Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Dualistické pasti v náboženství a politice (1.)

Na princip duality a jeho šálivé nebezpečí upozorňuji již dlouho a vytrvale. A budu v této misi pokračovat, neboť na projevy duálních pastí v tomto světě narážím znovu a znovu jako na železný zákon, který není možné obejít. Kdo železnou zeď tohoto zákona nespatří včas, dříve či později si o ní rozbije ústa. Opakuji také stále, že jedinou možností, jak se s tímto principem v tomto světě vyrovnat, je nepodléhat dualitě, to jest nikdy se nepřidat na jednu, nebo na druhou stranu jakéhokoli konfliktu, ale vždy a neustále mít na zřeteli obě jeho stránky, neboť tvoří jeden celek, v němž se vyvažují. Začne-li mít jedna strana navrch, je třeba podpořit druhou. Tento proces také v praxi probíhá, jen je tak pomalý, že jej mnoho lidí nevnímá.

Tuto úvahu bych rád věnoval projevům duálních pastí v náboženství a politice.

 

Duální ideové koncepty

Podíváme-li se na obě disciplíny pozorně, nemůže nám uniknout, jak vtipně a bez výjimek se zde zákon duality uplatňuje. V každém velkém náboženství se vytvoří pnutí, jež jej rozdělí vždy na dva základní směry. Každý z těchto směrů se pak může dále štěpit na menší duální směry. V buddhismu rozlišujeme dva základní koncepty – cestu velkého a malého vozu. Islám rozděluje výklad Mohamedova dědictví na sunity a šíity. Hinduisté se z převážné části dělí na vyznavače Šivy a vyznavače Višnua. Křesťanství je v zásadě rozděleno na východní a západní, což je pozůstatek politicko-geografického dělení. Západní církev se rozštěpila na tzv. katolickou a tzv. protestantskou. Koneckonců jedním ze základních bodů tohoto sporu bylo, zda přijímat pod jednou, nebo pod obojí.

Také ve filosofii se od nepaměti řeší rozpor mezi duchem či myslí na jedné straně a tělem na straně druhé. V názoru na tento spor se filosofie dělí na monistickou a dualistickou, podle toho, zda duše i tělo jsou oddělené či zda tvoří jeden celek. Znáte všichni i věčnou hádanku mudrlantů, zda bylo dříve vajíčko nebo slepička. Všichni dobře víte, že tato hádanka nemá řešení, můžete se o ní dohadovat donekonečna pořád dokolečka a dokola. Je krásnou ukázkou toho, jak dualita zacykluje a nikam nevede. Mysl je v ní uvězněná podobně, jako veverka ve šlapacím kole.

Životní světonázor a charakter každého jednotlivce, státu, civilizace, je v zásadě rozdělen na konzervativní a liberální. Někteří lidé volají po vládě pořádku a tvrdé ruky, jiní jim odpovídají, že musí být svoboda a nic se nesmí zakazovat.

Reklama

Společensko-hospodářský systém moderních dějin se v zásadě dělí na kapitalistický (pravicový), a socialistický (levicový). Horliví zastánci jednoho, nebo druhého konceptu nás neustále halasně ujišťují, že neexistuje žádný jiný, tedy třetí či čtvrtý koncept. Věřte, že lžou, až se jim od orálního otvoru práší.

Vidíme opět, že každý jeden z duálních konceptů je nedokonalý a musí být nutně vyvažován a doplňován svým protějškem, vzájemně odsouzeni k nekonečnému konfliktu.

Rád bych však pasti duality ukázal na několika konkrétních a aktuálních případech.

O tom velkém válčení svobodných zednářů s Vatikánem

O řevnivosti katolické církve a svobodných zednářů se ví již dlouho. Podle mnohých indicií právě vrcholí po staletí trvající zápas těchto dvou organizací o mocenský vliv a duchovní vedení v Evropě, neřku-li v celém světě. Nejedná se však pouze o boj mezi dvěma zájmovými organizacemi, nýbrž také o boj mezi dvěma protichůdnými komplementárními koncepty světonázoru a morálky.

Obě organizace přitom mají i něco společného. Obě mají původ v dávných školách a směrech, které sahají až do starověkého blízkého východu, odkud byly převzaty z Egypta. Obě byly založeny na nějakém systému poznání, spásy či morálky. Obě byly v průběhu věků degenerovány, zprzněny a znehodnoceny infiltrací sobeckých mocichtivých lidí a jejich doktrín, které tyto organizace ovládly. Každá byla degenerována jiným způsobem.

Komplementaritu a dualistický spor mezi oběma organizacemi názorně dokládá případ Burkhardta Gorissena, zednáře vysokého stupně zasvěcení, který se vrátil ke katolické víře. Gorissen pochází z katolické rodiny, ke svobodným zednářům jej však dle jeho vlastních slov dohnala touha po poznání, po vědění, po zodpovězení otázek, na něž křesťanství odpovědět nedokázalo. Katolicismus mu připadal rigidní a zpátečnický, kdežto zednářství nabízelo duchovní svobodu. Během jedenácti let u svobodných zednářů dosáhl velmi vysokého zasvěcení dle skotského ritu. Přesto po této době z organizace svobodných zednářů veřejně vystoupil a stal se římsko-katolickým křesťanem.

Burkhardt Gorissen

Možná se podivujete, jak jsou takové názorové veletoče vůbec možné, život B. Gorissena však v sobě zhušťuje duální podstatu katolicko-zednářského soupeření.

Pominu nyní skutečnost, že tato uskupení soupeří především o moc a vliv v euroamerické civilizaci, pominu, že Vatikán se zlobí na zednáře, protože mu narušují jeho dogma o jedné víře a jediné spáse, jímž se snaží ovládat masy, pominu, že zednáři se mimo jiné snaží církev zničit, neboť jim svou morální autoritou brání v rozmachu a v neposlední řadě nemohou Vatikánu zapomenout rozprášení templářského řádu, s nímž byli zednáři spřízněni. Tyto pomíjivé skutečnosti nejsou vlastně vůbec důležité.

Důležité je vidět projevy duality a jejich včasné podchycení. Lidé ve svém světonázoru tíhnou především ke dvěma směrům – hmotařští materialisté spoléhají na rozum a vědu, druzí, kteří za vším tuší nějaké tajemství člověka a hmotu přesahující, hledají ducha, Boha, spásu, poznání smyslu života. Nespoléhají tolik na rozum, jako spíše na víru.

Lidé z té z druhé skupiny lze opět rozdělit na dvě základní skupiny: jedni touží po jistotě, po jasně vymezené, známé a vyzkoušené cestě, aby věděli, jak se věci mají, po autoritě, která je bezpečně povede ke spáse. Druhým takové omezení vadí, chtějí jít za poznáním svobodně, zkoušet všechno možné aniž by je někdo za to odsuzoval, sami rozhodovat, co je pro ně dobré a co ne. Podle tohoto duálního klíče nabízejí své koncepty víry, spásy a poznání právě katolická církev a svobodní zednáři. A lidé hledající v tomto segmentu se přikloní zpravidla vždy k jednomu z těchto konceptů. Proto se zmíněné organizace snaží, aby jeden z těch konceptů byl ztotožňován právě s nimi.

Vskutku se neliší cílem, ale formou. Církev je tu úplně pro každého, nabízí Ježíše chudákovi i boháči, vzdělanci i pitomci, stačí věřit a nechat se pokřtít a stát se bratrem či sestrou. Zednáři jsou proti tomu výběrovým klubem lákajícím do svých řad elitu, uchazeč musí prokázat nějaké schopnosti. Duality s sebou vždy nesou i paradox, a tak i v církvi existuje hierarchie a zednáři vyznávají heslo volnost, rovnost, bratrství. Vatikán nabízí přesně definovanou cestu ke spáse, čímž definuje i smysl života – skrze Ježíše k této spáse dojít. Tuto cestu doprovází i základní mravní kodex, kterým se lidé mají řídit. Zednářstvo proti tomu tvrdí, že každý si svou cestu hledá sám, žádná pravidla neexistují a není možné ani objektivně definovat smysl života ve smyslu nějaké spásy, popírá existenci pravidel platných pro všechny. Církev provádí své rituály veřejně, své názory vyhlašuje veřejně, zednáři toto naopak činí v skrytu, potají. Mohl bych pokračovat ve výčtu rozdílů, ale asi každý pochopí, že ve skupině duchovně hledajících lidí se každý podle svého založení, charakteru a živlového temperamentu přiklání k jednomu z těchto dvou konceptů. A není divu, každý z těchto konceptů je něčím přitažlivý, každý je v něčem pravdivý. Každý pak svůj duální protipól označuje za zlo, které musí být potřeno a zničeno. V jungovském smyslu jsou si navzájem stínem, dle zákona duality je každý z těchto konceptů nedokonalým.

Fanatický věřící je stejně nebezpečný,
jako bezbřehý relativista.

Dualita má tu zajímavou vlastnost, že se po vzoru fraktálu dále polarizuje směrem dovnitř na další duality a sama je součástí vyššího duálního celku, kde tvoří jeden pól. Jsou-li katolický a zednářský koncept spolu v duálním vztahu, pak každý z nich sám o sobě má také dva póly, tedy také sám podléhá dualitě.

Je-li na katolické církvi dobré, že je strážcem mravnosti, ukazuje, hlídá a udržuje přesně stanovenou cestu ke spáse, pak přesně totéž – kvalitativně i kvantitativně přehnané, se změní v omezující dogma, které v cestě k Bohu, poznání a spáse člověku spíše brání, než pomáhá. Církev odmítá, pomlouvá a zatracuje všechny jiné cesty a možnosti, nežli tu svou, vše co souvisí s magií, astrologií, kabbalou, komunikací s duchy či elementárními bytostmi, jógu, meditaci, šamanismus, vše považuje za dílo ďáblovo, které odvrací od Boha, protože to tak kdysi zapsal jakýsi starozákonní písmák.

A naopak, je-li na svobodných zednářích sympatické právě ona liberálnost, svobodný přístup ve způsobu a formě hledání Boha, popírání dogmat a existence objektivní pravdy a pravidel platných pro všechny, což dává velký prostor každému hledajícímu jít svou vlastní cestou, pak opět – tato jedna věc má dobrý i špatný pól. Kvalitativně i kvantitativně přehnaná vede k absenci mravnosti a svévoli, k bohorovnosti bez pokory a úcty k druhým, což obojí zásadně od jednoty, Boha i Pravdy spíše odvrací a odděluje, nežli k nim přibližuje.

Vatikán tedy straší zednářskými lóžemi a zednáři opět straší Vatikánem, respektive straší se navzájem těmito dvěma koncepty. Vidíte již, jak je to hloupé? Žádný koncept není špatný, nebo dobrý, může být obojí. Vždy záleží na tom, jak je uchopen, zda vyváženě a moudře, nebo přehnaně a fanaticky. A zároveň, že oba tyto koncepty vlastně nejsou oddělené, ale tvoří součást jedné věci, jež byla extrémně rozdělena na dvě krajnosti.

Kdo se ve svém hledání nespokojí s povrchností, musí u každé z těchto organizací dříve či později narazit na její mantinely. Přesně to se stalo i v případě Burkhardta Gorissena. Ani katolická církev, ani svobodní zednáři nedávají a nemohou dát odpověď na všechny otázky. Jsou jen ubohou polovinou skládačky. Vždy potřebujete i druhou.

Byl jsem svobodným zednářem…

Pan Gorissen napsal o svém dlouhodobém působení mezi Zednáři knihu „Byl jsem svobodným zednářem“, v níž odhaluje nejen kdo patřil mezi členy lóží, ale také záměry, cíle a způsoby zednářů jak konkrétně infiltrovat politickou moc, či něco z lóžového života a průběhu jednotlivých rituálů. Kniha vyšla dosud v němčině a maďarštině, třeba se dočkáme také českého vydání. Pro česko-slovenské čtenáře nabízím odkaz na rozhovor s panem Gorissenem, je to ten poslední článek dole na stránce:

Burkhardt Gorissen – rozhovor

Schválně zde uvedu několik charakteristik, jimiž pan Gorissen popisuje základní filosofii svobodných zednářů:

  • zednáři popírají, že existuje možnost objektivně poznat pravdu
  • relativismus každé pravdy představuje základ zednářství. Svobodný zednář odmítá víru v jakékoli dogma a netoleruje žádné dogma ve své lóži. Kvůli tomuto přesvědčení zednáři odmítají každý dogmatický postoj a všechny instituce založené na křesťanství, mezi nimiž vyniká katolická církev, vnímají jako místo, kde je činěn nátlak na svědomí
  • podle zednářů si každý člověk může sám libovolně tvořit pojem Boha
  • ústřední místo v zednářských rituálech zaujímá pojem „Velký architekt vesmíru“. Bůh však není chápán jako „Někdo“, ale pouze jako „Něco“.

S těmito body lze souhlasit, ale přesto vidím, že zednáři svou podstatou mnohé z toho porušují. U katolíků je to zrovna tak, což aktuálně dokazují například touhou po majetkových restitucích, ačkoli Jehošua nabádal své následovníky, aby všeho (majetku, moci i slávy) zanechali a šli za ním. To mimochodem dokázal populární princ Gautauma.

Fanatický věřící je stejně nebezpečný, jako bezbřehý relativista.

Dogmatická totalita je stejně špatná, jako relativizace hodnot, na jejíž zhoubnost poukazují postmoderní myslitelé a jež je jedním z plodů zednářského úsilí. Přidat se však k jednomu extrému, abychom potřeli druhý, je poněkud krátkozraké, neboť za čas bude třeba druhý extrém oživit, abychom potřeli ten první. A – jak asi tušíte – tak to bude probíhat pořád dokolečka a dokola (Mimochodem, nepřipomíná vám to poněkud konflikt mezi islámem a euroamerickou civilizací?).

U zednářů i katolíků je spousta zbloudilých hledajících, kteří by rádi našli pravdu o tomto světě, místo toho v obou případech často nacházejí jen prázdnotu, zmatenost, nebo omezenost.

Gorissen však není jediným přestoupivším zednářem, při studiu této tematiky jsem narazil na velice zajímavé materiály. Rád bych jim věnoval některý z příštích textů.

Dva jsou jedno a jeden vládne všemu

Hlavním smyslem mé úvahy je však upozornit, jak funguje dualita v konkrétních projevech tohoto světa. Hledáte Boha, či tajemství světa a života? Nabídne se vám vždy výběr ze dvou možností. VŽDY a ve VŠEM se nabízejí dva koncepty. Znovu varuji, přijetím jednoho z nich se připravujete o ten druhý. VŽDY je NUTNÉ vidět obě stránky věci, oba póly, pak je možné si uvědomit jednotu, kterou tvoří. Pak je možné překonat i duality vyššího řádu. Není to vlastně až tak složité. Ten princip je velmi jednoduchý.

Není třeba se ani zlobit, že je svět takový, že dualita je překážkou. Mystérium duality je zkrátka pravidlem, podle kterého funguje tvoření a stvoření tohoto světa a všeho v něm. Když známe pravidla, můžeme velmi dobře a příjemně fungovat.

Jak praví zákon duality, například nenávist je protipólem lásky. Přitom se jedná o tutéž věc, jen přehnanou jedním směrem. Láska i nenávist jsou v podstatě vždy silným emočním výbojem způsobeným citovou vazbou k nějakému člověku či věci. Dá-li se náš vztah k nenáviděnému člověku do rovnováhy, nepříjemná nenávist zmizí a zmizí i nekritická opičí láska, zůstane jen silná emoční vazba bez nějakého specifického zabarvení. Budeme mít dotyčného rádi, či jej prostě přijímat takového, jaký je, s vědomím jeho chyb i předností. Na vyšší úrovni je pak taková vazba protikladem k absenci vazby, zmrazení, chladu, odstupu. Buď vazba je, nebo není. Vyšší úroveň už je těžko představitelná a těžko definovatelná, kdo však chce, může o ní meditovat.

Máte-li vždy na paměti oba póly, a dokážete nalézt i dualitu, jež je horizontální vůči dualitě vertikální, tedy je vůči ní v napětí, pak jste velmi blízko k tajemství kříže, tajemství tetragramatonu, které stojí za stvořením a utvářením tohoto světa.

Ti, kteří řídí organizace, jako jsou Ilumináti, toto pravidlo pochopitelně znají a proto se vždy snaží ovládnout ne jednu, ale obě strany každého konfliktu. Jedině tak totiž ovládnou všechny.

V boji Vatikánu se zednáři může jedna organizace teoreticky zničit druhou, ale NIKDY nemůžou zničit koncept, který soupeřící organizace zastupuje. Koncept bude žít dál a dříve nebo později se jej ujme nová organizace.

Spor církve a zednářů staví lidi před dilema: mám hájit mravnost, nebo svobodu? Lidé jsou nuceni si jedno z nich vybrat, co je jim bližší. Tímto výběrem ztrácí to druhé. Ať si vyberou cokoli, jsou „jejich“ – těch, co řídí obě strany. Však není tajemstvím propojení mezi svobodnými zednáři a katolickou úderkou – Jezuity. Takže koho zvolit?

Pokud neskočíme na tuto manipulaci a rozhodneme se chtít hájit jak mravnost, tak svobodu, nebudeme k tomu potřebovat žádné organizace a žádné spory a boje.

Tuto schizoidní situaci je vždy nutné řešit tak, že si vezmu to, co mi vyhovuje a nevezmu si to, co mi nevyhovuje. Proč by to nebylo možné? Je to možné. Jakpak by ne? Bráni tomu něco? Nikoli. Vatikán i zednáři však tvrdí, že to možné není. Snad si ani neuvědomují, že se navzájem potřebují a zničení svého protivníka není tak docela v jejich zájmu.

V tomto světě nikdy nemůže obstát jen jedna pravda. Jednota nevzniká potíráním jedné strany druhou, ale jejich harmonickým vyvážením. Kdo tedy nestojí o jednotu, snaží se vytvářet protistrany, které jedna druhou potírají.

Více o tom v příštím díle, zaměřeném na politiku.

  Najdete deset rozdílů?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama