Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

17. listopad – den oslav? Úvahy o svobodě a statečnosti.

Českem se prohnalo 20. výročí pádu komunistického režimu. Oslavy byly bombastické, každý, kdo chtěl být viděn, se musel k připomínaným událostem vyjádřit. Dnes opět vyšly davy lidí do ulic, opět se „baví“, opět je plno hlomozu a „veselí“ v ulicích. Tentokrát jsou záminkou pro zábavu vánoce a jejich doprovodné akce. Vkrádá se otázka, co tedy zbylo z ideálů sametové revoluce po dvaceti letech, kromě záminky k zábavě? Vím, 17. listopad už dávno profrčel a dnes už se zase řeší běžné hlouposti. Můžete říct, že přicházím s křížkem po funuse. On však byl vystrojen nějaký funus? Můžete namítnout, že zemřela totalita a tak dnes můžeme slavit. Paradoxně mám však pocit, že bombastickými oslavami se pohřbívá sama myšlenka 17. listopadu.

Prý slavíme, že máme svobodu. Před 20. lety svoboda nebyla a teď jí máme, a tak to slavíme. Z důsledně filosofického hlediska máme svobodu neustále, vždy se můžeme rozhodnout, jak se zachováme. Minulý režim nám některá rozhodnutí natolik ztěžoval, že se lidé z obavy z následků rozhodovali jinak, než by sami chtěli. Lze to však hodnotit jako nesvobodu?

Naopak. Jak se říká – přes překážky ke hvězdám. Právě ony těžkosti a překážky, které komunistický režim kladl do cesty svobodnému rozhodování, donutily mnohé lidi uvědomit si pravý význam svobody. Tato zkušenost vyústila v uvědomění, že svoboda není ve vnějších podmínkách, nýbrž se jedná o vnitřní stav. Svobodu nemůže nikdo nikomu vzít. Každý zodpovídá sám za sebe. Lze pouze manipulovat lidskou vírou a vůlí.

Lidé, kteří v sobě tuto svobodu našli, vystupovali proti režimu – ať už slovem a myšlenkami, či jen svobodným prožíváním skrze hudbu, která byla zakazovaná.

Reklama

Události před 20. lety jsem intenzivně prožíval coby šestnáctiletý studentík. Pamatuji si také atmosféru oslav 10. výročí, i tehdy se z atmosféry tzv. sametové revoluce cosi na pár dní vrátilo. Dnes, po 20-ti letech, lze pozorovat změnu ještě výraznější. Z oné atmosféry roku 1989 zbyla už jen malá špetka, notně promíchaná se zparchantělou porno-popkulturou zábavy.

Dnešní dvacetiletí se radují, že máme svobodu. Ve škole i doma je učili, že komunismus byl špatný a že byla totalita. Vědí však, co je svoboda? Dokázali by se skutečně postavit tyranii? Snad někdo z těch, kteří statečně stáli frontu na pivo při poslechu skladeb Lou Reeda, nebo ti, kteří statečně pískali na Václava Klause, protože se to smí, anebo ti, kteří ještě statečněji zbili novináře na mostě Legií?

Ne, nic z toho není statečné, protože je to všechno snadné. Statečnost se projeví jen v těžkých situacích, kdy se musí překonávat překážky, něco riskovat, vynakládat určitá námaha.

A tady vzniká určitý paradox – ti, kteří oslavují svobodu, protože můžou dělat všechno a nemusí nic riskovat ani překonávat, nemohou být stateční. To svádí k úvaze o tom, zda svobodný člověk nemůže být statečný a statečný naopak nemůže být svobodný? Je to ovšem naopak, jenom svobodný člověk může být statečný, protože má ke statečnosti důvod. A jenom statečný člověk může být svobodný, protože svou statečností udržuje svobodu naživu. Svoboda je podmínkou statečnosti a statečnost pak ze svobody vyplývá. Pak ovšem musím také zcela odmítnout tezi, že svobodný je ten, kdo nic nemusí.

Paradoxně se dnes svoboda ztotožňuje právě s tím, že je všechno snadné, s tím, že se odstraňují překážky. Reklama hloupě vychovává novou generaci v tom, že je všechno snadné a ještě nikdy to nebylo snažší. Cpe jim své produkty až pod nos, aby nemuseli hnout prstem a mohli se oddávat jen zábavě. Bude-li ohrožena svoboda, kdo z nich se tomu postaví? Nedají raději přednost videohře, nákupu v obchodním centru či sledování jednoho z desítek televizních kanálů? Je svoboda v tom, že můžeme dělat toto?

