Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Děsivá radost z vítězství

Radují se hokejisté, když porazili soupeře, radují se vojáci, když zabijí nepřítele. Zároveň však soupeři a nepřátelé truchlí a jsou smutní. Jaká je podstata radosti? Je možné prožívat radost, aniž bychom tím způsobovali někomu druhému zármutek?

Radost a smutek hokejového fanouška

Když sportovní komentátor nemá co říci, utrousí nějakou vtipnou poznámku. Jedna taková vylétla do éteru při hokejovém utkání České republiky s Lotyšskem. Po té, co český tým vstřelil gól počali se čeští hráči i fanoušci radovat. Naopak Lotyši byli smutní a zklamaní.  Komentátor vtipně poznamenal, že jsou vidět rozdílné reakce fanoušků, když kamera v jednom záběru ukázala české fanoušky, kterak skáčou, křičí, zvedají ruce, tleskají a mávají prapory, a hned za nimi fanoušky lotyšské, jejichž smutek se projevoval skloněnou hlavou, případně hlavou v dlaních, kroucení hlavou a povzdechy. Je zajímavé, že tolik projevů smutku je spjato s hlavou.

Vypadá to, že v hokeji a vůbec ve sportu jde právě o tohle. Dva týmy spolu soutěží o to, kdo dá víc gólů. Kdo jich dá víc, ten je vítěz a může se radovat. Kdo prohrál, ten je smutný a radovat se nemůže. Nesoutěží se tedy o nějaké medaile nebo poháry, ale o možnost prožívání radosti.

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

Radost českých hokejových fanoušků

 

Jsme šťastní, že je mrtvý!

V tutéž chvíli na jiném místě planety se jiní lidé také radují. V libyjském Benghází lidé opět skáčou, křičí, zvedají ruce a mávají prapory, k tomu ještě občas střílí z kalašnikovů. To proto, že v Tripolisu byl po náletu spojeneckých vzdušných sil zabit nejmladší syn Muamara Kaddáfího  a s ním i tři vnukové libyjského vůdce. „Jsme šťastní, že je syn Kaddáfího mrtev!“ Vysvětluje důvody veselí mladý muž do kamery.

O pár dnů později média informovala o tom, že v Pákistánu byl zavražděn populární Usáma Bin Ládin. Tato zpráva způsobila, že se ve Vašingtónu D. C. v USA shromáždily v ulicích tisíce lidí. Opět skáčou, křičí, zvedají ruce a mávají prapory. Kalašnikovy chybí, protože v Americe se to nesmí. Mají radost z toho, že bylo právě kdesi v Pákistánu zastřeleno několik lidí.

Otázka, kterou nyní položím, zní poněkud hořce – je cílem a důvodem válečných konfliktů možnost prožívání radosti?

Radost libyjských vzbouřenců oslavujících smrt Kaddáfího vnuků.

 

Jak si vyrobit radost

Radost a její prožívání hraje podle všeho v lidském životě silnou úlohu, určitou zvláštností však je, že člověk zpravidla nedokáže radost prožívat jen tak, sám od sebe. Potřebuje k tomu nějaký důvod. Jistě, občas máme radost, když se nám něco povede, třeba upéct dort, namalovat obraz, opravit auto, nebo vypěstovat mrkev. Jindy máme radost, když si něco hezkého koupíme nebo dostaneme. Jindy zase, když pro nás někdo něco hezkého udělá. Málokdy se však vidí, aby kvůli takovým věcem někdo skákal, zvedal ruce, křičel a mával prapory. Takové chování se většinou považuje za nedůstojné, pohoršlivé a bláznivé. K tomu, aby se ho člověk dopustil, potřebuje opravdu silnou emoci a euforii doprovázenou zvýšenou produkcí neurotransmiterů.

Lidé vynalezli několik poměrně neškodných způsobů, jak tyto emoce vyvolat. Je to především sport, sázky a hry. Člověk, který vyhrál v Člověče nezlob se, už projevuje některé popisované rysy radosti: může třeba křičet či zvedat ruce nahoru. Málokdy však skáče a prapory nemává nikdy. Člověk, který vyhraje v loterii,  na dostizích, nebo na bowlingu už vedle křičení a zvedání rukou může radostí i skákat, to si dovedeme představit. Taková radost je však pouze individuální, a tedy neškodná, přestože vedle vítězů jsou tady i smutní poražení, kteří nevyhráli. Potíže nastávají až v okamžiku, kdy do hry vstupuje mávání prapory.

