Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Jen blázen chce znát pravdu 3.

Opravdu chcete znát pravdu, nebo vám stačí pohodlná lež? Ovládá vás amygdala, nebo užíváte šedou kůru mozkovou? Dalším testem vaší autonomní, samostatné, kritické mysli je dnes již potichu zapomínané sestřelení letadla Malajsijských aerolinií nad Ukrajinou. Obstáli jste v testu, nebo vás zase dostali?

Článek přímo navazuje na druhý díl, který nejprve doporučuji přečíst:

Jen blázen chce znát pravdu 2.
 
Opravdu si jej přečtětě, protože je stejně důležitý, jako díl tento. Navíc tento díl na ten předchozí přímo navazuje a vychází z něj, odkazuje na něj. Takže číst tento díl bez toho předchozího je neúplné a může být zavádějící. Nebuďte líní.

 

Pilotní díl seriálu je možné přečíst zde:

Reklama
Jen blázen chce znát pravdu

 

Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem.
Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.

(Karel Čapek)

 

 

 

 

Od emocí k rozumu

Zbyněk Vybíral ve svém eseji poznamenává, že po 11. září 2001 byl jakoby vydán národu rozkaz po nějakou dobu nemyslet. Připomíná, jak Martin Komárek například označil lidi, kteří se ptali po pravdě, za „intelektuály“ a rozumbrady. Tedy bez racionálních argumentů dehonestoval oponenty pejorativní nálepkou, což mělo znamenat, že s takovými se nikdo bavit nebude. Paradoxem v rámci zákona duality je fakt, že není možné se rozumně bavit s lidmi, kteří takto iracionálně nálepkují své oponenty.

Upozorňuje však dále, že amygdala plní také pozitivní funkci. Je dobře, že lidé dokáží něco cítit, že je dokáže něco nakopnout a vyburcovat. Určitý čas je třeba věnovat emocionálnímu prožívání. Poté je však vhodné se navrátit k rozumu a s chladnou hlavou celou situaci posoudit, vyhodnotit a zvolit nejsprávnější řešení. Z. Vybíral píše: „Emotivní reakce byly rychlé, okamžité – a to nás všech. Pak jsme se začali lišit. Jedni v nich setrvávali, aby si jimi posilovali vytanuvší identifikaci s Amerikou, a druzí začali o teroru přemýšlet „i z druhé strany“. Jakmile se hlasy tohoto relativizujícího rozumu na scéně objevily, narážely na pokusy emocionářů umlčet je.“

A uvádí příklady z mediálního prostředí, podobající se právě odpovědi jednoho z rodičů v Beslanu na výzvu k uvážlivosti z Příkladu č. 1 v předchozím díle: „To je jedno!“ Emocionáři argumenty nevnímají, neslyší, mají vypnutý rozum.

Vystoupí-li intelektuál na obranu rozumu před zraky davu, jímž zmítají emoce, vystaví-li se davovému souzení, které je řízeno předsudky a posilováno rozhořčenými stmelujícími hesly, nikdy to nemá – eufemisticky řečeno – lehké. V historii byl často lynčován, popraven, upálen – a s ním jeho pravda, jistě jedna z mnoha. Intelekt se někdy musí ubránit vlastnímu strachu spíše, než zlobě ostatních. Vlastní strach nás vede ke kompromisnímu přikývnutí a zmlknutí.
(Zbyněk Vybíral, Vyšokovaný svět)

S chladnou hlavou za poznáním

Někteří však svůj rozum dokáží nastartovat brzy po šoku, jiní o něco později a další zas dotčenou událost nepřestanou amygdalicky vnímat nikdy. Přitom stačí opravdu málo, abychom dali šanci pravdě a spravedlivosti. Stejně málo však stačí amygdale k tomu, aby tyto kategorie vymazala ze světa a zavedla zákon iracionální džungle a práva silnějšího.

K tomu nám opět mohou posloužit příklady uvedené v předchozím dílu:

V Beslanu stačil rozlícenému davu k lynčování neznámého muže jediný výkřik: „Ten k nim taky patří!“

K pogromu na sikhy v Indii stačil jediný výkřik: „Sikhové nás vraždí!“

K protiromským protestům v Břeclavi stačil jediný výkřik: „Cikáni bijou naše děti!“

Člověk s fungujícím rozumem by se však v prvním případě zeptal toho osočeného muže, kdo je, co tu dělá, zda má alibi, a ostatních, zda ho někdo zná a podobně.