Nevím, jestli to také někoho napadlo. Ale vkrádá se mi kacířská myšlenka, že toto vše lidé dělají proto, že někdo chce aby to dělali. Tak jako kdysi kdosi chtěl, aby lidé chodili do průvodů a četli Rudé právo, tak nyní kdosi chce, aby nakupovali v hypercentrech a neustále se něčím „bavili“. Zdá se, že někdo opět manipuluje lidskou vůli a lidskou vírou, protože má z toho prospěch.

Možná, že žijeme v nové totalitě. Lidé však slaví, že mají svobodu. Přitom kdo tento konzumní styl života kritizuje a odmítá, je rázem umlčován, vysmíván a napadán. Jen termíny se nám změnily. Místo imperialistů máme komunisty, místo revizionistů přeběhlíky a místo diverzantů pak eko- a jiné teroristy. Masy pak zůstaly pomýlenými, hloupými a nekompetentními.

Je navýsost důležité připomenout při výročí 17. listopadu, že dělat všechno, co se nabízí a co je dovoleno, není svoboda. Naopak, takové chování vůbec svobodné není. Svobodné je právě dělat to, co se nenabízí, samostatně hledat a posuzovat, co je správné. Koneckonců i komunistický režim toho dosti nabízel a dovoloval a lidé toho využívali, za svobodný se přesto nepovažuje. Snad všechny filosofické a duchovní systémy by takového člověka jednajícího dle zákonů bezuzdného konzumu označili jako otroka svých vášní. Je otrok svobodný?

Připomenu při této příležitosti slova Evalda Schorma, že každý jsme sám při zvládání dvou největších nepřátel – sebe a skutečnosti. Skutečnost je klam, ovlivňuje a směruje naší pozornost a lidé se slabou vůlí jí podléhají. Nejsou svobodní.

Malý příklad:

Skutečnost v ČSSR byla plná ideologie hlásající vedoucí úlohu KSČ, bratrství se SSSR a nenávist vůči imperialistům a diverzantům. Kdo této „skutečnosti“ podlehl, stal se jejím otrokem. Kdo se jí vzepřel a překonal jí, osvobodil se.

Dnešní skutečnost je nasáklá reklamní ideologií hlásající, že šťastný je ten, kdo hodně nakupuje a užívá si zábavy, a že se máme bát teroristů a prasečí chřipky. Mnoho lidí této „skutečnosti“ podléhá a stává se jejími otroky, přestože nejsou šťastní a žádného teroristu ani vepřochřipku v životě neviděli. I dnes je ale možné se této skutečnosti vzepřít, překonat jí a tím se osvobodit.

Člověk sám sobě je pak zdrojem největších překážek, které si nevědomky klade do života. Kdo podléhá sám sobě, musí stále hasit požáry způsobené svými nectnostmi. Není svobodný. Opět se dostáváme k tomu, že svoboda je vnitřní stav. Ne dělat všechno, ale zamyslet se, zhodnotit, co je správné a to pak mít odvahu uskutečnit. I kdyby to bylo něco nesnadného, co společnost nenabízí a co není běžně tolerováno. Což vyžaduje jistou statečnost.

Tak bývalí disidenti, kteří pracovali v kotelně a třeba i pobyli ve vězení, byli paradoxně mnohem svobodnější, nežli ti, kteří si užívali výdobytků socialismu. On ten minulý režim nebyl svobodný sám o sobě. A těm, kteří si tu svobodu přeci jen chtěli uhájit, ztrpčoval život velmi zlým způsobem. Už ale víme, že svoboda je vnitřní stav, žádnými vnějšími podmínkami se nedá ovlivnit. Totalitní režim tak mohl pouze odrazovat represemi ty, kteří ke svobodě dosud nedošli. I tito lidé však byli nesvobodní ze svobodné vůle. Takže ten koho režim pronásledoval, byl paradoxně svobodnější, nežli ten, kdo mlčel, přestože si ti, kteří mlčeli, mysleli pravý opak.

A tak si vzpomínám, kterak jakýsi vášnivý řečník na oslavách 20. výročí 17. listopadu (čísla jsou důležitá, čím víc čísel v článku, tím lépe, to ví každý) rozplýval nad tím, že dnes můžeme třeba zítra odletět na Nový Zéland, nebo jít na demonstraci, nebo si koupit buřta a nikdo nás za to nebude zavírat a nikdo nám v tom nebude bránit, a to že je tedy ta svoboda, kterou slavíme, připadalo mi to takové podivně falešné, pokřivené. Ne snad, že by to nebyla pravda.

Ale zaprvé, mohu klást otázku, zda je to dobře, že každý může bez námahy odletět do Kanady nebo Indie, napsat blog, vystoupit v televizi apod.? Ano, dnes to může udělat každý. V tom je svoboda jednotlivce. Dříve to však bylo výsadou těch, kteří byli vedeni obrovskou touhou a vůlí takové věci uskutečnit, odvahou a statečností spojenou s překonáváním mnoha překážek a ochotou pro svůj sen něco obětovat. Toho jsme se s nabytím „svobody“ zbavili. Dnes je všechno tak snadné…. Ale když je to tak snadné, děláme to stále ještě my? Není to všechno jen placený servis, ve kterém jsem jen těmi platícími ovcemi? Jsme to ještě My, kdo žijeme své životy?

No a za druhé se ptám, zda mám dnes, v roce 2009, slavit a radovat se z toho, že mi nikdo nebrání cestovat nebo číst „zakázané“ autory, nebo že v obchodech je zboží? Jak se mohu radovat a co mám oslavovat, když (a to se považuji za optimistického člověka) vidím kolem sebe tolik špíny, společnost prosáklou skrz naskrz korupcí, povrchností, laciností, lží a pornografií, společnost, která se totálně rozkládá v mravním marasmu – co mám tedy slavit? Není na čase začít řešit současné problémy? Ono je to vždycky špatné, nevšímat si dneška a být zahleděn do minulosti. Těžko si představit, kterak v roce 1968 by lidé slavili, že už tu není Hitler a že smějí studovat a mají vodovod a elektriku a nemusí mluvit německy a nemusí se bát nezaměstnanosti. Tehdy lidi zaměstnávaly jiné otázky – proč všechno dělat podle sovětského vzoru, proč zakazovat nesovětské kulturní směry, pro jde ekonomika do háje, proč, proč… Tak dnes můžeme slavit, že jsme svrhli Habsburky a že smíme přijímat podobojí a nikdo nás za to neupaluje… Zkuste to, možná však budete vypadat jako pozérští blázni.

Chceme-li uctít památku 17. listopadu, připomeňme si právě tuto schopnost žít dneškem a směřovat k budoucnosti. Dnem okázalého kladení věnců, odjezdů na chatu či zábavného, téměř silvestrovského veselí, by tento svátek být neměl.

Pár dní po oslavách jsem šel kolem pomníčku na Národní třídě. Davy lidí byly dávno pryč, svíčky ještě hořely a mezi ně kdosi umístil papundekl s nápisem: 17. LISTOPAD NENÍ DNEM OSLAV, ALE DNEM REVOLUCE! Připadalo mi to docela trefné. Když jsem jel kolem o dva dny později, papundekl už chyběl, patrně jej někdo odstranil, aby nebudil pohoršení v tom čase bujarého slavení.

Navrhuji tedy si každý sám v sobě připomenout, čemu lidé před 20ti lety věřili a co se zdálo být na dosah:

 že lidé mají vliv na rozhodování o společenských a politických otázkách

 že teď už nás budou zastupovat jen samí čestní, charakterní a vzdělaní lidé, kterých si vážíme

 že nám politici budou naslouchat, mluvit s námi, zastupovat naše zájmy a prosazovat naše mínění

 že politik, který by se takto nechoval, bude okamžitě vypískán a svržen ze své funkce

 že politici jsou lidé, jako my, nemusí se před námi schovávat a nebudou mít žádné zvláštní výhody, že už nebudou žádní papaláši

 že jsme dobrý, schopný, zdravý, tvůrčí národ, který si sám sebe může vážit

 že už tu nikdy nebudou žádná cizí vojska

 že teď už bude všechno tak, jak má, a všichni budou šťastní.

Nyní zavřete oči, prolétněte jako ve snu oněch dvacet let a probuďte se v roce 2009. Kterému z těchto bodů dnes věříte, resp. které se dnes podařilo uskutečnit? Tak vidíte. Co se tedy vlastně slaví? Vždyť společnost je zralá na novou revoluci – v tom měl autor popsaného papundeklu pravdu.

 

Otázky v této úvaze vyřčené by si každá samostatně zasluhovala hlubší rozbor a autor to ví. Tím by se však rozsah textu prodloužil na několik desítek tisíc znaků a já vím, že čtenáři blogů nemají dlouhé texty rádi. Číst dlouhé texty je prý moc pracné, namáhavé, těžké, vyžaduje to soustředění a přemýšlení a zabere to moc času, který by se mohl věnovat zábavě. Není to zkrátka snadné. Proč vlastně milujete krátké, snadné, zábavné články? Myslíte si, že jste svobodní?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama