Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Jen blázen chce znát pravdu

 

Žijeme ve světě velkých lží. Sem tam je nějaká taková lež odhalena, pak se z ní stane aféra. Pan Hitler kdysi moudře pravil, že lidé spíše uvěří velké lži, než malé. A každá lež má nějaký účel. Je dost možné, že jednu z největších lží máme stále na krku a jako společnost jsme se s ní dosud nevypořádali. Použiji-li spojení slova lež s událostmi 11. září 2001, ihned mnoha lidem naskakuje kopřivka. Pohotově tasí nálepku „konspirační teorie“, dočkám se patrně adjektiv jako idiot, blázen, sektář, ubožák, zločinec a podobně. Přibývá však také lidí, kteří si lži kolem této události uvědomují. Ať už schvalujete jakoukoli verzi vysvětlení této tragédie, předpokládám, že všichni máme jedno společné – chceme znát pravdu. A především PRAVDĚ bude věnováno i toto mé zamyšlení.

 

Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.
Mistr Jan Hus

Pravda je jediná věc, které nechce nikdo věřit.
George Bernard Shaw

Úsilí o pravdu musí být nadřazeno jakémukoliv jinému úsilí.
Albert Einstein

Reklama

 

Touha po pravdě

Touha po pravdě je integrální součástí lidského ducha. Upozornil jsem na to již v jednom ze svých posledních článků, který je velice vhodné si připomenout zde. Většinou jsme pobouřeni, když nám někdo lže, klame nás a podvádí. Samozřejmě až poté, co takovou lež odhalíme, do té doby spočíváme v blažené nevědomosti. Pak se ale pro pravdu hádáme, někteří pro ni riskují i majetek, postavení, přátelství, zdraví, ba i život. Takové mučedníky pravdy oslavujeme jako hrdiny a vzory mravnosti. Pravda je zkrátka přirozený, nepokřivený stav věcí, ve kterém se vyznáme, je bezpečný a předvídatelný, je to nejvyšší ideál.

I když máme špinavé okno, tak ho utřeme, protože chceme vidět ven. Když jsme nemocní, jdeme k doktorovi, protože chceme vědět co nám je a uzdravit se. To všechno jsou projevy touhy po pravdě, neboli dokonalosti. Lze říci, že tato touha je projevem Boha v nás.

Jsou však i lidé, kteří se domnívají že pomocí lží, klamu, či podvodu se mohou bezpracně a bez námahy domoci nějakých výhod či zisků. I o nich se ve svém předchozím článku zmiňuji. Snaží se překroutit realitu k obrazu svému a přesvědčit ostatní, aby tomuto křivému obrazu uvěřili. Rozšíření masmédií a jejich mocenská a finanční kontrola umožňují, aby s takovou lží oslovili obrovské množství lidí po celém světě.

Co vede tyto lidi k podvodnému jednání a k popření přirozené touhy po pravdě? Je to nejspíš defektní víra v to, že přirozenou cestou by takových výhod a zisků nedosáhli. Nebo jsou jejich cíle přímo v rozporu s dobrými mravy,  lidskostí a pravdou. V každém případě se lží a klamu dopouštějí lidé mravně slabí, po všech stránkách průměrní a nepoctiví. Když třeba v Člověče nezlob se hodí čtyřku, budou tvrdit, že hodili šestku, protože chtějí vyhrát, ale ne férově. Takových lidí si nevážíme a opovrhujeme jimi. Lze říci, že jejich jednání je projevem ďábla v nás.

Je však i třetí skupina. Lidé této kategorie oslavují lež jako pravdu a ty, kteří se po pravdě pídí nazývají lháři a hlupáky. Mohou mít k tomu tři důvody:

a)    sami na této lži participují a mají z ní slíbený nějaký prospěch

b)   ví sice, že se jedná o lež, ale bojí se to říct; mají strach z případných následků v podobě trestu, odplaty, nebo nějakých ztrát

c)    upřímně této lži věří, neboť se k nim nedostaly informace, které by tu to lež mohly vyvrátit.

První dvě skupiny tedy o lži vědí, ale zatímco první v ní vidí svobodu a netouží po jejím odhalení, druzí v ní vidí vězení a doufají, že odhalena bude, čímž budou vysvobozeni. Těm prvním chybí pokání, druhým pak odvaha.

Třetí skupina se liší. O lži neví. Není jisté, zda by tito lidé lež schvalovali nebo odsuzovali, kdyby se dozvěděli pravdu. Těmto lidem chybí poznání.

Avšak jsou i tací, kteří tváří v tvář jednoznačným argumentům tvrdošíjně pravdu odmítají, jak můžeme vidět u Českých komsomolců, kteří dodnes věří, že masakr polských důstojníků v Katyni spáchali nacisté.

Psychologie zná případy,  kdy se lidé odmítají smířit např. se smrtí blízké osoby a chovají se tak, jako by nebožtík stále žil – mluví s ním, kupují mu věci, dělají mu místo u stolu a v posteli. Raději si přizpůsobí svojí realitu svým myšlenkám, než aby museli přizpůsobit své myšlenky realitě, kterou nechtějí přijmout. Tato porucha se nazývá kognitivní disonance.

Snad nebudu ukamenován, když vyslovím názor, že i mnozí odpůrci „konspiračních teorií“ o 11. září se chovají podobně. Před jasnými argumenty uhýbají: „ne a ne, já to číst nebudu! To není pravda! To je nedůvěryhodné!“

Uznávám, že může být těžké se s pravdou vyrovnat, vždy se to však nakonec vyplatí.

Vtipně můžeme připomenout poslední film s Harrym Potterem Fénixův řád, který právě předevčírem vysílala televize. Ten film byl úplné zjevení. Jakoby popisoval naší současnou realitu. Ví se, že je tu nějaké zlo (Lord Voldemort se vrátil), ale nesmí se o něm mluvit. Noviny lžou a štvou proti těm, kdo říkají pravdu. Vláda potlačuje jakoukoli snahu o samostatné myšlení. Zbavuje se nepohodlných. Plíživě se prosazuje totalita.

Profesor Brumbál: „Všechny důkazy nasvědčují tomu, že se Voldemort vrátil, Cornelie!“
Cornelius:
„Ale on se nevrátil!! “

Exemplární případ kognitivní disonance. Miluju tyhle synchronicity!

 

Kdo nezná pravdu, je pouze hlupák, ale kdo ji zatajuje, je zločinec.
Bertolt Brecht

Pravda dává jistotu, ale již i samo hledání poskytuje klid.
Blaise Pascal

Pravda se nesmí zaměňovat s názorem většiny.
Jean Cocteau

Pravda a konspirační teorie

Zpochybňování oficiálně předkládané verze událostí z 11. září 2001 je nejčastěji označováno jako konspirační teorie. Co je to konspirace? Konspirace je spiknutí. Konspirační teorie je tedy teorie o nějakém spiknutí. Lze však takto označit tázání se po pravdě? Zpochybňování výsledků oficiálního vyšetřování 11. 9. se zakládá na faktech, která neodpovídají závěrům tohoto vyšetřování. Lidé, kteří tyto nesrovnalosti vidí, se ptají: „Jak to tedy je? Kde je pravda? Proč bylo to či ono opomenuto? Proč se o tom nemluví? Proč se lže?“ V těchto otázkách není nic, co by se dalo označit jako nějaká teorie o spiknutí. Přesto se tak označují a z toho důvodu nad nimi média, úřady i mnoho neinformovaných občanů mává rukou.

Je tento přístup rozumný? Není. Pokud například u nálezu mrtvého těla vznikne pochybnost o tom, že nebožtík zemřel nešťastnou náhodou, policie musí tuto událost začít vyšetřovat jako vraždu. Cílem je dopadnout pachatele, dle zákona jej potrestat za jeho skutek a zamezit mu v páchání další trestné činnosti. Nezačnou se tyto pochyby odbývat jako nějaká bláznivá konspirační či vražednická teorie. Kolem událostí 11. 9. je mnoho pochybností, které s jistotou vyvracejí oficiální závěry vyšetřování. Na místo toho, aby se tyto pochybnosti začaly prošetřovat, odbývají se coby konspirační teorie.

Ty, kteří by mě chtěli již již obvinit z jakýchsi konspiračních teorií tedy poprosím, aby takových obviňování zanechali. Ve svých úvahách se držím obecně známých faktů a operuji s nimi pomocí dedukce a logiky. Pokud bych se snad nějaké konspirace, spekulace či fabulace dopustil, výslovně na to upozorním.

 

Do neštěstí vás přivádí nikoli věci, které nevíte, ale věci, které víte jistě, ale které nejsou pravda.
Lucius Annaeus Seneca

Evald Schorm: Vzpomínáte, jak Macháček (někdejší herec a režisér Národního divadla) vždycky říkal, že i ta největší pravda je lež? … Měl pravdu.
Jindřich Smetana: Protože lhal…

Lhářův trest nespočívá v tom, že mu nikdo nevěří, ale v tom, že sám není schopen někomu věřit.
George Bernard Shaw

Pravda a zákon duality a paradoxů

Jsou situace a případy, kdy lež se může jevit jako příhodnější a ušlechtilejší, než pravda.

V 19. století v Čechách probíhal spor o pravost náhle se objevivších starobylých Rukopisů. Ti, kdo tyto podvrhy chtěli pustit do světa, byli nejspíše vedeni myšlenkou: „podívejte se všichni, my Češi máme také starobylé Rukopisy, můžeme se tedy rovnat světovým národům!“ Byl to tenkrát prof. Masaryk, kdo tuto snahu o lež kritizoval a vysloužil si za to spílání do zrádců, urážky a výhrůžky. Dnes však můžeme říci, že naše národní sebevědomí stojí právě na tom pravdivém Masarykovi a nikoli na lživých Rukopisech.

E. T. A. Hoffmann v díle Životní názory kocoura Moura uvádí příběh dvou přátel, Valtra a Formosa. Formosus se zamiloval do Ulriky, dcery starosty, ježto však byl chudý, starosta nechtěl o sňatku ani slyšet. Když vsak byl ubezpečen o nehynoucí lásce obou mladých, dojal se a souhlasil. Jenže Valtr byl do Ulriky zamilován mnohem více a když to Formosus zjistil, vzdal se Ulriky, neboť uznal, že Valtr jí dá více lásky a nadto jí i lépe zabezpečí, neboť měl výnosné místo v úřadě. Valtr, dojat šlechetností svého druha, souhlasil pod podmínkou, že se vzdá svého úředního místa a přepustí je právě Formosovi. Tak bylo celé město dojato šlechetností všech zúčastněných a byli dáváni všem za vzácný příklad.

Ve skutečnosti to prý bylo tak, že Ulrika už nebyla nejmladší a staroch byl rád, že si jí někdo odvede, Formosus Ulriku příliš nemiloval, neboť celou dobu udržoval poměr s jednou modistkou a Valtr udělal ve svém úřadě několik průserů a aby se vyhnul ztrátě cti, úřad raději sám opustil, pod záminkou, že jej přenechává Formosovi. Sama Ulrika byla prý v soukromí pěkná megera a měla bohaté intimní zkušenosti s mnoha pány z města, bylo jí jedno, za koho se provdá.

Je jasné, že veřejnost potřebuje spíše příklady ušlechtilosti a ctihodnosti, než příklady mravního úpadku. Máme však obraz skutečnosti stavět na lži? Po krátké úvaze říkám, že ne, když budeme vycházet z křivého obrazu, budeme následně křivě hodnotit další a další věci, jevy, události, což povede k vnímání neslučitelnému s realitou. To by nás postihlo velmi těžce.

Všichni známe pohádku pana Andersena, v níž si to král vykračuje po ulici ve svých „vzácných“ šatech za velikého obdivu poddaných a jediné dítě dokázalo říci, že král je nahý. Všichni si hráli na něco, co není pravda, obdivovali šaty, které neexistují. Mysleli si bláhově, že tato lež je vznešenější, než pravda, král z ješitnosti, poddaní ze strachu. A nerozumné dítě si dovolí říct, že král je nahý! I před takovou hanbou král raději setrvával ve lži a hanbě, než aby přiznal, že je nahý a zpochybnil tak svou urozenost.

Znají to i všechny malé děti z pohádek. Červená Karkulka, Smolíček pacholíček, Budulínek, Popelka, či onen slavný princ Jan, který vysvobodil princeznu ze spárů draka, aby byl posléze zrazen svými přáteli, kteří si chtěli jeho vítězství a odměnu přisvojit, ti všichni by mohli vyprávět. Nějaký zloduch či zloduška chce lží a podvodem někomu uškodit, nakonec jsou však přemoženi něčím ještě silnějším a pravda a dobro vyhraje.

Ve světě dospělých je to trochu složitější. Téma velké lži, či podvodu je vděčnou zápletkou světového dramatu, vzpomeňme Gogolova Revizora, který vlastně revizorem není, ale všichni si to myslí, či Škvoreckého Farářův konec, kde farář vlastně farářem není, ale vypadá jako farář, chová se jako farář, mluví jako farář, jak se to má tedy poznat? Možná by byl lepším farářem, než skutečný farář, možná demaskoval jen tu lež, že farář je ten, o kom se všichni shodnou, že je farář, ale i toto byl podvod a ten vždycky vyjde najevo.

Před dvěma týdny vysílala Prima pozdě večer film s pěkným názvem Pravda nebo lež. Mladá dívka, kterou si pozvali na pokoj dva populární komici, musí nakonec zemřít, protože byla svědkem bisexuálního chování jednoho z nich. Svět se to však nikdy neměl dozvědět.