 

Pod naším praporem, my to všechno vyhrajem!

Prapor je velice nebezpečná věc a mělo by se s ním zacházet opatrně. Sdružuje lidi v dav, který se pak vymyká kontrole. Mnoho lidí se hlásí jeho barvám, ať už se jedná o barvy státní čí národní, barvy sportovního klubu či politické strany. Prapor totiž dává lidem onen bájivý a mýtický pocit, že vše, co dělají, čeho dosahují, zač bojují a vítězí, se děje pro nějakou vyšší, nadosobní a nesmírně důležitou věc. To, co je na tom nebezpečné, je, že se tak sami před sebou, i před celým světem, zříkají vlastní odpovědnosti za své činy spáchané pod vlajícím praporem své veliké věci. O nebezpečnosti schovávání se za pravidla jsem tu již jednou psal zde. Historie navždy uchová výpovědi nacistických zločinců, kteří prý jen plnili rozkazy. Ví o tom své i klasická psychologie, např. prostřednictvím Milgrramova experimentu  . Co k takovému chování lidi nutí, se však dosud nepodařilo racionálně vysvětlit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nyní si představte, že se koná fotbalové utkání Sparty a Baníku. Stadion navštíví tisíce diváků. Pokud zápas neskončí remízou, na jeho konci jedna část fanoušků bude zvedat ruce, křičet, skákat a mávat prapory, druhá pak bude schovávat hlavu do dlaní a smutně vzdychat. Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že mají jinak barevné šály a prapory. Fanoušci poraženého celku by možná v klidu šli domů s tím, že prostě prohráli, ale to se neděje. Důvodem je prapor. Jejich prapor jim dává sílu a čest, jejich prapor je sdružuje, pod ním táhnou městem. Prapor jim nabízí náhradní radost z rozbití výlohy, vysypané popelnice, nebo dokonce zbití člověka s jinak barevnou šálou. Pak mohou také skákat, křičet a zvedat ruce nahoru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kotel fotbalových Ultras.

Zajímavé je také si povšimnout, že prožívání radosti sportovního fanouška je výrazně receptivní záležitostí, neboť vstřelení gólu viděli všichni, ovšem radost z něj budou pociťovat jen ti, kteří cítí sounáležitost s týmem, který gól vstřelil, a považují jej za „svůj“. Ačkoli tedy samotný gól je podmínkou propuknutí radosti fanouška, může to být gól sebekrásnější, ale nebude oceněn, pokud nepadl do té „správné“ branky, přičemž rozhodnutí o tom, která branka je správná, je naprosto iracionální, nahodilou a z hlediska vesmíru i zcela nepodstatnou záležitostí.

 

Za Boha a Vlast…

Případně za Alláha, za krále, demokracii, vůdce, socialismus, za svobodu a čest, za tradice, za pokrok… To vše se dá skrýt pod prapor, který vede muže do bitvy. Tady už nejde o góly. Tady jde o zabíjení lidí. Tisíce, milióny mrtvých, města srovnaná se zemí, ničení, vraždění, mučení, znásilňování. Toho všeho se lidé dopouštějí pod praporem, který byl pozvednut ve jménu těch krásných a vznešených slov. Nechceš vraždit? Copak ti nezáleží na demokracii? Proč neznásilňuješ, copak nemiluješ svého vůdce? Lze mít z takových věcí vůbec radost? Bohužel ano, jde jen o to si je správně (i)racionálně vysvětlit.

Momentka z prvoligového zápasu Sparty Praha s Hradcem Králové

Je to podobné, jako ve sportu, třeba ve fotbale. Hráči se na hřišti vysilují běháním, jsou špinaví, zpocení, okopaní, zfaulovaní, často se i vážně a bolestivě zraní. Této nepříjemné aktivitě se však věnují proto, aby vstřelili gól.  A když se jim podaří vstřelit více gólů, než soupeř, tak vyhrají. Vědí tedy, že každý gól je přibližuje k vítězství, proto z něj mají radost.

