A to byli koryfejové komunistického kryptonáboženství velmi šikovní. Své soudruhy viděli už např. v hrdinech antických bájí, přestože byl jejich výklad v mnohém paradoxní. Vyzdvihovali soudruha Prométhea za to, že ukradl bohům oheň a dal jej lidem, v čemž viděli počátky boje proti aristokratickým utlačovatelům za zájmy pracujícího lidu. Pak ani nevadilo, že Prométheus uhňácal z hlíny člověka, přestože to odporuje darwinisticko-leninsko-marxistickému světovému názoru.
Vyzdvihovali soudruhy Persea a Hérakla, jednak za kladný vztah k práci, jednak za boj s různými příšerami, což symbolizovalo boj dělníka proti kapitalistické hydře. Opět nevadilo, že se jmenovaní nakonec nechali povýšit mezi bohy a vynést na nebesa (však co jiného bylo učiněno s Leninem a Stalinem?).
Tantalos pak byl výrazným příkladem toho, jak končí zhýralá šlechta. A opět nevadilo, že byl potrestán bohy, tedy výplody náboženského tmářství.
Mezi antickými filosofy rozpoznali komunisté celé houfy předchůdců marxistického světového názoru, od Hérakleita (popíral teorii stvoření světa), přes Aristotela (praktický vědec a dialektik), Diogena ze Sinópy (žil v sudu, čímž se přiblížil dělnické třídě) až po Platóna (ten už byl však trochu podezřelý s tím svým idealismem).
Bojovníka za práva dělnické třídy pak odhalili v mnoha evropských básnících, malířích, spisovatelích, filozofech, vojevůdcích, klericích či státnících, aniž by tito měli o své výjimečné dějinné úloze ponětí.
Již zmíněný Lao’c byl také odhalen. Neboť prý tvrdil, že svět není řízen božskou vůlí, ale přirozeně plyne po cestě Tao. Kritický filozof v tom nemusí shledat rozpor, ale komunistům se to líbilo. Usoudili z toho, že Lao’c byl materialista. Sám Jan Chin Šuan sice připouští dvojí výklad znaku Tao-tchien, jako „nebeská vůle“ dle mystiků a „zákon přírody“ dle materialistů, dialekticky rázně, jako správný soudruh, však rozhoduje, že bé je správně. A to přesto, že Tao je neviditelné a nehmatatelné a tudíž nezměřitelné. Nemělo by tedy vůbec existovat. Přesto je prý podstatou všech věcí, ačkoli jindy komunisté s oblibou tvrdili, že podstatou všeho je hmota. Zde tedy paradoxně ustoupila dialektika paradoxu, ale co by soudruzi neobětovali za prokázání, že veliký Lao’c byl jejich předchůdcem.
Podobných, velmi roztomilých a vtipných paradoxů se dopustil Jan Chin Šun více, ale to by se mi do blogu bohužel nevešlo.
Dostáváme se konečně k postavě Ježíše Krista. Proč také on nebyl začleněn po bok Lao’ca, Lenina, Prométhea, Husa, Aristotela, Marxe či Karla Havlíčka?
Prakticky vzato, měl výborné předpoklady. Správný dělnický původ (otec byl tesař). Pak se sice zapletl s tou filozofií, ale na druhou stranu odporoval tehdejším náboženským autoritám. Principiálně by to mělo komunistům vadit, protože potřebují lidi tvárné, kteří autoritám neodmlouvají. Ale je-li autoritou představitel nepřátelské třídy, pak je odpor vítán.
Přesto však Ježíš nebyl žádným oportunistou a buržoustem, a nesnažil se dělat kariéru v nějakém chrámu. Naopak, kamarádil se s prostými lidmi, chudými dělníky a rolníky. Ty si zvolil za své učedníky a následovníky (ačkoli bdělý politruk by mohl namítnout, že je zneužil ke svým cílům).
Na svých cestách navštěvoval chudé lidi a pomáhal jim. Dalo by se tedy říci, že burcoval lid proti vrchnosti! Dokonce odmítl kapitalistickou modlu – peníze, prý co je císařovo, dejte císaři a co je božího, dejte Bohu! No, tím Bohem si to trochu polepil.
Důsledně však odolával světskému mamonu a pozlátku zahnívající otrokářské společnosti. Jenže tyto přičítal jakémusi satanovi a to už soudruhům připadalo příliš tmářské. Škoda, že soudruzi nebyli vzdělanější, mohli zjistit, že „satan“ znamená „nepřítel“ a to už by pro ostříleného politruka byla hračka, udělat ze satana nepřítele lidu.
Ježíšovi nepomohlo ani to, že zemřel jako mučedník. Prostý, uvědomělý lid jej miloval, kdežto zhýralé židovské duchovenstvo, místní zhýralá šlechta i prohnilí římští imperialisté se pásli na jeho smrti.
Ke všemu byli první křesťané pronásledováni, vězněni a zabíjeni stejně krutě a nelítostně, jako později stoupenci pařížské komuny.
Proč se tedy marx-leninští teoretici urputně vyhýbali postavě Ježíše Krista, ba dokonce zpochybňovali historickou existenci tohoto muže?
Důvodů je několik. Jednak byl Ježíš symbolem nenáviděného náboženství – opia lidstva. Komunisté nebyli tak chytří, jako jejich církevní předchůdci, a tak namísto toho, aby Ježíše prohlásili za „svého“, pouze se jej snažili vymýtit.
Hlavní překážkou adorace Ježíše Krista však byla pro komunisty ta jeho nepochopitelná záliba v různých zázracích. Ano, hovořil k prostým lidem a hlásal jim pravdu, tak, jako třeba soudruh Lenin, ale proč proboha (nebo promarxe?) měnil tu vodu na víno? Co chtěl dokázat tím laciným šarlatánským trikem? Je však opět paradoxní, že zrovna tohle komunisty dráždilo, vždyť takový soudruh Mičurin dokázal kupříkladu vypěstovat hrušky na jabloni, a pro sovětské kolchozníky nebylo problém podojit kozla. Proč by tedy voda nemohla být proměněna na víno?
Nebo to jeho léčení – dobře, odpusťmě mu, že neléčil vědeckými metodami, koneckonců v jeho době to ani jinak nešlo. Důležité je, že zdarma léčil prostý lid. Ale co to bylo opět za nápad probouzet mrtvého Lazara z hrobu? To je proti přírodním zákonům, mrtvý přeci nemůže obživnout, vždyť je jen hromadou tlející organické hmoty! Paradoxně však komunisté i v tomto Ježíše napodobovali. V sovětských válečných filmech jsme mohli nejednou sledovat, kterak hrdina dostal do svého těla zásah celého zásobníku ze samopalu, ale přesto běží dál. Němec do něj stále střílí, ale hrdina běží dál, tak jako později jeho americký plagiát Terminátor. Totálně rozsřílený hrdina pak buď zachrání dítě, nebo hodí granát na tank, nebo bajonetem zapíchne esesáka a pak teprve zemře, a nebo dokonce přežije a po svém uzdravení je povýšen do hodnosti kapitána! No řekněte, dokázal by tohle Ježíš Kristus?
Přesto komunistům vadil. To jeho věčné chození po vodě, to jeho trapné zmrtvýchvstání a podobné kousky. Navíc se vyjadřoval nepřijatelnou terminologií, pořád omílal něco o Bohu, království nebeském a podobně. Taková slova se nedala překroutit, jako již zmíněné filozofické konstrukty od Lao’c.
Navíc ta jeho láska, kampak s ní? Správný komunista jí považoval za nihilistickou slabost. Vždyť s nepřítelem se musí rázně zatočit, žádné milování! Když se ale Kristus naštval a vypráskal kupčíky z chrámu svého Otce, opět mu to měli za zlé.
Inu, byl to zkrátka podivín a neuvědomělý bludař. Kdyby alespoň přinesl lidem zprávu o beztřídní společnosti, nebo kdyby předpověděl příchod V. I. Lenina. Ale to on ne. Pořád ta Láska, Bůh a Království nebeské.
Ježíš Kristus se tedy jedním ze zakladatelů dělnicko-rolnického hnutí nestal. Nevadí. Mé dnešní zamyšlení alespoň zřetelně ukázalo, jak je komunistická ideologie prošpikovaná všelijakými paradoxy a protiklady. To bylo důvodem jejího pádu.
Přitom by mohla na učení Ježíše Krista navázat více, než se může zdát. Z mystického, astrologického hlediska je komunismus dáván do souvislosti s působením kolektivní planety Neptun, která je vládcem znamení ryb. Koneckonců byl Neptun objeven právě v době klíčícího dělnického hnutí.
Ježíš Nazaretský, jak je známo, je také spojen se znamením ryb. Stál jako rybář lidí na počátku věku ryb. A komunismus stojí na jeho konci jako jedna z posledních, atrofovaných a deformovaných odnoží Ježíšova učení.
Nemusím už snad dodávat, že je paradoxem, že se komunismus ke svému prapůvodu nehlásí.
Obrazně řečeno, je Ježíš Kristus pevně zakořeněným kmenem stromu a komunismus je pak malým lístečkem na jeho nejvyšší větvičce. Jak už to bývá, přišel podzim, lísteček spadne dolů na zem, zežloutne, zčervená, začne tlít a vytvoří humus, který pak poslouží kořenům stromu coby výživa pro nové lístečky, které na jaře opět vyraší.