Opravdu jsem myslel, že se k tématu volby prezidenta nebudu vyjadřovat, neboť tak činili již mnozí jiní. Nebylo však řečeno všechno a tak bych chtěl jen vyplnit tuto mezeru.
Kdekdo už má svého favorita. Vynáší jej do nebes, hájí jej proti všem pomluvám a sám před sebou si obhajuje, proč je nejlepší právě on či ona. Podle čeho se však český občan rozhoduje? Často zjišťujeme, že o daném kandidátovi vůbec nic neví, svůj názor si tvoří z různých domněnek a mediálních cirkusových představení, ale především však ze svých vlastních představ, které projektuje do reality. Tak se může stát, že tutéž osobu vidí dva lidé v naprosto odlišném světle. Jak je to vůbec možné? Ale nejen to, i tutéž událost, která se stala vteřinu po vteřině ověřitelně právě jedním a ne jiným způsobem, mohou vidět dva lidé úplně rozdílně.
Že jsou takové magické čáry možné, o tom mě přesvědčila nedávná příhoda z jedné pražské tramvaje. Vlastně to byl jen útržek odposlechnutého rozhovoru. Jakási stařenka tam svému choti (oba bych odhadl minimálně na 75 let) vykládala průběh jedné televizní debaty prezidentských kandidátů. Jednalo se o debatu mezi Zuzanou Roithovou, Janem Fischerem a Janou Bobošíkovou. Stařenka vyzdvihla pasáž, kde se obě dámy přely o sporných tématech. „Ony tam pak na sebe obě pokřikovaly, jako na trhu, no to byla hrůza…úplně tam na sebe křičely, pustily se do sebe, na to se nedalo dívat, co si to tam dovolovaly. Ale ten Fischer, ten je usadil. On jim říká helejte se, takhle teda ne, to si nechte na potom, takhle se tady překřikovat nebudete, to se nedělá. Ten je ale pěkně srovnal. Ten to umí, ten Fischer!“ Stařenka patrně již měla svého favorita a snažila se o jeho volbě přesvědčit i méně aktivního manžela. Lze předpokládat, že se jí to nakonec podaří, vždyť co chudákovi starému pánovi nakonec zbude, on se v tom orientuje patrně ještě hůře, nežli jeho choť.
Já jsem totiž zmíněnou televizní debatu viděl také, alespoň tedy předpokládám, že neproběhla jiná debata, které by se zúčastnili jmenovaní tři kandidáti a ve které by se kandidátky Roithová a Bobošíková dostaly do slovní přestřelky. Zbytek toho, co jsem v debatě viděl a slyšel, se však pramálo shoduje s výkladem stařenky z tramvaje. Jistě, obě dámy se dostaly do sporu zejména ohledně úlohy Evropské unie, ale já mohu říci, že to byla naprosto běžná debata, která nijak nevybočovala z normálu, řekly bych, že to byla výměna názorů poměrně slušná a dokonce i velmi krotká. Pokud mě smysly nešálily, pan Fischer tam seděl jako tvrdé Y až do okamžiku, kdy se jej moderátor otázal, zda mu nevadí, že si obě dámy vyřizují své názory přes něj (on seděl uprostřed mezi nimi). Zmíněný kandidát s údajně vysokými preferencemi začal mávat rukama jako větrný mlýn a bodře se hájil: „né, jen si to vyříkejte, prosím, mě to nevadí!“
Vyprávějte to ale té stařence. Ona věří, že pan Fischer je rozhodný muž, který to těm dvěma ženštinám ukázal, a takový správný a rozhodný chlap že musí dělat toho prezidenta na tom hradě. Víte, v demokracii je to právě tak, že každý má nárok na vlastní názor a každý může volit koho chce a nemusí to nějak zdůvodňovat. Zmíněná příhoda mě však nutí k úvahám, zda kontroverzní iniciativa „přemluv bábu“ neměla přeci jen své opodstatnění.
Generační propast v naší společnosti způsobuje, že lidé spolu nemluví a nikdo tak své staré rodiče a prarodiče, kteří se zjevně neorientují, nepoučí o tom, že to bylo jinak a Honza s dlouhým nosem není takový rozhodný kabrňák, ba je tomu spíše naopak.
Tragédií je, že podobným způsobem se rozhoduje o své volbě obrovská masa našich spoluobčanů a to dokonce i těch vzdělanějších, u nichž senilita ještě nedosáhla progresivního stádia. Máte pocit, že vy do ní nepatříte. Je tomu opravdu tak? Já hodnotím jednotlivé kandidáty nikoli podle toho, co řekli ve včerejší debatě, zda to tam někomu natřeli, jakou měli kravatu nebo účes. Hodnotím je, a myslím, že takový postup je správný, podle toho, co předvedli za dlouhé roky svého života. A z toho hlediska příliš nechápu preference některých vzdělaných a rozumných lidí, proč volit toho, či onoho.
Tak například pan kníže Karel z Černé hory. Je favoritem mnoha umělců, politiků, podnikatelů i kolegů blogerů. Přitom tento člověk nepředvedl v politice vůbec nic oslnivého kromě toho, že mluví jadrně, občas si někde schrupne, k problémům se vyjadřuje s nadhledem a sem tam někoho označí za pako nebo za blba. Jakmile však dojde na lámání chleba, Černohorec ukazuje jak je prázdný a slabý. Jeho husarským kouskem byl postup v otázce uznání samostatného Kosova. Nejprve se odvážně a pregnantně vyjádřil, že se k tomu Česká republika nemůže vyjadřovat a musíme počkat, až co tomu řeknou ostatní, především pak velké a silné mocnosti. Jakmile tyto mocnosti odsouhlasily samostatné Kosovo, kníže Černohorec jej uznal také s tím, že teď už nám nic jiného nezbývá… Nevím jak vy, ale takto já si nepředstavuji ministra zahraničí suverénního státu. To byl typický projev servility a vazalství, místo Karla tam mohla sedět opice, pokud by se naučila mluvit, bylo by to úplně jedno. Mám stále, možná poněkud naivní představu, že český politik by měl vždy vyjadřovat jasný postoj České republiky bez ohledu na to, co tomu řekne nebo neřekne nějaká cizí mocnost či její diplomatické zastoupení. Čím se pak pan kníže z Černé hory liší od Gustáva Husáka či Vasila Biľaka?
O panu Rybářovi (v originále Fischer) už byla řeč, mnozí jej vidí jako toho pána v pěkném obleku, který pěkně a rozhodně mluví a mává rukama, ten je jistě slušný, nestranný a udělá pořádek. Jen trochu kritické a zasvěcené oko však musí rozpoznat, že tento muž je jen produktem mediálních specialistů. A jistě uznáte, že nikdo nebude investovat do produktu, který by mu pak nevydělával. Vývoj produktu Fischer už přišel na pěkných pár milionů. Kdo by měl zájem na tomto tichém úředníčkovi, který po svém hvězdném kusu ve funkci premiéra dostal trafiku ve významné evropské instituci? Uvážíme-li jeho úspěšné a dlouholeté členství v KSČ, pak bude jasné, že hlavní předností tohoto člověka je poslušnost, loajalita a ovlivnitelnost. I prostořeký buran Topolánek se o něm vyjádřil, že uhne, když půjde do tuhého. Pan Rybář je zkrátka bílým koněm určitých kruhů, které ho podporují finančně a mediálně, neb on sám by to nikdy nedokázal. Že to není nejlepší kvalifikace pro hlavu státu snad nemusím zdůrazňovat.
Rozložitý Miloš Zeman je kapitola sama pro sebe. Je radost se na něj dívat, skoro se vždy těším, co z něho vypadne. Je vtipný, pohotový, pro každou situaci má v rukávu plno bonmotů. Jednoznačně nejlepší rétor na české politické scéně. Vždy jsem měl pocit, že tento zábavný člověk patří spíše do šoubyznysu nežli do politiky. Sledujete-li jej však trochu pozorněji, musíte rozpoznat, že pod tou vtipnou slupkou chytrého chlápka je politcká prázdnota a naivita. Výborně předstírá, že všemu rozumí, ačkoli ve většině tématech tápe a přeříkává naučené poučky, v čemž vypadá značně přesvědčivě. Nedávno se nechal slyšet, že je keynesián a věří dosud pohádce o nekonečném ekonomickém růstu. Vezmeme-li v úvahu, že této pohádce dnes věří již jen idiot, nezbude nám než konstatovat, že pan Zeman se otevřeně přiznává, že je idiot. Upadá tím do tenat paradoxu a duality, neboť to byl právě on, kdo s oblibou a často označoval své oponenty za idioty. Miloš není tím správným, prozíravým mužem, který ví jak na to. Nechá si však vždy dobře poradit, zejména od pana Šloufa a dalších exponentů bývalého režimu s úzkou, ale zřetelnou vazbou na Moskvu. Mohli bychom se dále ptát od koho získává instrukce pan Šlouf, ale to pro tuto úvahu nechám stranou.
Výběr se nám poněkud zužuje, vezmu tedy rovnou dvě dámy – Zuzanu Roithovou a Táňu Fischerovou. Obě jsou sympatické, kultivované a věřím, že i slušné a bez přímých vazeb na nějaké zločinné mafie. Ke každé mám však určité výhrady, obě je pak spojuje něco, co mnozí nepěkně nazývají eurohujerismem, což podle mého názoru oběma kandidátkám křivdí. Nazval bych ten nedostatek spíše euronaivitou. Jistě je dobré aby evropské země spolu jednaly a v mnohém postupovaly společně. „Podílení se na procesu evropské integrace“ však dle mého názoru nespočívá v tom, že naši politici budou nadšeně zvedat ruce pro všechno, co se rozhodne v Bruselu, případně v Paříži nebo Berlíně. Paní Roithová (snad Rudá) i Rybářová to nejspíš myslí dobře a upřímně, ale tuto svou naivitu dosud neprohlédly a mohly by tím přivést naší zemi do problémů. Nerad bych viděl opět to, co se dělo na komunistických schůzích před rokem 1989, kde se vyhlásilo: „kdo je pro přijetí stanoviska SSSR?“ A všechny ruce letěly bez přemýšlení nahoru.
Další dvojice pánů na holení – Jiří Dienstbier a Přemysl Sobotka – u nich je podezřelé jejich stranictví. Pan Služební pivo dává své stranictví najevo okázale, na druhou stranu lze o něco více předpokládat že tlak kmotrů na něj bude menší a on mu umí lépe odolat. Pan Sobotka není typický okázalý straník, je však velmi pravděpodobné, že by se stal loutkou pod velkým tlakem mocných kmotrů. Přesto oba pány považuji za slušné a relativně menší zlo.
Zbývá nám exoticky potetovaný Vladimír Franz, o kterém toho mnoho nevíme, jen snad že je to inteligentní člověk, který to má pod kérkou srovnané a nejspíš není ovlivnitelný žádnou kmotrovskou mafií. Na druhou stranu se zdá, že svou kandidaturu nebere tak úplně vážně a naplno.
U všech jmenovaných kandidátů bych předpokládal, že by mnoho změn nepřinesli, buď nemají vůli, nebo sílu něco zásadně změnit. Nazval bych je proto „staroprdy“.
Jediným kandidátem, u něhož bych předpokládal energický pokus o změnu poměrů, je Jana Bobošíková, ta má však zase tolik negativ, že si její volbu raději nechám ujít. Kariéristka s pavlačovou dikcí, která šplhá vzhůru po zádech kohokoli také nebude tou správnou volbou.
Koho tedy volit? Nikoho z nich nechci. Nejméně nepřijatelní mi připadají Franz, Dienstbier a Sobotka. Zda jim však půjdu dát svůj hlas, to opravdu nevím.
Co nám z té slavné přímé volby tedy vlastně zbylo? Mnoho ne. Jaký by to byl rozdíl, kdyby prezidenta volil opět parlament? Patrně by se rozhodovalo mezi Sobotkou, Dienstbierem, Schwarcenberkem, možná i Zemanem a Fischerem. Vidíte, že ten rozdíl by byl pranepatrný.
Jediným smysluplným kandidátem pro přímou volbu byl Japonec Tomio Okamura, který však byl pro jistotu vyřazen, neboť začal získávat příliš mnoho preferencí. Od něho bych očekával vskutku energické a systematické snažení o změnu v konkrétních krocích. Jak pan Japonec naznačil ve své stížnosti u Ústavního soudu, problém přímé volby prezidenta ČR tkví už na samém jejím začátku, v jejích podmínkách a nastavení.
Dosud prezidenta volil parlament, přesněji řečeno politické strany. Přímou volbou bychom mohli vyrvat značný kus moci a vlivu ze spárů těchto mafiánských organizací, a zvolit si někoho skutečně nezávislého, skutečně odhodlaného, skutečně schopného, někoho se skutečně jasnou vizí, kdo by byl protiváhou moci tvořené politickými stranami, které ovládají obě komory sněmovny i vládu. Zároveň by měl splňovat i předpoklad slušnosti, schopnosti reprezentovat a neměl by zapomínat, že byl zvolen občany a jim se tedy musí zodpovídat.
Chybou bylo, že nebyl nominován dostatečný počet takových osobností. Chybou bylo, že jediný kandidát splňující tato kritéria byl velmi sporným způsobem z voleb vyřazen.
A naprosto nepochopitelnou chybou je, že se většina spoluobčanů chystá volit opět osvědčené známé tváře, které nás už tolikrát zklamaly, případně tváře loutek mafií, které stojí v pozadí.
Ano přátelé. Každý správný chlap by měl mít kvalitní, ostře nabroušený nůž. Dejte ale takový nůž čtyřletému dítěti a ono si ublíží. Mám smutný pocit, že česká společnost ještě nedospěla a je odsouzena k tomu, aby za ni nožem krájel chleba někdo jiný. Ten pak také bude určovat, kdo dostane kolik krajíců a zda vůbec.
Nebo se mýlím, a Češi, Moravané a Slezané překvapí tím, že budou před aktem volby samostatně myslet?