Ve válce je to stejné. Vojáci jsou špinaví, zpocení, utrmácení, nevyspalí, hladoví, nadržení, stresovaní často i vážně zranění či mrtví. Toho všeho se dopouštějí proto, aby pobili co nejvíce nepřátel a způsobili jim co největší škody. Kdo pobije více nepřátel a způsobí více škod, ten nakonec zvítězí. Proto vojáci mají radost z každého zabitého, z každé zničené budovy či techniky, z každého mučení, protože vědí, že je to přibližuje k vítězství a pak bude války konec.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Momentka z egyptské revoluce

Podobně jako ve sportu, i ve válce je každá strana konfliktu přesvědčená, že ona je ta správná a protivník musí být poražen. Z hlediska vesmíru je to přesvědčení nahodilé a iracionální.

 

Zákony duality

Bohužel musím přiznat, že v dualistické formě světa, ve které dosud žijeme, je takové chování přirozené, když už ne přímo nezbytné. Každý z nás je determinován nějakými sociálními a emocionálními vazbami, a každý z nás se někdy dostal do nějakého konfliktu, nebo byl nějakého konfliktu svědkem. V každém takovém konfliktu pak máme tendenci stranit určité straně, pokud jsme ve sporu dostatečně zainteresováni. Tak i já si například vážím obětí hrdinů, kteří padli v boji za svobodné Československo v obou světových válkách. Na druhou stranu jsem si jist, že tisíce Němců a Rakušanů, kteří byli zabiti v rámci boje za naší svobodu, měli na celou věc docela jiný názor. Stejně tak Češi měli jiný názor na radost Němců z úspěchů svého Adolfa. Německý národ, považovaný jinak za značně konvenční, obohatil v té době projevy radosti o zdvih pravice.

Když je dále například v Afghánistánu zabit tzv. spojenecký voják, spojenci jsou smutní, kdežto Tálibanci se radují. Když je zabit Tálibanec, je to přesně naopak. Ratko Mladič, který v těchto dnech poznává půvaby vězení v Haagu, je pro některé strašlivý zločinec, a jsou z jeho činů smutní, pro jiné pak hrdina, a na jeho podporu neváhají jít křičet na náměstí a mávat prapory.  Jen škoda, že  česká média nevěnovala stejnou masivní pozornost i bosensko-muslimskému gaunerovi Naseru Oričovi, který se ostatně do Haagu už také podíval. Co je tedy svoboda, co je pravda a co je správné, to lze stanovit jen s omezením na určitou oblast či skupinu. Objektivně patrně nic takového neexistuje. Věřím, že je to dost názorné vysvětlení pasti zvané dualita, a důvod ke snaze o její překonání.

 

Existuje nepodmíněná radost?

Vrátím se nyní k otázce, která mě napadla hned na začátku. Je možné aby člověk prožíval radost sám od sebe? Ptám se tak proto, že dualistický způsob prožívání radosti za cenu toho, že někomu jinému tím bude způsoben smutek, zdá se mi poněkud nešťastným. Vztaženo k zákonům duality tohoto projeveného světa je tento stav sice pochopitelný, ovšem ve světle zákonů mravnosti mi připadá téměř zločinný. Někdo chce prožívat radost, ale musí nejprve jinému způsobit smutek. Je to jako krádež. Někdo potřebuje peníze, tak je vezme někomu jinému. Aby okradený peníze zase získal, musel by je podle tohoto principu opět někomu uloupit. Takové chování náš zákon trestá. Pokud jde o radost, princip divoké loupeže je tolerován a podporován.

Představte si, že by na dualistickém principu vítěz-poražený fungoval i sex. Dvojice by se začala milovat s vědomím, že orgasmu dosáhne pouze jeden z nich, ten druhý naopak bude velmi smutný. Hrnuli by se pak lidé do milování tolik, jako nyní? Pak by orgasmu dosahovali jen ti silnější a šikovnější, ti ostatní by byli smutní. Ale vidíte, že takhle to naštěstí nefunguje. Jedině když orgasmu dosáhnou oba, muž i žena, může se zrodit nový život. Žádné vítězství nad poraženým nic podobného nedokáže. Fúze je silnější než reakce, kooperace je silnější, než agrese, to bylo dokonce i vědecky dokázáno. Proč tedy lidé mnohem častějí hledají konflikty a extrémy, než rovnováhu?

 

Radost pod lupou

Na tomto místě je nezbytné si radost poněkud zanalyzovat a rozpitvat, abychom se pokusili dobrat její podstaty. Zmínil jsem se již o důvodech, které vedou lidi k projevům radosti. Nyní si rozpitváme ty důvody.

Vezměme v úvahu následující případovou studii:

PAT: Cirkusáci se předvádějí, co všechno neumí, ale v podstatě to nic není..                            
Třeba nohu za krk si dokážu dát taky.. 
MAT: To pochybuju, PATe, to bys  nedokázal.         
PAT: Co by ne? Nohu za krk si dám vždycky!.
MAT: Kecy, leda by sis jí uříznul, vždyť hekáš, když se máš sehnout pro hrábě.
PAT: Ty nevěříš?                                          
MAT: Ne.                                                                      
PAT: Chceš to vidět?                                              
MAT: Tak ukaž, padavko. Stejně ti nevěřim.              
PAT: Tak se dívej! O novou příklepovou vrtačku, že si dám nohu za krk!      
MAT: Platí, a říkám, že nedáš! 

 

PAT je nyní postaven do situace, kdy si musí dát nohu za krk. Pokud to dokáže, propukne v obrovskou radost, bude skákat, křičet a dávat ruce nahoru  (tedy pokud dokáže dát nohu z krku zase dolů). Pokud ne, bude to naopak. PATa k radosti z vítězství povedou následující faktory:

  •  stoupne mu sebevědomí z toho, že si dokáže dát nohu za krk a nepatří ještě do starého železa
  •  stoupne mu sebevědomí z toho, že MAT bude koukat, že si dokáže dát nohu za krk
  •  zažehná hrozbu, že MAT bude tvrdit, že je padavka
  •  zažehná hrozbu, že MAT bude říkat že kecá a že se jen vytahuje, ale nic neumí
  •  dokáže to, i když mu MAT nevěří. Dokáže mu to na just.
  •  jeho tvrzení zvítězilo, trefil se do výsledku pokusu
  •  dostane příklepovou vrtačku.

 

Modifikace těchto faktorů lze aplikovat na jakoukoli radost z vítězství, ve sportu, ve válce, kdekoli jinde.

Zajímavé je však to, že míra radosti nijak nesouvisí s typem vítězství či případnou výší získané výhry. Pamatuji si, jak jsem se v lese vsadil, že se trefím šiškou do stromu, což bylo okomentováno pohrdavým „jé to chci teda vidět“. Když jsem se skutečně trefil, mel jsem takovou radost, jako bych sestřelil nepřátelskou stíhačku nebo vyhrál olympijský závod, přitom šlo v podstatě o nic a ani žádnou výhru jsem tím nezískal. Nějaké hmotné zisky tedy překvapivě nejsou tím, co by bylo v prožívání radosti určující.

 

Radost jako dialektické východisko konfliktu

Z uvedené případové studie je zřejmé, že na začátku každé radosti je nějaký konflikt a z něj vyplývající hrozba a stresová situace. Radost je pak reakcí na ukončení tohoto stresu a zažehnání této hrozby. Čím větší je hrozba a čím vyšší je stresová zátěž, tím větší je pak i prožívaná radost coby logické uvolnění nahromaděného napětí. Během konfliktu jsme většinou soustředění, napnutí, vydáváme mnoho energie, jsme stažení, koncentrovaní. Tíže hrozby  nás táhne k zemi, mnozí znají pocit podlamování kolen, neplýtváme energií a jsme raději zticha. Je-li hrozba zažehnána, tíže mizí a ruce i celé tělo v náhlé lehkosti letí nahoru, stažená tvář se roztáhne do úsměvu, ztichlé soustředění se změní v hurónský řev. Teď už nic nehrozí, teď se můžeme uvolnit. Po překonání navíc stoupne hodnota vítěze v jeho okolí (to zná i etologie na příkladu boje samců o vedení stáda-tlupy-smečky).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Domluvená bitka mezi chuligány Sparty a Olomouce

 

Platí to o všech typech radosti, prožívá jí boxer, který knokautoval soupeře, sprinter, který předběhl v závodě všechny ostatní, krasobruslařka, která dostala od poroty hodně bodů, voják, který granátem zneškodnil kulometné hnízdo nepřítele, student, který zvítězil na  těžkou písemnou zkouškou a dostal dobrou známku, začínající herec, který zvládl těžkou roli, ale patří sem i drobné radosti z konfliktů všedního dne, kdy např. zaměstnanec má radost, když se obvinění nadřízeného, že něco neudělal, ukáže jako mylné, když hypochondr získá u lékaře neschopenku, když ve frontě lidé vrátí na konec předbíhače, když manželka přesvědčí muže, aby dobrovolně umyl nádobí a podobně.

Každá takováto radost však zanedlouho pomine a člověk se pouští do nových a nových konfliktů ve kterých touží vítězit a prožívat tak znovu pocit radostného uvolnění. Každá radost znamená vítězství a s každým vítězstvím se stáváme lepšími a dokonalejšími. Každá radost však také znamená prožitý stres a konflikt, a většinou i poraženou a smutnou protistranu. Dualistické lidstvo tedy, jak se zdá, ke svému vývoji a pokroku konflikty potřebuje.

 

Bezpečí technické civilizace a virtuální konflikty

Jedné věci bychom ještě měli věnovat pozornost. Přirozených, velkých konfliktů a stresů v moderní civilizaci ubývá. Dříve se člověk radoval když ulovil mamuta nebo jelena, když zahnal na ústup nepřátelský kmen, nebo když našel ložisko nějaké rudy. Měl radost, když dobře koupil nebo prodal na trhu vola nebo husu, když ukryl před vrchností pytel mouky, nebo když před bdělými politruky ukryl protistátní tiskoviny. Ale co dnes? Svět je natolik zbaven přirozených nebezpečí a řada činností se stala natolik pohodlnými, že nějaký konflikt, a z něj pramenící radost z vítězství, je téměř vyloučena. Člověk však, jakoby po takovém konfliktu prostém světě netoužil. Proto v současnosti narůstá obliba tzv. adrenalinových aktivit. Řidiči na silnicích soupeří kdo pojede rychleji a kdo koho předjede, jiní lidé skáčou z mostu na laně, z letadla padákem, nechají se kutálet ze svahu v obrovské kouli, šplhají na nejvyšší hory světa, sjíždějí na lodičkách dravé řeky, nebo si lehají pod vlak a plivají na osmičku. Potřebují překonávat hrozby a pak se z toho radovat, skákat, křičet a zvedat ruce nahoru. Jak ukazují statistiky, stále častěji se ony hrozby vyplní a přibývá i obětí na životech při takovýchto činnostech. Jsou to oběti úplně zbytečné, hloupě promarněné životy, zemřít při lovu mamuta mi připadá smysluplnější, než zemřít při bandží džampingu, když je náhodou lano příliš dlouhé, nebo se utrhne. Takto vyvolaná radost mi připadá už poněkud křečovitá a umělá. Člověk však na druhou stranu potřebuje cítit že žije, a to nejlépe pocítí tehdy, když ucítí nějaké hranice svého života, a pokouší se je překonávat. Bezpečný, sterilní, technokratický svět, přináší totiž zároveň i unifikaci a stagnaci lidských individualit a lidských schopností.

Výjimečné situace se tedy přenášejí do virtuální reality. Tam můžete rozstřílet příšery na maděru, zabít esesáka nebo komunistu, přejet chodce na kaši či velet římské legii.

