečně jako 90tiletý důchodce, což mi ovšem poskytlo možnosti studia pohybových schopností těchto lidí. Usedal jsem tak, že jsem se rukou zachytil tyče, pomalu se rukou spouštěl směrem nad sedačku, a když jsem usoudil, že jsem v dostatečně blízké vzdálenosti od povrchu sedačky, prostě jsem se pustil tyče a dopadl jsem s žuchnutím na zadek. Když jsem zpětně tento jev studoval, zjistil jsem, že staří lidé, kteří usedají tímto způsobem, vůbec nepoužívají v sedacím pohybu svaly nohou ani trupu, používají pouze své ruce a to spíše jako páku. Pokud má však člověk bolavé klouby, nejde to, bohužel, dělat jinak. Bolest to člověku nedovolí.
Chůze po ulici poskytuje rovněž mnoho zajímavých vjemů. Když se člověk žene rychle vpřed, uhání, aby už tam byl, protože tam už dávno měl být a vůbec, že ano, tak unikne mnoho věcí jeho pozornosti. Takový kripl si pomaličku pajdá, a deset metrů je pro něho celý svět. Stihne si důkladně prohlídnout lidi, kteří ho míjejí a předbíhají, a protože co člověku příroda někde vezme, jinde mu přidá, pajdavý kripl je nadán jakýmsi novým smyslem, vidí hlouběji do lidí, vidí, či cítí, jaký kdo je, má spoustu času v klidu uvažovat kam asi kdo spěchá a proč, a vůbec, co je kdo zač.
Zcela novým způsobem jsem pak prožíval situace, kdy jsem se na zledovatělém chodníku střetl s v protisměru pajdajícím důchodcem s holí. Dříve jsem takové figurky míjel, nechávaje je daleko za sebou a stejně rychle jsem je vypouštěl i z mysli. Nyní to bylo jiné. Přátelsky a s pochopením jsem protipajdajícímu dědovi pohlédl do očí, jako bych chtěl říci: „jo jo, pane, já jsem taky…. (pajdavec, chromajzl, kripl)“. Dochází k takovému souznění duší. Asi jako když se potkají dva motorkáři, nebo dva punkeři, nebo dvě muslimské ženy v hábitu. Mnoho lidí by možná rádo špatně a pomalu se šourající důchodce odstranilo někam pryč, do nějakých ústavů, aby nezdržovali. Sám jsem ten pocit zažil, když jsem někam spěchal a můj sprint náhle zastavila šouravá stařenka s holí. „Uhni bábo!“ Napadlo asi každého v podobné situaci. Dnes vidím tyto lidi jako hrdiny. Ono je všechno bolí, ale jdou přesto ven, chtějí vidět lidi, dýchat čerstvý vzduch, vidět svět. Tak pajdají, krůček za krůčkem 500 metrů do trafiky pro noviny, pak se staví v bistru na kávu, a to vše jim zabere celé dopoledne. Pche, vždyť ušli jen 500 metrů! Jenže pro ně je tato vzdálenost stejně náročná, jako pro zdravého člověka třeba 20 kilometrů.
Vidíte, co všechno člověk zažije během jediné cesty na nákup. Mému kolenu se to ale vůbec nelíbilo. Neudržel jsem se takřka na nohou a otok se poté zhoršil. Bylo jasné, že chodit můžu jen minimálně. Nepřipadalo tedy v úvahu zapojit se do šíleného běsnění lidí v předvánočních nákupech. Jsem rád, že jsem toho byl ušetřen, neboť jinak bych se určitě tohoto šílenství zúčastnil. Nechávám totiž nákup dárků většinou na poslední chvíli. Nyní to nešlo. Koupil jsem tedy každému jeden dárek přes internet a dál to neřešil. A jde to taky. I bez hromady dárků a celého toho hmotařského konzumního obětování.
Jedné povinnosti spojené s Vánoci jsem se však nehodlal zříci, a to byl nákup jmelí. To musí být darované. Vyrazil jsem tedy podruhé ven jako kripl. Mezitím jsem už trochu natrénoval chůzi přizpůsobenou trvale ohnutému kolenu. Pomohly mi k tomu mé znalosti čhi-kungu, energetického cvičení ze staré Číny. Nepodařilo se mi sice rozproudit energii přes zablokovaný meridián, ale základní postoj čchi-kung s prkenně vyrovnanými zády, podsazenou pánví a pokrčenými koleny způsobil, že mě kolenou zázrakem přestalo bolet a to i při chůzi, pokud jsem tento postoj dodržoval. Přirozeně jsem pořád pajdal, protože o chromé koleno jsem se nemohl plnou vahou opřít.
Při cestě za jmelím jsem prožil opět nejedno dobrodružství. Tak například jsem si všiml, že všechny hezké slečny upřeně zírají na mé oteklé a nepřirozeně ohnuté koleno. Čím hezčí slečna, tím upřeněji zírá. Přemýšlel jsem, co je k tomu asi vede, zda jakýsi ošetřovatelský pud, soucit, výsměch, nebo pouhá zvědavost. Každopádně jsem si uvědomil, že jako kripl bych si u ženských asi neškrtnul. No schválně, vzpomenete si na nějakého chromého hrdinu, který u žen bodoval? Napadl mě jen Joffrey de Peyrac. Případně poručík Dan z Foresta Gumpa. Jiný slavný kripl není. Snad ještě Silver z Ostrova pokladů, Zilvar z Bylo nás pět, nebo Lou Fanánek Hagen. Ale to jsou všechno pohádkové postavy. Hrabě de Peyrac i poručík Dan ostatně taky.
Tak jsem poznal určité vydělení kripla ze společnosti, pro ostatní jsem byl prostě jiný a s tím pocitem se zkrátka musíte vyrovnat. Pajdal jsem si ulicí mezi davem lidí ženoucích se za nákupy, avšak nesdílel jsem jejich svět. „No jo, kripl, chudák“, to jsem asi vnímal z pohledů lidí. A vnímal jsem, jak je to hloupé, já mám jen oteklou nohu, nemůžu chodit, ale jinak jsem zcela zdravý a normální, nejsem retardant, který patří zavřít do ústavu. Tenhle pohled na každou jinakost u lidí bohužel přetrvává a společnost dosud nenašla způsob, jak postižené lidi plnohodnotně zapojit. Kripl vidí, co je opravdu v životě důležité, a jsou to právě úplně jiné věci, než jaké za důležité považuje dnešní společnost, jaké tuto společnost tvoří a kterými tato společnost žije. Proto společnost špatně přijímá kriply, oni nemůžou poskakovat a hnát se někam pořád dopředu a tak módně nestíhat.
Mému bdělému oku neunikaly zvláštní výjevy, jako mladý kluk s holí, který přistoupil do tramvaje, či ještě mladší kluk s tělem trvale staženým v křeči, který se trhavými pohyby pohyboval v před v doprovodu své maminky. Díval jsem se na jeho zkřivené nohy, strašlivě zaťaté ruce a napjatou tvář. Stav, který jsem zažil jen na pár minut během holotropního dýchání, musí tenhle kluk vydržet celý život. To není méněcenný kripl, to je hrdina. Jinak jsem se také začal dívat na pohyb takto postižených. Většině lidí přijde patrně neharmonický, ošklivý, zrůdný. Ale v lidském těle není nic neharmonického. Je-li v těle nějaká nerovnováha či blok, tělo je tak geniálně zkonstruované, že se dokáže najít způsob, jak se pohybovat i s takovými překážkami. Jak ladně se tělo toho mrzáka přehoupně, když se odrazí od křivé nohy!
Musel jsem se také zabývat otázkou, jak svůj stav budu řešit. Otok vůbec neustupoval a to mi činilo velké starosti. Návštěva dochtora bylo však až to poslední, co jsem chtěl učinit, věřím v samoléčící schopnosti těla a mysli. Abych se trochu informoval, vyhledal jsem si na internetu on-line domácího lékaře. Tak jsem se postupnými dotazy dozvěděl, že jelikož jsem se do kolene neuhodil, neutrpěl jsem žádný úraz, nebolí mě jiné klouby ani druhé koleno, program určil dvě diagnózy: buď mám podágru, což jsem vyloučil jako pitomost, nebo prý otok způsobila baktérie. V tom případě bude nutné odebrat vzorek kloubní tekutiny a podrobit ho jakýmsi zkoumáním v laboratoři. To se mi ani trochu nezamlouvalo. K tomu se přidala ještě přítelkyně, která po konzultaci s kolegyní ze zdravotnictví prohlásila, že mi asi budou dělat punkci a že to hrozně bolí! No, tím mi opravdu velice pomohla. S hrůzou jsem si uvědomil, že naše medicína neví o lidském těle, jeho fungování a příčinách nemocí vůbec nic. Zkouší v podstatě metodou pokus-omyl různé diagnosy. Naši lékaři by mi koleno okamžitě rozřezali, rozvrtali, odebrali vzorky, udělali testy a rozbory… Ale nic z toho vůbec nepotřebuji! Všechno bolestivě rozřezat a pak trávit dlouhý čas rekonvalescencí je ve výsledku stejné, jako s trpělivostí se šetřit a vyčkat až otok opadne, pouze v tomto druhém případě se vyhnu hloupé, bolestivé a zbytečné punkci. Nejsem zvyklý na bílé pláště, rozpomněl jsem se matně, že jsem doktora navštívil naposledy v prosinci roku 1998, a to ještě jen proto, že jsem si potřeboval odpočinout od práce, což paní doktorka osvíceně poznala, ale abych si mohl odpočinout a zaměstnavatel mě nepopotahoval za áčko, musel jsem mít na to razítko od doopravdického doktora. Hodně lidí navštěvuje doktora vlastně jen proto, že musí mít úřední potvrzení o tom, že jsou nemocní a nemohou tedy chodit do práce. Lékař je však nijak neléčí, oni se léčí doma sami. Věda, že lékaři mi nepomohou, musel jsem se svou nemocí zabývat sám.
I vzpomněl jsem si, kterak jsem se v létě posmíval důchodcům s chodítkama a berlema, kteří těsně před námi vyskákali z německého autobusu na kladské naučné stezce a my jsme se pak mezi nimi museli prodírat. Tak to mám teď za to. Chtěl jsem také napsat na blog veselý článek o „zlém“ vánočním stromě na Staroměstském náměstí, který před pár lety hapal na lidi, ale vzpomněl jsem si, že Angličan, který se pak s magistrátem soudil o odškodné, vyvázl s těžkým poraněním nohy. Tomu se přeci nemůžu smát. Koleno mě pak pronásledovalo na každém kroku. Například jsem zapnul televizi a hlasatelka právě ve zprávách oznamovala, že jakýsi cyklista závod nedokončil pro zranění kolene. Jindy jsem zase přepnul na jiný program v okamžiku, kdy tam běžel nějaký určitě slavný americký muzikál z 90tých let, právě ve chvíli, kdy transvestita Angel vítal nově příchozího homosexuálního a kulhajícího černocha do jejich squatu, přičemž zpíval o tom, že mu uzdraví koleno.
Takových synchronicit bylo plno. Bylo to velmi veselé. Vánoční svátky jsem tedy proležel doma s knížkami. Občas se otok natolik zhoršil, že jsem s pokorou sliboval, že hned zítra půjdu k doktorovi. Ale druhý den se to výrazně zlepšilo. Po čtyřech týdnech pak otok konečně opadl. I bez doktorů.
Zajímavé je, že že s levým kolenem má v poslední době potíže poměrně dost lidí. Někteří se s tím svěřují na internetu, a sám znám nejméně jednoho stejně postiženého člověka. Znáte také někoho takového? Vždy se jedná o levé, nikoli pravé koleno. Levá strana těla a pravá část hlavy souvisí s ženskou, jinovou energií. A koleno reprezentuje naší schopnost postupovat v před, schopnost opřít se sám o sebe. Co z toho plyne, nechť si každý vyvodí sám. Já to začínám pomalu chápat. Ženu v sobě, ani ženy kolem nás, už nemůžeme potlačovat na úkor muže. To je začátek harmonie, do níž bychom mohli v přicházejícím věku vstoupit. Co je příliš silné, musí zaniknout, co je příliš rychlé, bude zpomaleno, jak naznačuje strýček Lao (tse).