Takhle to skutečně chodí. Když např. nějaká celebrita zemře v bordelu mezi děvkama na chlast a drogy, nikdo se to nedozví. Oficiální verzí je vždy nějaká srdeční příhoda v klidu domova. Lež, podvod, klam. Proč, kdo se stále tak bojí toho, aby lidé znali PRAVDU?  

B. Brouk s odvoláním na německé sexuology Blocha a Hirschfelda uvádí, že přehnaná prušácká snaha o mravnost vedla paradoxně k rozmachu nemravnosti. Ve snaze předejít „nemravnostem“ byli hoši a dívky vychováváni odděleně, pod vlivem výchovy přehnaně zdůrazňující „kamarádství“ se chlapci družili v buršáckých spolcích, pak v armádě, což přispělo k rozmachu homosexuality. Uvádí rovněž, že nacistické tažení proti homosexuálům bylo též paradoxní, neboť nacismus byl založen na homoerotickém vztahu národa k jeho vůdci.

Přímo se nabízejí příklady z českých dějin, kdy Rusové byli nejprve hrdinové osvoboditelé, pak okupanti, pak zase bratři osvoboditelé, pak zase okupanti… Američané byli jednou zlí imperialisté, pak zase hodní spojenci. „Pravda“ bylo to, co se zrovna v tu kterou dobu psalo v novinách, podle toho, kdo ty noviny vlastnil a platil.

Dlouho se tvrdošíjně opakovalo, že v Katyni vraždili nacisté, ačkoli každý Polák věděl, že to je dílo bolševiků. Ale nesmělo se říkat, že to je pravda.

Ani moderní historie není na lži nikterak chudá. Jen namátkou:

Irák má zbraně hromadného ničení, proto ho musíme přepadnout! – Lež, podvod.

Usáma zbořil baráky v New Yorku, Usáma je v Afghánistánu, proto hrr na Afghánistán! – Lež, podvod a primitivní sylogismus.

Vědcům se nehodily údaje o globálním oteplování, tak si je ve své zprávě upravili  – Lež, podvod.

Kamarádi z mafie potřebují VŠ titul, brácha Kindl ho zařídí třeba už za 14 dní – Lež, podvod…

Sami jistě dokážete řadu doplnit o mnoho dalších lží, švindlů a podvodů tuzemských i zahraničích. Je zcela jisté, že kdyby se najednou odtajnily archivy všech tajných služeb na celém světě, pohled na historii by se absolutně změnil. Proto jsou tyto archivy také tajné. Média vytvářejí naprosto iluzorní a lživý obraz reality. Kdo nepochopí, že je to jen hra, která se nesmí brát vážně, může být jednou velmi raněn. Pravdou.

Příkladů, kdy pravda je lží a lež pravdou je nepřeberné množství. Ubohý je ten, kdo do osidel těchto dualit a paradoxů upadne, neboť nakonec platí, že znát pravdu a jí se držet je lepší, než žít ve lži.

V každé době je obecně rozšířeno, že je lepší být rozumný a mlčet. Jen blázen by přeci říkal pravdu, když je to nebezpečné!


Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.
Niccolò Paganini

Pravdu vždycky uslyšíš buď od dítěte nebo od hlupáka.
Arménské přísloví

Pravda existuje. Vymýšlí se lež.
Georges Braque

 

Konspirační teorie ve světle dualit a paradoxů

Pěkným paradoxem je, že ti, kteří odmítají „konspirační teorie“ o 11. září, sami na konspirační teorie věří. Scénář událostí, který je předkládán veřejnosti, je – řekněme – velmi nepravděpodobný. Velmi pravděpodobné je naopak to, že budovy WTC se nezhroutily na následky požáru po nárazu letadel, že do budovy Pentagonu ve Washingtonu D. C. nespadl unesený Boeing, či že unesená letadla neřídily osoby, o nichž se tvrdí, že je řídily. Přesto dosud nemalá část veřejnosti věří tomuto zinscenovanému divadlu, věří, že útok byl zákeřnou a promyšlenou akcí zlé a fanatické teroristické islámské organizace, ačkoli existence takové organizace či její účast na útocích z 11. září přinejmenším nebyla prokázána. Víra v tato vysvětlení se tedy zakládá na pouhé teorii o spiknutí islámských teroristů, jedná se o konspirační teorii. Lidé tomu prostě věří, protože to říkal nějaký politik v televizi a papouškují to tak všechna média. Přitom běžný divák si tyto informace nemůže nijak ověřit a ani si je neověřuje, prostě tomu věří. Je na takové víře něco rozumného?

Právě v České republice vzniklo několik uměleckých projektů, které nám ukazují, že televizní obrazovka snese úplně všechno, jakoukoli lež. Nejprve to byl Český sen, nový hypermarket, který nikdy neexistoval, přesto se na jeho otevření přišly podívat tisíce lidí! Když zjistili, že šlo o iluzi, byly zklamaní, nebo naštvaní. Ti druzí pak žádali smrt či uvěznění tvůrců filmu, protože jim vzali jejich lež, které uvěřili. Poté skupina ZTOHOVEN pustila na obrazovku jaderný výbuch v Českém středohoří, který se ovšem nikdy neudál. Byly to lži, ale byly v televizi. Oba projekty demaskovaly mechanismus, kterým se skrze média manipuluje veřejností. Je tedy rozumné věřit všemu, co je v televizi?

Ti, kterým se oficiální verze nepozdává, naopak pracují s rozumem, vycházejí z fotografických a audiovizuálních materiálů, svědectví přímých účastníků a odborných studií. Tam není prostor pro žádnou víru. Zde jsou fakta a hledá se pravda.

 
Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte, protože ten, kdo nic neví, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna lží a omyly.
Thomas Jefferson

Byl jsem dlouho přesvědčován, že noviny jsou dělány jen proto, aby pobavily dav a poblouznily ho ve chvíli, kdy buď vnější síla nebo duch nedovolují novináři říkat pravdu. Proto jsme je přestal číst.
Johann Wolfgang von Goethe

Pravda je jenom jedna. Kdo lže, má daleko větší výběr.
Vladimír Dvořák

Cesta k Pravdě

Když jsem poprvé viděl v televizi záběry nárazů letadel do newyorských dvojčat a jejich následné zhroucení, reagoval jsem asi jako všichni. Byl jsem v šoku, nevěřil jsem vlastním očím a říkal jsem si, že je to strašné a kdo to mohl udělat? Cosi uvnitř mi však hlásilo: „tak už je to tady, to se dalo čekat, můžou si za to sami…“ Vměšovací politika USA zejména vůči arabským zemím vytvářela napětí, které slibovalo, že se něco podobného stane. Když na to tenkrát upozornili Ludvík Vaculík s Erazimem Kohákem, byli hbitě zpranýřováni horlivým a bdělým redaktorem Ivanem Brezinou, který rozhodl, že tito pánové se od toho dne nesmějí počítat mezi slušné lidi. Dnes, po devíti letech, nejsou pánové Kohák a Vaculík považováni za o nic méně slušné, nežli pan Brezina. Tenkrát si však za své právo pochybovat při hledání pravdy užili své.

Trvalo několik let, než jsem se poprvé setkal s názorem, že si ty budovy Američani shodili sami. Zdráhal jsem se tomu uvěřit, protože jsem měl jen toto tvrzení a žádná fakta, která by je podpořila. Nicméně jsem to nechal otevřené s tím, že možné je všechno. O nevinnosti státního aparátu USA jsem si již tehdy nedělal žádné iluze.

Avšak teprve v roce 2006 jsem poprvé shlédl video, které vysvětluje, že pád mrakodrapů WTC byl řízenou demolicí. Poprvé jsem pozorně sledoval záběry, které jsem viděl snad stokrát, s chladnou hlavou a poprvé jsem si uvědomil, že takhle se mrakodrap skutečně zhroutit nemůže! Přesně takhle vypadá řízená demolice. Od té doby jsem se z materiálů dostupných na internetu dozvěděl mnoho dalších nejasností, podivných náhod a lží kolem 11. září.

Pět let jsem sledoval záběry hroutících se dvojčat, aniž bych o nich přemýšlel vlastním mozkem! Jak je to možné?

Nevážím si nikoho, kdo dnes není moudřejší než včera.
Abraham Lincoln

Když dojde ke srážce dvou kultur, názory poraženého jsou potlačeny a vítěz pak sepíše historické knihy – knihy ve kterých opěvuje vlastní pravdu a pomlouvá poraženého nepřítele.Dan Brown

Kdo nikdy nemění názory, miluje sebe víc než pravdu.
Joseph Jouber
t

 Odpověď na poslední položenou otázku, jakož i analýzu celého podvodu kolem tragédie z 11. září 2001, toho, co se skutečně stalo, jaký měl ten podvod cíl a důvod, a také hledání možných východisek, jakož i proč je tak důležité znát pravdu, popíši v dalším pokračování této úvahy.


Další díly si můžete přečíst zde:

Jen blázen chce znát pravdu 2.

Jen blázen chce znát pravdu 3.