Dalším z následků bezpečné civilizace je verbalizace agrese, s rozvojem moderních technologií se uplatňuje především v diskusích na internetu. Takové diskuse jsou pak bojem, bitvou o to, zda mám pravdu já, nebo ty? Oba diskutující hájí jinou stranu mince, ale nevidí, že obě strany tvoří minci jedinou. Kdo bojuje proti druhému, boju proti sobě. Já jsem ty a ty jsi já.

 

Nirvána, harmonie a tak dále

Člověk si musí přiznat, že ve skutečnosti netouží po konfliktech, ale po jejich protikladu – tedy harmonii. Když v mozku frčí neurotransmitery, člověk prožívá radost a cítí se být sám se sebou v souladu. Radost však rychle mizí a pro její obnovení vede cesta zase skrze nový konflikt. To je past duality.

Zopakuji tedy otázku – je možné dosáhnout radosti jinou cestou, nežli skrze konflikty? Cestou trvalého vyrovnání protikladů – harmonie? Některé tradiční spirituální a filosofické systémy tvrdí, že je to možné, ba dokonce že by se o to člověk měl snažit. Buddhismus takový stav nazývá Nirvánou . Když člověk pochopí, že protiklady tvoří jeden celek, že dualita je klam tohoto světa a spatří krásu v paradoxu, snad by tohoto stavu trvalé radosti mohl dosáhnout. Na druhou stranu v tomto světě nelze dualitě úplně uniknout. Prožívání trvalé radosti je následkem překonání všech konfliktů světa, vnitřních i vnějších, tedy opět konflikty vedou k radosti, a všechny konflikty pak vedou k úplné a trvalé radosti. Myslím, že je to moc pěkný příklad paradoxu duality a protikladu tohoto světa. Někteří jogíni navíc uvádějí, že dosažení nirvány a překonání všech konfliktů není jednou pro vždy, ale musí se neustále obnovovat v každé vteřině znovu a znovu, neboť konflikty v tomto světě doráží na mysl stále a stále. Nirvána je podle této logiky tedy jen snížení intervalu mezi smutkem, konfliktem a radosti na naprosté minimum, takže vlastně splynou v jedno, nebo-li jeden i druhý se udržují neustále v rovnováze.

 

To, co nic se nazývá…

Z toho ovšem vyplývá, že radost není totožná s harmonií, po které lidé touží. Je součástí duality, stejně jako konflikt. Abychom prožívali radost, potřebujeme konflikt, abychom viděli světlo, potřebujeme tmu, abychom prožívali ticho, musíme znát zvuk, teplo cítíme díky chladu a tak dále, atak dále.

Ani Nirvána, trvalá blaženost, však není uznávána za nejvyšší možný dosažený stav, vždyť jsem již v minulém odstavci naznačil, že také svým způsobem podléhá dualitě. Za ještě vyšší stav existence se považuje stav neprožívání, nicota, prázdnota, absolutní nepohnutá čistá prázdnota. Na tom tom se shodují všechny prastaré spirituální systémy celého světa. Buddhismus se pokouší definovat tento stav jako anattá, strýček Lao tse něco naznačoval, když se pokoušel popsat Tao. Prázdnota a nicota stála podle pověstí na počátku stvoření světa. Není však nutné poklonkovat cizině, vždyť totéž můžeme najít u našeho Karla Hynka Máchy:

 

Tam všecko jedno, žádný cíl –

Vše bez konce – tam není chvíl,

Nemine noc, nevstane den,

Tam času neubývá. –

Tam žádný – žádný – žádný cíl –

Bez konce dál – bez konce jen

Se na mne věčnost dívá.

Tam prázdno pouhé – nade mnou,

A kolem mne i pode mnou

Pouhé tam prázdno zívá. –

Toť co se ,nic‘ nazývá.

 

Mácha je člověk český, jak pravil T. G. Masaryk.

 

Kampak ale s nicotou ve světě, kde se mává prapory a hází se bomby na lidi, kde pornopopkulturní reklama křičí o všech možných slastech a požitcích, kde halyvůdští hrdinové vždy zvítězí nad padouchové? Ten krok musí učinit každý sám v sobě, tak jako Héraklés na rozcestí…

Je lepší být obětí či tyranem, přičemž tuto volbu nemůžeme stoprocentně ovlivnit, nebo prostě … být?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama