Osamělý běloruský diktátor Alexandr Lukašenko se vzteká.
Nepozvali jej totiž na summit evropských zemí. Na tom není nic divného, když je
někdo diktátor, musí počítat s exkomunikací ze summitů civilizované
Evropy.
Prezident Lukašenko v Minsku hřímá, na adresu Česka,
které, coby předsednická země EU, se k němu chová arogantně. Pobouřil ho
jmenovitě prezident ČR Václav Klaus, který si prý s ním odmítá podat ruku.
Paradoxem Václava Klause však je, že s podáváním ruky
diktátorům jinak nemá žádný problém. Když přijel do Prahy pan Pinochet, Václav Klaus
ho srdečně přijal na Hradě a vesele si s ním potřásal pravicí.
Netřeba snad připomínat, že Augusto Pinochet je bývalý
Chilský diktátor a mezinárodně uznávaný zločinec, v mnoha zemích byl na
něj vydán zatykač, do jiných měl alespoň zapovězený vstup a v celém
civilizovaném světě by bylo nemyslitelné, aby tohoto zločince přijímala hlava
státu ve svém sídle. Pro Klause to však problém nebyl.
Stejně bezproblémově si Klaus potřásal rukou s čínskými soudruhy, kteří vládnou režimu
mnohem krutějšímu, nežli je ten Lukašenkův.
V Lukašenkových rukách leží absolutní moc odporující
demokracii a právnímu státu, je zodpovědný za perzekuce, bití a vězení. Nikoli
však za masové vraždění. To na rukou Pinocheta a Chu-Ťin-tcha-a je krev tisíců
jejich obětí.
Paradoxem Václava Klause je, že Lukašenkovi ruku podat
odmítá, ale krvavým vrahům jí klidně podá. Připodobnil bych to k situaci,
kdy by si Václav Klaus klidně podal ruku s Gottwaldem nebo s Berijou,
ale rezolutně by odmítal podat ruku Husákovi, nebo Černěnkovi. Na rukou prvních
je krev, druzí se pouze silou drželi moci.
Nemyslím si, že by měl Lukašenkovi ruku podat také také, jen
mě zaráží, že v případě Pinocheta nebyl stejně rezolutní. Již vykonané
činy však nelze změnit a pan Klaus se ocitl v pěkném paradoxu a to vlastní
vinou.
Důvodem postoje našeho pana prezidenta tedy nemůže být fakt,
že je Lukašenko diktátor. Vždyť jiného diktátora Pinocheta obdivuje a čínské
diktátory považuje za důležité obchodní partnery. Lukašenkem však pohrdá.
Pravda, proti Pinochetovi je běloruský uzurpátor nicotným žabařem. A čínská
ekonomika, na rozdíl od té běloruské, ukázkově roste. Že by právě pro tu
nedůslednost se Lukašenkovi dostalo od Klause jen pohrdání? Václav Klaus
obdivuje jen úspěšné. A i diktátor musí být úspěšný, jinak si s ním
profesor Klaus pravici nestiskne!
Podle způsobu, kterým se Lukašenko rozčiluje, bychom mohli
usuzovat na určitou podobnost s Václavem Klausem. Lukašenko je pobouřen.
Klaus bývá také často pobouřen a dotčen, pobouří a dotkne jej vše, co se otře o
jeho osobu v jiném, než oslavném duchu. Oběma státníkům je vytýkána
arogance, egocentrismus a sklony k diktátorství. Nechci V. Klausovi
podsouvat, že by v zásadě nectil principy demokracie, v tom se od
běloruského protějšku jistě odlišuje. Srovnávám oba pány čistě na základě
osobnostních rysů.
Říká se, že vrána k vráně sedá, ale také, že dva
kohouti se nesnesou na jednom hnojišti.
Klube se z toho další paradox Václava Klause. Nepodá ruku
Lukašenkovi ne proto, že je jiný, ale proto, že je stejný, jako on.