V druhém případě by usoudil, že fakt, že vrazi Gándhíové byli sikhové, neznamená, že vraždit kohokoli chce i jeho sikhský soused od naproti z ulice, se kterým se ráno vesele zdravil, případně by si to s ním slovně vyjasnil, pokud by si nebyl jistý.

Ve třetím případě se mělo počkat na výsledky vyšetřování, které nakonec ukázaly, že nikdo nikoho nezmlátil, tím méně Cikán.

Četl jsem různé interpretace, které byly vydávány za úplný výklad a říkal jsem si nad nimi znovu a znovu: může to být kus pravdy, může to být jeden z možných výkladů, může to být jedna z možných souvislostí – ale přece tím není vystižena souvislost celá.
(Zbyněk Vybíral, Vyšokovaný svět)

Iluze a klam neobstojí před funkčním kritickým rozumem

O útocích z 11. září nám dodnes tvrdí, že to bylo dílo teroristů Al Kájdy, vedených Muhamadem Attou. K přesvědčení veřejnosti stačil opět v podstatě jediný výkřik: „našli jsme pas Muhameda Atty! Identifikovali jsme teroristy!“ Ano prosím, tento jediný výkřik postačil k tomu, aby se rozpoutala válka v několika cizích zemích, v níž zemřelo nejen mnoho bojovníků, ale i desetitisíce nevinných žen a dětí. To není zlý sen, to je realita, která nás obklopuje, lež, která trvá, pravděpodobně největší lež a podvod od roku 1989. Člověku s fungujícím rozumem by přitom stačilo málo k tomu, aby tuto lež odhalil či alespoň zpochybnil.

Je prazvláštní, že jako důkaz posloužil zcela neporušený pas údajného vůdce celé operace, Atty. Z únosce nezbyla ani památka, zato jeho pas se zachoval neporušený a nedotčený, to je poněkud kuriózní. Patrně zásah Al-láha. I detektiv, který vedl vyšetřování, uvedl, že je to velmi podivné, pokud uvážíme, že všude kolem bylo vše ohořelé a špinavé, jen ten zázračný pas zůstal jako nový. U FBI však takové pochybnosti neměly místo. Pas se navíc našel 18 bloků od místa neštěstí, jak se dostal tak daleko, lze stěží rozumně vysvětlit. Vyšetřovatelům navíc stačily pouhé tři dny, aby bezpečně usvědčili viníky. To je neobvykle rychlý postup, jindy se vyšetřování táhne celé měsíce. Opravdu shromáždili a prověřili všechny důkazy? Je to dost divné, neboť na soupisce pasažérů všech čtyř zřícených letadel se dne 11. 9. 2001 nevyskytoval ani jeden (!) z devatenácti údajných únosců. Jistě, i letecké společnosti mohou mít v databázích nepořádek, ale ani jeden z devatenácti ve čtyřech různých letadlech různých leteckých společností? To je nepravděpodobnost hraničící s jistotou, že k něčemu takovému dojít nemůže. Jako zázrakem se však všech devatenáct únosců ocitá na soupiskách pasažérů inkriminovaných letů 48 hodin poté. Doplnil je tam někdo snad na pokyn z vyšších míst? Nebo další zázrak? Většina domnělých únosců se později ozvala, že jsou živi a zdrávi a s incidentem nemají nic společného. Se čtyřmi z nich dokonce britský deník Telegraph udělal rozhovor.

To jsou jen namátkou vybrané pochybnosti, které tvoru homo sapiens s fungující šedou kůrou mozkovou nedovolí přijmout výkřiky o nalezeném pasu Muhameda Atty jako důkaz viny. I kdyby všechny uváděné, velmi nepravděpodobné eventuality údajných důkazů nastaly, z žádné z nich přeci nevyplývá, že Atta a spol. jsou těmi, kdo unesli letadla a použili je k nárazu do budov. Žádný příčetný soud v demokratické zemi by takové nepřímé důkazy neuznal jako dostatečné. Čistě racionální úvaha spíše končí dedukcí, že všechny tyto okolnosti a důkazy někdo nastražil, aby to zdánlivě jako důkaz vypadalo.

Amygdalicky posedlý mozek si však takové otázky neklade a útočí na všechny, kdo je veřejně kladou. Cítí se být těmito otázkami ohrožen. Logiku to však nemá, otázky, jejichž smyslem je nalézt pravdu, přeci nemají za cíl někoho ohrozit (s výjimkou lhářů, kteří mají ze lži prospěch). Avšak každý, kdo se oprostí od nadvlády amygdaly a získá opětovné spojení s neokortexem, si takové otázky začne pokládat. V člověku je totiž přímo zakódována touha po pravdě, jak jsem o tom psal již zde.

Je nezbytností, a povinností každého myslícího mravného člověka, aby otázky tážící se po pravdě kladl, dokud nebude lež o 11. září usvědčena, dokud se věci nezačnou nazývat pravými jmény, dokud nebude vše znovu a poctivě prošetřeno, dokud se veřejnosti nepřestanou zatajovat klíčová fakta. Tak, jako před rokem 1989 bylo nezbytně nutné, aby se bratrská pomoc spřátelených armád naší zemi v roce 1968 začala nazývat okupací. Protože jinak budeme žít ve lži a to je pro člověka i pro společnost nepřijatelné.

Jestliže máš pravdu o čtyřiadvacet hodin dříve než jiní, jsi přesně oněch čtyřiadvacet hodin považován za blázna.
(Antoin Rivarel)

Test: věříte emocionálním výkřikům?

Tato úvaha má však i obecnější, nadčasové poselství, neboť útoků na naší amygdalu, snahy o manipulaci veřejnosti a zasévání strachu, bude přibývat. Jak lze vidět s rostoucím počtem ozbrojených konfliktů po celém světě a způsobů, jakými o nich informují média a jak se k nim vyjadřují politici. Aktuálně je to především konflikt na východní Ukrajině. V diskusi pod jedním z mých posledních článků jakýsi čtenář požadoval, aby se Rusko konečně omluvilo za sestřelení letadla Malajsijských aerolinií. Čtenáři ke svatému přesvědčení, že pachatelem je Rusko, stačilo několik emotivních výkřiků ze strany západních politiků a novinářů. Mezinárodní vyšetřovatelé přitom v té době ještě ani nezačali pořádně pracovat a teprve nedávno svou práci na místě činu uzavřeli. Výsledkem je rozpačité mlčení, mezinárodní komise neukázala na nikoho prstem, neoznačila viníka, chybí jednoznačné důkazy.

Po počátečních bojovných výkřicích, že za to může Rusko a že k tomu existují jednoznačné důkazy, je více než podivné, že vyšetřovatelé, ani představitelé EU, USA či NATO, v tomto tažení nepokračují, zdráhají se dokonce učinit jakýkoli závěr a tak nějak o případu  již mlčí. Pokud by existovaly jednoznačné důkazy proti Rusku, vyšetřovací komise by se s nimi jistě neváhala pochlubit světu. Sankce, uvalené z toho důvodu na Rusko, však zrušeny nebyly.

Amygdalicky pobláznění občané však již dopředu věděli, že letadlo Malajsijských aerolinií sestřelilo Rusko, hysterické projevy v celé společnosti opět dostaly zelenou, druhdy soudní umělci sepisovali petice žádající tvrdý postup proti Rusku, a jmenovitě proti Putinovi, jakoby on mohl za všechno na světě. Přitom rozum opět nabádal k opatrnosti ve vynášení soudů, žádná fakta neukazovala k tomu, že by zmíněné letadlo sestřelila ruská armáda. Jak uvádí armádní expert, ani to nebylo možné, neboť místo neštěstí nebylo v dosahu raket umístěných na území Ruské federace. Prazvláštních, nestandardních okolností, provázejících tento smutný let, je opět příliš mnoho. Vévodí jim nepochopitelné odklonění letadla od obvyklého kurzu přesně nad místa probíhajících bojů, které provedli dispečeři v Kyjevě. Nikdy před tím tato letecká linka nebyla vedena tak vzdáleně od svého obvyklého kurzu. Především v zahraničních médiích se stále častěji objevují informace, že sestřelení letadla mají na svědomí ukrajinské stíhačky, které se v místě neštěstí pohybovaly. Vzpomeňme také osvědčený trik s neporušenými čisťounkými pasy, které se na místě nehody „našly“ (některé z nich byly dokonce znehodnoceny procvaknutím). Facebookové profily všech obětí tohoto neštěstí vznikly dočista náhodou všechny ve stejný den. Na seznamu pasažérů chybí ti, kteří do letadla v Holandsku prokazatelně nastupovali. To vše, a mnoho jiného, poukazuje na stejnou scénáristickou a režijní školu, jako v případě nárazu Boeingů do budov WTC v září 2001. A mě se bohužel zdá, že všechny zainteresované strany ukrajinského konfliktu vědí něco, co nechtějí veřejnosti sdělit.

Zdá se, že tento incident je jen další z řady podvodů, jimiž chtěl kdosi amygdalickým šokem ošálit a zmanipulovat světovou veřejnost, s cílem rozpoutat další válečný konflikt. Již to však tolik nezabírá. Příště budou muset angažovat nového, šikovnějšího scénáristu.

 

Také věříte tomu, že s takto upravenými pasy by někdo mohl projít pasovou kontrolou před vpuštěním na palubu mezinárodního letu?
 
 

Zachovalé pasy s viditelnou perforací na místě činu. Zvláštní, kolik lidí nenosí své doklady v kapse či osobním zavazadle.

 

Musíme ocenit pěknou práci aranžérů…

 

Shrnutí podivuhodností kolem sestřeleného civilního letadla nad Ukrajinou naleznete například zde:

Malajské letadlo sestřeleno den po příjezdu polského kontingentu na Ukrajinu a jeho odjezdu do pozic
 
8 údajných důkazů, že sestřelení MH-17 je podvod

I v tomto případě je žádoucí se co nejdříve oprostit od emocionální hysterie, od euforického běsnění, které na primitivní úrovni může poskytovat krátkodobý pocit sounáležitosti či identity tím, že dočasně spojuje proti jednomu nepříteli. To poskytuje falešný pocit bezpečí uprostřed davu. Ve skutečnosti není nebezpečnějšího místa, než v davu bojovně naladěných fanatiků pod vlivem amygdalického šoku.

Opět se totiž táži – kde zůstala Pravda? Je obvinění Ruska v této věci správné? Lze je objektivně a neomylně podložit nezvratnými důkazy? Nebo stojí jen na emocionálních výkřicích, živených předsudky a silou davu?

Já zde tvrdím něco velmi suverénně, a přitom jsem ke svému přesvědčení dospěl díky mnoha iluzím. Suverenita obsahuje iluzi o suverénnosti.
(Zbyněk Vybíral, Vyšokovaný svět)

Pohodlná lež a náročná pravda

Chceme-li se řídit Pravdou, musíme se z víru emocí vrátit k chladnému rozumu, sehnat všechny dostupné informace a trvat na dostupnosti těch nedostupných. Na základě takto poznaných faktů pak posoudit s odstupem situaci v jejím konkrétním a úplném kontextu, bez předsudků a předem nalinkovaných frontových linií.

Skutečnosti, které pak zjistíme, často nejsou příjemné a zdráháme se je přijmout, protože nejsou v souladu s tím, co jsme si doposud mysleli. V tomto bodě se každý musí rozhodnout, zda přijme sladký život ve lži, nebo tvrdý život v Pravdě. Náš národ zná díky povídce Jana Drdy a proslulému filmu Jiřího Krejčíka termín „Vyšší princip mravní“. Z jeho hlediska je nezbytné se přidržet Pravdy, i když to přináší obtíže a nepohodlí. Vyžaduje to i trochu odvahy od člověka. Nejen odvahy čelit vnějšímu nebezpečí, ale především svému vnitřnímu nepříteli, své pohodlnosti, kdy se jen vezeme. Odvaha po nás chce, abychom seskočili z vozu a chvíli pomáhali tlačit, někdy dokonce musíme pomyslnou káru táhnout úplně sami. Tato osamocenost velmi bolí a lidé se jí vyhýbají, bojí se pohlédnout do svého nitra a utkat se s démony svých předsudků. Pohodlnější je schovat se uprostřed obelhaného davu a svůj zápas odkládat na neurčito. Jenže tento zápas můžeme vybojovat jen my sami. A jedině toto vítězství dá smysl našemu životu.

Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.
(Bertrand Russell, matematik, nositel Nobelovy ceny)

Rozhněvaní muži nechtějí znát pravdu

Aby snad nějakého čtenáře nenapadlo mě nesmyslně obviňovat z rusofílie nebo amerikanofóbie, jak je často zvykem, připomenu, že právě USA daly světu velké dílo, které zde rozebírané téma nádherně ilustruje a je zároveň esencí toho nejlepšího z americké kultury. Jde o světoznámé drama Reginalda Rose Dvanáct rozhněvaných mužů.

Jak asi víte, těchto dvanáct porotců má za úkol rozhodnout o vině či nevině černošského mladíka obviněného z vraždy svého otce. Důkazy se zdají být jasné, našla se vražedná zbraň, svědci poznali obviněného. Pro většinu porotců nebylo o čem přemýšlet, domnívali se, že odhlasují vinu a půjdou domů. Jediný z nich požadoval o případu a důkazech ještě jednou zodpovědně diskutovat, neboť na tom závisí budoucnost mladého člověka. S tím souhlasil další z mužů. Postupně se v důkazním materiálu objevují další a další pochybnosti a trhliny, postupná rekonstrukce odhaluje dostupná svědectví jako nevěrohodná, vše muselo probíhat jinak, než jak tvrdí obžaloba. Porotci jsou jeden po druhém přesvědčováni o nevině obviněného. Důvody, proč původně hlasovali o vině, byly různé, ilustrovaly celou škálu předsudků a osobních bloků, které jim bránily chtít znát pravdu. Proto se diskuse stala velmi dramatickou. Někdo se jen nechtěl zdržovat, protože chtěl večer stihnout sportovní přenos, někdo potřeboval nezvratné logické argumenty, někdo se jen vezl, někdo slyšel na otázky mravní a etické. I hysterický rasista neuspěl s přesvědčením, že všichni ti (černí) jsou nebezpeční, to jako argument nepomohlo v ovzduší racionálního přístupu. Jako poslední silně vzdoroval muž, který měl spory se svým vlastním synem, jenž jej, v reakci na jeho tvrdou výchovu, uhodil a opustil. Nenávist k synovi projektoval do chlapce obviněného z vraždy svého otce. Svou osobní zkušenost pod vládou amygdalického šoku projektoval do všech nehodných synů, toužil je potrestat za to, co jeho vlastní syn provedl jemu. Obviněný chlapec však s chováním syna porotce neměl nic společného a když již bylo pod tíhou argumentů jasné, že on vraždit nemohl, i tento poslední porotce kapituloval a uznal jeho nevinu.

Nechybělo málo a byl by k odsouzen nevinný. Pouze díky osobním předsudkům těch, kteří jej měli soudit. Díky jejich iracionální a subjektivní neochotě nestranně vyslechnout všechny argumenty a spravedlivě pak rozhodnout. Byli přesvědčeni, že znají Pravdu, avšak zatím si o celé věci jen něco mysleli dříve, než se detailně seznámili s fakty. Odstup a rozumná, spravedlivá, lidská úvaha však tento justiční omyl zvrátily.

Téma je to věčně aktuální, známý režisér Nikita Michalkov natočil adaptaci této hry, v níž je čečenský chlapec v Rusku souzen za terorismus. U nás by to byl nejspíš Cikán. Kolik z vás by bez přemýšlení hlasovalo o jeho vině? Kolik z vás by se odvážilo případ poctivě přezkoumat? Kolik z vás by chtělo znát pravdu a kolika z vás by stačila pohodlná lež, která by uspokojila vaši víru v předsudky?

Kolika z vás stačí pohodlně věřit mýtu o útocích z 11. září 2001 a kolik z vás má odvahu přemýšlet spravedlivě a namáhavě nad všemi fakty a skutečnostmi týkajícími se tohoto případu?

A kolika z vás stačí obvinit Rusko jako jediného viníka sestřelení civilního letadla na Ukrajině, bez zohlednění všech dostupných (a potencionálně i dosud nedostupných) faktů?

Každý vážný případ si zaslouží, abychom jej důkladně a bez emocí přezkoumali, zvláště když se v něm hraje o životy jiných, nebo dokonce o rozpoutání války proti jiné zemi, v níž bude zabito mnoho nevinných lidí.

A nakonec jde i o nás – jestli dovolíme lhářům nás klamat a tím nás křivit.

Lež je lepší než pravda – umírá kvůli ní méně lidí.
(Joseph Fouché)

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama