Po té, co jsem vylíčil podstatu „tajných signálů“, i stručně popsal jejich charakter z ročníku 2002 v prvním díle Tajné signály Febiofestu I., přináším druhý a prozatím poslední díl….
Tajné signály 2010
Až letos, řízením osudu jsem shlédl na Febiofestu 4 filmy. Opět se jednalo o filmy různých žánrů, z různých zemí, vybrané víceméně náhodně podle toho, co se dalo shlédnout v době, kdy jsem měl čas. Tak se v mém výběru sešel britský snímek Měsíc, film Khadak v koprodukci Belgie, Nizozemí a Německa (který se ovšem odehrával v Mongolsku a hráli v něm mongolští herci), argentinsko-uruguajský film Léův pokoj a konečně i Neohlížej se v koprodukci Lucemburska, Francie, Itálie a Belgie.
Na první pohled si můžeme všimnout, že se nám tu až na jednu výjimku poněkud roztrhl pytel s mezinárodní koprodukcí. To je ovšem signál zjevný, nikoli tajný.
Přiznám se, že po zkušenosti s ročníkem 2002 jsem nějaký tajný signál už předem vyhlížel. Nedalo mi to příliš práce a skutečně jsem jej objevil. Tyto čtyři filmy opět cosi spojuje a je to možná děsivější, než před osmi lety.
Pojďme si je nejprve představit. (Zde, přestože budu jen stručně naznačovat, doporučím těm filmovým nadšencům, kteří by filmy rádi viděli v kině, aby následující čtyři odstavce raději přeskočili).
Ve filmu Měsíc tvoří Sam Bell jediný lidský personál obsluhující stanici pro těžbu vzácného hélia na Měsíci. Děj je tedy zasazen do předpokládané blízké budoucnosti. Den za dnem mu utíkají ve sterilní nudě a rutině, těší se na svou rodinu, ke které se už brzy, po vypršení 3-leté lhůty, vrátí. Po havárii těžebního stroje, při které je Sam vážně zraněn se však začne odkrývat pravdivější příběh. Samové jsou najednou dva, jeden z nich je jistě klonem původního Sama. Společnost, která stanici provozuje však se Samem nejedná na rovinu, místo s ním komunikuje s počítačem Gertym, který stanici řídí, kdežto Sam, jako člověk, je brán jako materiál. Ukáže se, že v podzemí stanice jsou připraveny desítky další klonů Sama Bella, jejichž životnost je vždy přesně tři roky. Samové začnou spolupracovat a jeden z nich unikne likvidačnímu komandu, dostane se na Zemi a celý podvod odhalí.
Také film Khadak začíná idylou – těžkým, ale svobodným životem mongolských pastevců. Mladý Bagi, syn armádního pilota, který zahynul při havárii, na osud, duchy ani tradice nevěří, na rozdíl od svého dědečka, u kterého v jurtě žije. Jednoho dne se však objeví úředníci a policie a nařídí, že se všichni musí okamžitě přestěhovat do bezpečí – do města, protože v kraji řádí mezi dobytkem neznámá nákaza. Všechna zvířata se zabavují. Lidé jsou vytrženi ze svého původního prostředí a vyvrženi do neosobního prostředí panelákových sídlišť. Časem se ukáže, že nejspíš žádná nemoc mezi zvířaty neexistovala, ale továrny potřebovaly získat levnou pracovní sílu, a úředníci s policií se zmocnili zabavených zvířat aby s jejich masem obchodovali na černém trhu. Pro pastevce to však často končí tragédií – mnoho z nich spáchá sebevraždu nebo skončí v blázinci. Nemají pro co žít na pustém sídlišti, bez zvířat, svých zvyků a krajiny. Naději dává vším prostoupená mongolská spiritualita, promlouvající zejména skrze starou šamanku. Lidé jsou spojeni se svými předky, se svou Zemí, svými zvyky, každý má svůj osud. To nikdo nemůže zničit ani obejít. I Bagi to nakonec pochopí, pochopí volání svých předků, dostane se do konfliktu s moderním světem, aby se vrátil k tradiční spiritualitě.
Ve filmu Léův pokoj není příběh ani zápletka tak jednoznačná. Mladý Léo v životě tápe, neví kým je. Právě se rozešel se svou dívkou, asi ho nevzrušovala, není si ničím jistý. Na její radu však začne navštěvovat psychologa. Přes internet se zkouší seznamovat s muži a s jedním mladíkem naváže milenecký vztah, ale ani tím si není jistý, jestli je gay. Stejně ho totiž přitahuje bývalá spolužačka, kterou kdysi miloval. Ta má však nějaký problém, či tajemství, o kterém Léo neví. Léo tápe, neví kdo má být, kým je. Ani u spolubydlícího, který řeší problémy hulením trávy, inspiraci nenachází. Postupně pochopí, že se musí nějak rozhodnout, nemůže si jen hrát, ale vzít život vážně, věnovat se tomu, co je správné a opravdové. Odhalí a pomůže vyřešit problém své spolužačky – a zřejmě i nové lásky.
Poslední snímek Neohlížej se začíná také idylou. Pohledná a úspěšná spisovatelka Jeanne se rozhodne napsat knihu o svém dětství. Má dobrou práci, velký byt, milujícího manžela a krásné děti. Vydavatel jí však novou knihu nepochválí, dokonce prohlásí, že nestojí na nic, a doporučí aby raději psala to, co umí – biografie. Jeanne se však nevzdá. Píše dál a pátrá ve svém dětství. Je to složité, protože v 9-ti letech měla autonehodu, a nepamatuje si nic z doby před ní. Idyla se však brzy změní téměř v horor. Jeanne najednou nepoznává svůj byt, své věci, všechno je jinak, než jak to bylo. Nakonec nepoznává ani sama sebe, mění se i její manžel a její matka, nikdo není tím, kým byl. Na základě jedné fotografie utíká do Itálie, kde nachází svojí pravou rodinu a postupně se odhalí celá pravda o jejím dětství a její pravé identitě. Po této nervydrásající anabázi se vrací ke své rodině do Francie, smířená se vším, zná pravdu a knihu může dokončit.
Myslím, že nyní již není těžké vygenerovat společného jmenovatele všech čtyř uvedených snímků. Především je hlavní hrdina vždy klamán, obelháván, podváděn, nebo jen zkrátka něco neví a díky tomu má pokřivený náhled na svět. Matoucí je, že ten křivý náhled se jeví zprvu jako idylický. Hrdina je udržován v klamu a iluzi z různých důvodů a pohnutek.
Ve filmu Měsíc si těžařská společnost nelegálně vyrobí klony svého zaměstnance a přehraje jim jeho vzpomínky do mozku a pak je udržuje v iluzi, že jsou Samem Bellem. Motivací jsou peníze a zisk, ušetřený za drahé školení personálu, jeho dopravu na Měsíc a zpět a také za jeho výplatu. Klony vyjdou levněji, proto jsou klamáni aby se nebouřili, a nakonec zabíjeni.
I u Khadaku je motivace stejná – peníze, zisk, bohatství. A opět tím jsou zneužívaní prostí lidé, pastevci. Aby se nebouřili, je třeba jim jejich úděl nějak vysvětlit, udržovat je v klamné iluzi, že je to tak nutné.
Léo ve svém pokoji nemá žádný jasný subjekt, který jej klame, on klame především sám sebe a není k sobě upřímný. Ale vyjde to nastejno. Motivací je pohodlnost, touha užívat si bez osobní odpovědnosti. Prvek klamné iluze je přítomen i v problému jeho spolužačky, která mu jej nevyloží a on proto neví, co se děje. Její motivací je snad stud, nebo vnitřní blok, snaha nebýt na obtíž.
A koneckonců i v Neohlížej se je Jeanne celý život udržována v klamu a iluzi, že je někým jiným. Za tuto iluzi však nikdo nemůže, byla to osudová záležitost. Udržovala jí však její matka, která jí celou pravdu neřekla z obavy, aby o Jeanne nepřišla.
Iluze, klamání a lež, to jsou tedy poznávací znaky tajných signálů 2010. Tak, jako pře 8 lety, ani dnes kumulaci tohoto jevu nelze považovat za náhodnou. Vypovídá o stavu společnosti. Lež a klam se staly součástí naší reality. Denně jsme klamáni reklamou, politiky, médii, vytvářením virtuálního, mediálního obrazu věcí, přestože skutečnost je zcela jiná. Jen výjimečně vyjde najevo pravda o pohnutkách rozhodování politiků, úředníků a soudců, jejichž motivací není veřejný zájem či spravedlnost, ale sprostý finanční zisk prostřednictvím korupčního jednání. Nikdo už snad nepochybuje, že ty odhalené případy jsou jen špičkou ledovce, netušíme, kolik skrytých nemravností a mafiánských dohod se děje před našima očima, ačkoli jsou skrze líbivý nátěr vydávány za něco, čím nejsou. Je nutné takto lhát, aby se lidé nebouřili.
Veřejnost je klamána v mnoha věcech, v přímém přenosu jsme viděli, jak byl svět oklamán několika bankéři a spekulanty, čímž byl vržen do finanční krize.
Finanční problémy Řecka vznikly také z velké části díky lžím a podvodům.
U soudu nevítězí spravedlnost, ale ten, kdo má šikovnějšího právníka, který dokáže využít mezery mezi paragrafy.
V politice nevítězí ten, kdo je nejschopnější, nejmoudřejší a nejuvážlivější, ale ten, kdo dokáže lépe mediálně zesměšnit a očernit protivníka a sobě vytvořit mediální obraz rozhodného všeználka a v neposlední řadě ten, kdo má bohatšího sponzora. V předvolebních kampaních všichni lžou, co všechno zavedou a s čím zatočí, po volbám však všechny tyto lži letí do koše, nebo jsou nahrazeny novými lžmi o tom, proč to nelze splnit.
Farmaceutické koncerny lhaly o vepřochřipce, aby se prodalo co nejvíce jejich pochybných vakcín.
Lže se o válkách a jejich nutnosti, lže se o motivacích mocností k válce.
Lež, mediální obraz, je pokládán za důležitější, než pravda. Lež nás všude obklopuje, žijeme v iluzi a klamu. Občas se provalí, že je něco jinak, než jak se tvrdilo. Motivací ke lžím je většinou nějaký zisk. Lež, klam a podvod se pomalu, ale jistě stává dominantním problémem naší společnosti.
Pokud se ale podíváme znovu na tajné signály 2010, objevíme ještě jeden aspekt, který současnému stavu dává naději. V okamžiku, kdy ta líbivá, lživá iluze dostane první trhlinu, hrdinové všech čtyř snímků zpozorní. Začnou přemýšlet, začnou pátrat, začnou si věci dávat do souvislostí. Přestávají být pod vlivem onoho klamu, stávají se nezávislejšími, osamostatňují se. Klidně jdou i do konfliktů, riskují svou práci, výdělek, rodinné štěstí, vztahy s blízkými, všechny své zdánlivé jistoty, které jim původní iluze nabízela, riskují dokonce i své zdraví a svůj život – to vše proto, že chtějí znát pravdu. A nakonec jí vždy najdou.
Zdá se, že obrovská touha po pravdě je nějakým způsobem přímo zakódována v každém člověku. Tato na pohled zcela prostá věc je zároveň největší silou, která dokáže zahýbat světem. Máme v sobě touhu po pravdě – to je přeci ohromná věc. Každý chce znát pravdu, nikdo nechce žít ve lži, v nějaké klamné iluzi. Přes všechnu negativitu, kterou můžeme vidět v poselství uvedených filmů a koneckonců i všude kolem sebe, bohatě vyvažuje, a možná i převažuje tato skutečnost – lidé mají v sobě touhu po pravdě, jako nejvlastnější znak lidského ducha.
Každý podvod a každá lež jsou nakonec odhaleny. Každá iluze se jednou zhroutí pod tíhou touhy lidí po pravdě.
Letošní tajné signály Febiofestu tedy dávají jistou naději pohnutému stavu současného světa.
Poznámka: V úvodu jsou použity obrázky z filmů Khadak a Měsíc.