Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Lekce synchronicity (aneb proč musí humanité zvítězit nad techné)

Možná se to někdy stalo i vám. Mluvím o synchronicitě, opakování stejného principu – zkrátka se vám dějí věci na jedno téma pořád dokola. Jak to funguje? Uvedu jednoduchý příklad: jdu si takhle po ulici a zrovna si říkám, že bych měl v životě nějak zpomalit, zastavit se, proč se pořád tak ženu? Spěchám si pro infarkt?  Vědomě tedy zpomalím a hned na to se přede mnou na eskalátorech objeví samolepka s nápisem Zpomal! A šipkou k blízkému obchodu. V následujícím textu však půjde o téma poněkud závažnější.



Lekce první: Strážce pravidel

Je velice neobvyklé, když během
jediného týdne zažiji sérii příhod, jako je tato. Nejprve to byl rozhulákaný
fanoušek Sparty, který nastoupil do tramvaje a začal na celé kolo zvířecky řvát
spartááá a že ty kurvy prohrály. Očekával jsem, že si párkrát zahaleká a dá
pokoj. Ale on ne. Pořád vřískal jak tur. Tak mě to namíchlo, že to musíme
poslouchat až jsem se otočil a začal řvát na něj ať je ticho, že to tady nikoho
nezajímá. Sparťanský klučík (notně přiopilý a s rozbitým nosem), se zklidnil
a uznal, že udělal chybu. Na příští zastávce vystoupil, opět za mocného řevu o
Spartě a kurvách.

Další příhoda je opět
z tramvaje, tentokrát dvojice asi desetiletých hošíků prováděla prostná a
veletoče na tyčích u stropu tramvaje. A opět, čekal jsem, že si zaskotačí a
bude klid, ale oni ne, létali ve vzduchu a kopali nohama kolem sebe. Co bylo
však nejpozoruhodnější, vše se odehrávalo pod dozorem jejich babičky, která je
ještě povzbuzovala: „musíš se přitáhnout…“.

Reklama

Nechtěl jsem čekat až mě, nebo
někoho jiného, kopnou do hlavy a opět jsem je tedy musel přísně napomenout.
Hoši přestali skotačit a babička dělala jakoby nic.

A do třetice přidejme přiopilého pána
v Botanické zahradě, který hrubě a vulgárně pokřikoval na svojí družku a
jeho vulgarity slyšely i všudypřítomné děti. Nakonec do své družky začal i
hrubě strkat a na chodníku předvádět jakési pseudo-kung fu kopy a výpady, čímž ohrožoval
kolemjdoucí, včetně mě. Naznačil jsem mu tedy, že pokud své chování nezklidní,
jsem připraven jej inzultovat. Družka ho odtáhla pryč a zmizel mi
z dohledu s další vulgaritou na rtech.

Nemyslete si, neřádím takhle
každý den a sám jsem byl překvapen, kde se to ve mně bere. Jsem v podstatě
mírný člověk a mnozí dodnes nevěří, že bych mohl na někoho zařvat. Ačkoli mocný
herecký hlas dokáže zpacifikovat nejednoho bídáka. Také se mi běžně neplete do
cesty tolik agresivních překračovatelů pravidel. Každopádně mě to přinutilo se
nad sebou zamyslet. Nejsem moc přísný? Na co si to hraju? Neztrácím smysl pro
legraci? Nechci ostatní omezovat? Navíc jsem byl v daných situacích
jediný, kdo agresory usměrnil. Ostatní mlčeli.

Mému chování se však nedá nic
vytknout, hájil jsem pravidla, která mají smysl. Každému je jasné, že řvát
v tramvaji se nemá, protože to ostatním vadí. Každému je jasné, že létat
na tyčích v tramvaji se nemá, protože létající by mohl někoho kopnout a
zranit. A každému je také jasné, že mluvit sprostě před dětmi se nemá, být
hrubý k ženě se nemá do někoho strkat se nemá a nekoordinovanými pohyby
ohrožovat kolemjdoucí také ne. Na to jsou jasná pravidla a i ti, kteří je
překračovali, proti mým napomenutím neprotestovali, protože věděli, že mám
pravdu. Překračování pravidel v těchto případech nepřinášelo nic kvalitnějšího
a prospěšnějšího oproti jejich dodržování.

 

Lekce druhá: když pravidla musí ustoupit

Hned následující týden na mě
udělaly hluboký dojem dvě příhody z docela jiného soudku. Náhoda mě
dovedla do jakéhosi bufetu, kde jsem předtím nikdy nebyl. Ospalou atmosféru
periferie oživil příchod zvláštního člověka. Vypadal trochu jako bezdomovec,
trochu jako anarchista a trochu jako poutník či turista. Každopádně jeho
příchod doprovázel onen pocit – tohle není jen tak někdo. Když sňal černou šálu
se zahalené tváře, objevil se kultivovaný obličej asi dvacetiletého mladíka.
Poté, co si slušně objednal, měl ještě jeden neobvyklý dotaz – že prý je Žid a
nesmí vepřové ani krev, a jestli je tedy vybraný pokrm pro něj vhodný. Když byl
ujištěn, že ano, utrousil ještě pár zdvořilostních frází, zaplatil, slušně se
rozloučil a odešel.

Během několika minut byl ovšem
zpátky, velice se omluvil a opět zdvořile požádal, zda by si zde mohl umýt
ruce. Obsluhující majitel, který byl poněkud vyveden z míry již jeho
předchozím požadavkem, slušně, avšak rezolutně odmítl. Tajemný poutník odešel.

Zůstala však po něm otázka –
skutečně mu nemohlo být dovoleno se umýt? Jistě, lze říci, že taková jsou
pravidla, to by se tam pak chodil mýt každý. Jenže onen mladík byl na cestách,
byl slušný a takovou pomoc zřejmě potřeboval, proč tedy nevyužít příležitost
k vykonání dobrého skutku? Na venkově by mu bez řečí vyhověli. Proč by
nemohla pravidla ustoupit v případech, kdy je to správné? Měl jsem takový
nepříjemný pocit, že lidskost dostala poněkud na frak.

Další lekce přišla
v autobuse. Přistoupil starý pán s taškou na kolečkách a otázal se
řidiče v kukani, zda jede na Vypich. Když řidič nereagoval ani po
zopakování dotazu, starý pán se zeptal: „jestli ano, tak mi to můžete říct.“
Načež pan řidič udělal něco nepochopitelného.

Namísto toho, aby lehkým pohybem
pootočil hlavu a odpověděl jedním slovem: „ano.“ Nebo dvěma slovy: „ano, jedu.“
Nebo nanejvýš třemi slovy: „ano, jedu na Vypich.“  Tento vstal ze sedačky, otevřel dvířka
kukaně, vysoukal se z ní (což pro jeho tloušťku nebylo vůbec jednoduché),
začal bohatě gestikulovat a hřímat na starého pána že se s ním nebude
vůbec bavit a že jestli umí číst, tak si to může přečíst na běžícím displeji
nad kabinou. Načež se zase nasoukal do kukaně, zavřel dvířka a sedl si.

Opět jsem si říkal, proč řidič
nemohl tomu pánovi slušně odpovědět? Proč mu tak hrubě vynadal?  Pravidla jsou jedna věc, ale na druhou stranu
starý člověk je zvyklý ptát se řidiče (sám to také tak dělám, když si nejsem
jistý), třeba neví, že zastávky běží na displeji, nebo třeba špatně vidí. Zvyklost,
že řidič podává informace cestujícím, považuji za naprosto normální. Tento se
však schovával za techniku a za pravidla.

Jenže pak se najednou objevil
anděl. Ke starému pánovi přišla hezká blonďatá slečna či mladá paní a nejenže
mu sdělila, že na Vypich bus jede, ještě dodala kolikátá je to stanice a
poznamenala cosi o nepříjemnosti řidiče. Dokud nevystoupila, stála
demonstrativně hned za řidičskou kukaní. V tu chvíli jsem se až zastyděl,
že jsem starému pánovi nešel poradit sám. Měl jsem však radost z toho, že
lidskost zase až tak neprohrává.

Poselství těchto příhod bylo
výmluvné – zatímco  předešlý týden jsem byl strážcem pravidel,
nyní jsem byl na straně těch, kdo je nějakým způsobem nerespektovali
. Jako
bych měl pochopit, že jsou situace, kdy
pravidla musí ustoupit lidskosti
.

 

Filozofické intermezzo

Dilema, které uvedené příhody
spojuje, mi nemohlo uniknout. Je dobré pravidla dodržovat nebo překračovat?
Přesněji kdy je lepší první a kdy to druhé? Existuje k tomu nějaký klíč?

Pravidla byla vytvořena
z nějakého důvodu, ale žádný tvůrce pravidel nemůže předvídat všechny
situace a okolnosti, které v dané oblasti mohou nastat. Pravidla jsou tedy
jen vodítkem, které je dáno člověku k úvaze. Rigidně se jich držet je
pohodlné, navíc takový člověk vypadá zásadově a někdy mu to dává pocit určité
vyšší moci, když – schovávaje se za pravidla – bývá na druhé i hrubý. Takový
člověk se však podobá spíše hloupému, nesamostatnému robotu. Člověk hodný toho
jména dokáže naopak samostatně rozeznat, kdy je dobré se pravidel přidržet  a kdy to naopak není nutné a  je lépe jednat podle svého svědomí.
Přes svou
náročnost pouze tato lidská schopnost může vést k pokroku.

Vezmu-li jako příklad výše
zmíněné příhody, napadá mě určitý návod jak rozeznat, který postup
v určité situaci zvolit.

Překračovatelé pravidel, které
jsem musel napomenout, jednali z vlastní svévole. Nikdo a nic je
k jejich chování nenutilo. Jednali jen pro vlastní zábavu, bez ohledu na
druhé. Jistě, každý si může zakřičet o Spartě třeba na stadionu, ale
v tramvaji, kde to všechny obtěžuje, to není vhodné. Skotačit lze na
hřišti, ale ne v tramvaji, kde je to nebezpečné. A být hrubý a vulgární lze
někde v soukromí, pokud si v tom někdo libuje, ale pro veřejnost je
to nemravné. Kdyby tak svévolně jednal každý, žili bychom v nepříjemném a
nebezpečném světě, podobně jako kdyby auta na křižovatkách nerespektovala
semafory.

Naopak ti, kteří žádali něco
neobvyklého mimo zavedená pravidla, tak jednali proto, že neměli jinou možnost.
Jednali z principu „vnitřní nutnosti“. Potřebuji-li se umýt, zeptám se
tam, kde předpokládám, že by to bylo možné, tedy v bufetu. Potřebuji
vědět, kam autobus jede – zeptám se řidiče, který by to vědět měl. Lidé, kteří
vystupují takto mimo pravidla, vlastně upozorňují na nedostatky takových
pravidel. Vždyť fakt, že v bufetu, kde se papají mastná kuřata není
umyvadlo pro hosty, je v dnešní době porušením očekávaného standardu.
Ptá-li se děda řidiče na cestu, ukazuje zase nedostatečnost digitálního
ukazatele pro staré lidi a jejich slabé oči. Strach ze změny takto špatných
pravidel je hloupý, nikdo snad neočekává, že se před bufetem budou tvořit
fronty bezdomovců toužících se umýt, či že kabina řidiče bude neustále obsypána
cestujícími zahlcujícími řidiče dotazy. Tak bude jednat jen ten, kdo to bude
v dané situaci skutečně potřebovat. Pochopení toho může vést
k vytvoření nových, lepších pravidel.

 

Lekce třetí – mediální, aneb Wendy, Lucy a Niňo

Tím však výčet synchronních
příhod nekončí. Ten samý týden jsem shlédl na Febiofestu snímek Wendy a Lucy.
Dívka Wendy se na své cestě zasekne v malém městě kdesi v Oregonu
díky přehršli problémů, které se na ní sesypou. Jednotliví lidé, na které se
obrací o pomoc, však neudělají nic na d rámec svých povinností. Nikdo jim
nemůže nic vytknout, ale svým chováním moc Wendy nepomáhají, dělají jen to, co
musí, působí jako stroje bez citu. Starají se jen o sebe, jakoby žili za
skleněnou stěnou. V souladu s tezemi Zygmunta Baumana brání
„tulačce“ Wendy, aby pronikla do světa „turistů“, kde žijí oni.

Ale podívejme, co se stane, Wendy
přece jen najde přítele. Hlídače na parkovišti před obchodem, což byl první
člověk ve městě, který jí začal prudit, že parkuje kde nemá. Tedy paradoxně právě ten, kdo má pravidla
chránit a dodržovat, je nakonec jako jediný překračuje!
Radí jí kam se
obrátit, půjčuje jí firemní mobil a dává jí nějaké peníze na cestu, zatímco
ostatní od Wendy jen inkasují. Právě ten
kousek lidskosti, který se objeví ve starém hlídači v jinak odosobněném
světě je tím, co vzbuzuje v divácích sympatie a naději, že náš svět přeci
jen není tak špatný.

K dovršení všeho týž večer
zapnu televizi a tam běží Matrix reloaded. Určitě znáte tu scénu, kdy Niňo
hovoří s Architektem a musí se rozhodnout, kterými dveřmi odejde. Jedny
vedou ke zničení Matrixu a záchraně lidstva, ale Trinity zemře. Druhé vedou k záchraně
Trinity, ale Matrix přežije, kdežto lidstvo to bude mít spočítané. Každý si asi
položil otázku, jak by volil on. I mne mnohokrát napadlo, zda by nebylo správné
zachránit celé lidstvo, když k tomu stačí obětovat jeden jediný život?
Není sobecké dát přednost svojí lásce před přežitím druhu? Dnes ale vím, že se
Niňo rozhodl správně. Kdyby se totiž rozhodl Trinity obětovat, jednal by jako
stroj (jinými slovy podle pravidel Matrixu) – a tím by lidstvo prohrálo. Naopak
tím, že se zachoval „lidsky“, tedy odlišně od efektivního kalkulu techné, tím
vlastně Matrix porazil a právě tím lidstvo zachránil. Vždyť kdo je ochoten
obětovat jednoho člověka velmi blízkého, aby zachránil neosobní „lidstvo“, ten
může obětovat každého, tím spíše někoho, koho ani nezná. Právě tato zdánlivě nelogická a neefektivní lidskost nás odlišuje od
techniky a robotů. Právě ona je zárukou našeho přežití.
A právě ona dostává pravidelně na frak čím dál více.

Neo a architekt

Dovětek filozofický

Od hulákajícího fanouška jsme se
dostali až ke konfliktu mezi humanité a techné, který provází lidstvo od
pradávna. Obě by měly být v rovnováze. Chybné je lpění na pravidlech beze
smyslu stejně jako boření řádu, který dobře funguje. K největší chybě dnes
dochází tím, že se techné prosazuje i tam, kde by měla vládnout lidskost. To
vede k situacím, kdy je ubližováno člověku v zájmu nějakého „vyššího
cíle.“ Ale co může být vyšším cílem, než aby se lidé cítili dobře a aby se
nikomu neubližovalo?

Řidič, který nechce aby ho lidé
v kukani otravovali, architekt Matrixu, který považuje lidskost za slabost
či bufetář, který se bojí poskytovat jiné služby než ty, které má od úřadu
potvrzené razítkem v živnostenském listu, ti všichni se schovávají za
techniku. Jakoby technika mohla nahradit člověka a jeho komunikaci, jakoby
sterilně oddělovala lidi od sebe, jakoby na osobním kontaktu bylo něco
nezdravého, rušivého, nepříjemného a technika nás má od toho ochránit. Proč by však člověk potom žil, když by se
začal této technice podobat?
Nežijeme snad jeden pro druhého?

Humanité i techné má své místo.
Humanité rozhoduje o tom, co je správné a do čeho se pustit. A techné nám zase
umožňuje vše co nejlépe zrealizovat. Jejich role se nesmí zaměňovat ani jedna
druhou omezovat. I přes dlouhodobou fascinaci lidstva technikou se stále
generace za generací těší z pohádek a bájí, jejichž hrdinové svou láskou
přemohli perfektně technicky vykalkulované úklady padouchů. Historie staví
pomníky těm, kteří hájili svou pravdu, i když to pro ně bylo značně
neefektivní. Když M. Machovec psal o tom, že keltská legenda o Tristanovi a
Isoldě má pro lidstvo větší význam, nežli celé dílo Aristotelovo, měl pravdu.
Tristan i Isolda se snažili jednat technicky, rozumově, podle toho, co je
společensky „správné“. Přece jen však
existuje cosi, co stojí nad onou „technickou správností“ – lidskost ve svém
nejvyšším aspektu, a tím je Láska
. Právě proto, že se hrdinové této báje
zachovali nakonec lidsky a poslechli hlas lásky, je obdivujeme. Kdyby to neudělali, tak
bychom je litovali, nebo zatracovali.

Proto humanité musí zvítězit nad
techné, ta druhá musí sloužit té první, naopak to není možné. Humanité zajišťuje
kvalitu, techné pak její kvantitu.

 

Dovětek astrologický

Astrologicky vzdělaný čtenář se
možná již usmívá pod vousy, pokud nějaké má, neboť rozpoznal ve zmíněném
konfliktu symboliku astrologických vlivů planet Saturna a Urana. Zatímco
Saturn, kterému se někdy přezdívá Strážce prahu, reprezentuje ona pravidla a
pozemský řád, onu techné, která vše bezchybně zrealizuje, Uran představuje
osvobození se od pravidel, která již nemají smysl, hledání nových cest, které
by zlepšily svět, přičemž má vždy na mysli prospěch celého lidstva. Oba se
hlídají navzájem, bez Uranu by Saturn uvrhl svět do strnulé stagnace, Saturn
zase hlídá Urana aby bezuzdně netvořil věci, 
které mohou škodit.

Pokud se v poslední době
setkáváme s případy konfliktu těchto energií ve zvýšené míře, lze za tím
vidět dlouhodobě působící opozici těchto dvou planet nad našimi hlavami.
Zvolení Keňského rodáka prezidentem USA, tzv. ekonomická krize i pád naší
vlády, to vše mnozí astrologové dávají do souvislosti s tímto aspektem. Ba
i vajíčková revoluce sem patří. Při posuzování každé situace je tedy vhodné
vycházet z toho, co která strana reprezentuje a kde je její místo. Ještě i v příštím roce nás tato opozice bude obšťastňovat svým veselým vlivem. Je to
zkouška, ve které je nutné nepodlehnout ani pravidlům ani jejich překračování za
každou cenu, ale uchovat si zdravou rovnováhu mezi nimi. Tak jako onen hlídač z filmu
Wendy a Lucy.

 

 

Poznámka: Niňo je slovo pocházející ze španělštiny a znamená chlapec. Ve filmu Matrix Reloaded takto oslovuje vědma hlavního hrdinu Thomase Andersona alias Nea.  jelikož z diskusí pod článkem vyplynulo, že tento žertík mnozí nepostřehli, vyslovně zde na něj v této poznámce upozorňuji. Takže Niňo =Neo. Dovolte mi však onen žertík v textu ponechat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama