Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Když odejde přítel aneb předvánoční morytát

O smyslu života, vánočních zvycích, o kráse a zabíjení... a předvánoční morytát jako bonus.

Svěřím se vám s jistou osobní, až intimní záležitostí. Přihodila se mi taková nepříjemnst. Ztratil jsem přítele. Znal jsem ho od dětství. Vyrůstali jsme spolu. Byl jen o pár let mladší, než já. A letos před Vánoci odešel, přesněji řečeno byl obětován.

Rodiče ho kdysi zasadili na zahradě a on rostl a rostl, až byl větší než já… Pak byl větší než plot, přerostl i tátu s mámou a nakonec byl vyšší než celý barák. Můj jehličnatý přítel byl kanadský stříbrný smrk, nejkrásnější strom v okolí. To byste koukali.

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde je důstojný smrk na jen několik zim starém snímku ve svém původním prostředí, se stylovým sněhovým popraškem

 

Letošní zima však pro něj byla poslední. On už byl velkým, statným stromem, vysokým, převysokým, a naši se obávali, aby jej nějaký ten orkán či hurikán nezlomil či nevyvrátil. Přesněji řečeno obávali se škod a následků způsobených takovým pádem. Smrk má totiž mělké, povrchové kořeny, a takový vývrat je tedy teoreticky možný.

Já bych mu ještě pár let dopřál, ale letos přišel jeho čas.

A protože to byl strom opravu krásný, výstavní, byl mu nabídnut čestný job Vánočního stromu v naší městské části. Obec jej nejdříve nechtěla, ale nakonec si to rozmysleli a pro strom si přijeli. Odborně jej podťali, jeřábem přenesli přes plot, na valník naložili. Taková akce byla atrakcí pro celou ulici.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzduchem přenesen….

 

Dnes již stojí můj drahý kamarád na rohu Bělohorské a Patočkovy ulice v Praze, poblíž proslulého hostince U Kaštanu, ověnčen barevnými řetězy a žárovičkami. Dělá parádu. Po novém roce jej rozřežou, odstraní a to bude jeho úplný konec.

Mě ten jeho, takto již uzavřený, životní příběh a konec přiměl k hlubšímu filosofickému zamyšlení a mnoha otázkám.

Například proč je obětován naší touze po „krásných Vánocích“ vždy ten největší, nejzdravější a nejkrásnější strom? Ty chcípáky pokřivené a nedorostlé, všechny ty slabé kusy necháme v lese, protože nejsou „hezké“.  Vybereme si ten nejhezčí a největší a ten zabijeme. V přírodě se nic takového nevyskytuje, tam panuje přirozený výběr, slabé kusy padnou za oběť boji o místo na slunci a přežijí ti nejsilnější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na valník položen….

 

Ovšem v lidském společenství byly zaznamenány takovéto zvláštně zvrhlé tendence. U některých kmenů v Africe panoval zvyk, že byl každý rok ten nejkrásnější, nezdravější a nejlepší mladý muž zvolen králem. Po celý rok požíval všech výhod, úcty, pohodlí, jaká králi náleží. Po roce však, před volbou nového krále, byl rituálně obětován, neboli tak nějak zavražděn. Podobné příběhy jsou známé i z jižní Ameriky, kde se obětovali jak chlapci, tak dívky, opět vždy ti nejkrásnější.

Naše vyspělá, civilizovaná společnost má už po tisíciletí ten zvláštní zvyk, že ti nejsilnější, nejzdravější a nejlepší muži jsou verbováni do takzvané armády a hnáni do takzvaných válek proti jiným mužům, přičemž pochopitelně řada z nich zahyne.

Ty nejkrásnější a nejzdravější dívky pak, podle jiné lidské tradice, se musely mít vždy na pozoru, neb byly přečasto obětí touhy po znásilnění ze strany mužů-vítězných dobyvatelů. Slabé, ošklivé, staré a nemocné škatule nikdo znásilňovat nechtěl.

Rovněž na trhu otroků měl větší cenu ten nejkrásnější, nezdravější a nejsilnější, ty slabé a ošklivé snad ani nemělo cenu zotročovat.

Rituální obětí všech hloupých náboženství, které ve skutečnosti byly a jsou zcela bezbožné, byly často krásné panny a mladíci či dokonce nevinné děti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Není to žádný drobeček

 

Zdá se, že je něco zvláštního v člověku, co jej nutí to nejlepší, nejkrásnější a nejzdravější ničit, což je v přesném opaku k tomu, co činí příroda. Proč to člověk dělá? Co z toho má? Kde se to v nás bere?

Co z toho vlastně máme, že něco zničíme, považujeme to za krásné? Chceme vánoční stromek, tak ho uřízneme a ověšíme nesmysly a umělými cingrlátky. Všechno si zjednodušujeme, přizpůsobujeme. Takový strom má přitom svůj příběh, svůj úspěšný život. Proč se tedy tak snažil být nejlepší, vyrostl lépe, než jiné stromy? Dva, tři měsíce postojí někde na náměstí ozdoben jako král a potom konec, šup s ním do smetí, už ho nepotřebujeme.

Napadlo mě tedy, zda smysl celého života takového stromu je vyrůst do krásy jen proto, aby pak mohl dva měsíce někde zazářit? Naštěstí jsem však dospěl k tomu, že to tak není. Vždyť ten můj stříbrnojehličnáč nám dělal radost každý den, rok za rokem, tím jak rostl, jak byl krásný, jak byl kulisou našich her. Později, když dorostl, stal se útočištěm celého hejna ptáků – sýkorek, kosů a dalších. Nektar a pyl z jeho květů byl potravou pro místní včelky a další hmyz. To, že někde stál třicet let, zcela prostý, přirozený, a dělal radost svému okolí, je mnohem důležitější, nežli těch posledních pár měsíců na postu vánočního stromu.

A ono by to tak mělo být i s lidským životem. Dělat radost každý den svému okolí, to je asi to nejdůležitější, co můžeme v životě udělat. Co po nás zůstane.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takto mu to sluší na novém místě

 

 

Ale kdo ví, třeba je nakonec dobré, že náš smrk může ty dva měsíce těšit svou krásou tisíce lidí, které denně zdraví svými větvemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I sníh mu sluší

 

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu mimořádnou událost starou téměř deset let. Možná si vzpomenete, že v roce 2003 postavili na Staroměstském náměstí v Praze mimořádně krásný a mimořádně vysoký strom. Až odněkud z Jeseníků ho, tuším, tenkrát přivezli. A ono bylo tenkrát nějak větrno, milý smrk jim takhle padl jako podťatý přímo do lidí. A to víte, jak to asi před Vánoci na Staroměstském náměstí vypadá. Čtyři lidi to zavalilo, nejhůře dopadl nějaký Angličan, kterému to pochroumalo nohu a on se pak soudil s magistrátem o milión, a oni mu to nechtěli dát a on říkal, že mu to musí dát, několik let se táhl ten spor. Nakonec snad ten milión dostal.

Mě však tenkrát zaujala jiná věc. Všichni řešili kdo dostane nebo nedostane milión, právní nároky, právní odpovědnost, technické zabezpečení před opakujícími se riziky, maximální přípustnou výšku vánočního stromu nebo případně ony lidské oběti. Nikdo se však nezabýval tím stromem. A přitom – jak on k tomu přijde? Prosil se snad někoho, aby ho vozili do Prahy a stavěli na náměstí plné lidí? No neprosil.

Tak mě to tenkrát zaujalo, že jsem na to téma složil následující baladu. Chtěl bych předem upozornit, že báseň má sice poněkud pokleslejší úroveň, ale za to je poměrně dlouhá.

Rovněž tak upozorňuji, že je to opravdu balada strašlivá a krvavá, malé děti a slabší povahy by jí tedy neměly vůbec číst. Myslím, že se do tohoto předvánočního času a začátku nového věku dle Mayů docela hodí.

 

Poslyšte tedy

Baladu strašlivou o tom velikém zlém stromě vánočním

 

Pospíchejte lidičky
Honem, všichni sem
Pro dárečky, pro svíčky
Na Staroměstské!

Na tom Staroměstském rynku
Tlačenice, plno ruchu
Dítě křičí na maminku
Policajt se drbe v uchu.

Turisté si v davu líně
Prohlížejí stánky
Zmrzlí při svařeném víně
Zimní radovánky.

Oslík i vůl s Marií
V betlémě se krčí
Oslíkovi na šíji
Chlupy zimou trčí.

Pod tím stromem vánočním
Japonec i Rus
Nevěří už svým očím
Ani mistr Hus.

Koledy zní z repráku
Lidí jako much
Tady na Staromáku
Předvánoční ruch.

Z orloje se dolů z věže
Svatí dívají
Když za sebou zavřou dveře
Lidi tleskají.

Toho lomozu a křiku!
Čert aby to spral!
Prošlo hlavou tomu smrku
Co nade vším stál.

Já znal tichý, klidný les
Přehluboký hvozd.
Proč však tady stojím dnes
Jako smutný host?

Náhle vítr zafoukal
Smrkem trochu hnul
Ten pad, jako by ho sťal
Lidi zalehnul.

Hned se zdvihla panika
Lidé prchají
Každý křičí, naříká
Pomoc volají. 

Čtyři lidi pod tím stromem
Policajt se mračí.
Koho zachraňovat honem
– starší, nebo mladší?

Zakrátko už kolem stromu
Není ani noha
Oslík i vůl už šli domů
Ježíšek vzal roha.

Když ty lidi vyprostili
Přišli chlapi s pilou
Ten smrk pěkně oklestili
Pustili mu žilou.

Nařezali na polínka
Ať už nezlobí.
Jiný strom, co v lese spinká
Brzy tu zas ozdobí.

Ještě než ho rozřezali
Ten smrk zavolal:
Proč jste mě jen nenechali
Abych v lese stál!

 Když jste vy mě v lese sťali
 Bolelo to mě.
Když jsem na vás padal, báli
Jste se náramně!

 Teď vidíte, jak to bolí
Rány se vám vrací.
Já jsem rostl pro cokoli
Jen ne pro legraci!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vánoční strom může vypadat i takto. Jednoduchá úprava, i zvířátka si přijdou na své. Nafoceno v Brdech.

 

 

 

 


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama