Pokračování prvního dílu Tajné signály Febiofestu 2012 – I.
Dokončení najdete zde: Tajné signály Febiofestu 2012 – III.
I v tematicky a kulturně odlišném tchaj-wanském filmu Bojovníci duhy (2011) zaznívají tajné signály kupodivu na stejnou notu, ba dokonce možná nejnázorněji. Výpravný a působivý film, který mimo jiné aspiroval na Oscara, se přesně drží Aristotelova schématu antické tragédie. Zastavím se u něj proto trochu obšírněji, už proto, že má stopáž 4,5 hodiny.
V expozici se seznámíme s životem domorodých Seediků, původních obyvatel Tchaj-wanu, za doby, kdy ostrov patřil pod čínskou správu. Číňané se Seediky čile obchodovali a ti si žili svým vlastním životem. Jednotlivé kmeny se však nenáviděly na smrt. Pravým mužem se stal teprve ten, který zabil nepřítele a uřízl mu hlavu. Pak směl nosit tetování v obličeji.
Jenže přichází kolize, Tchaj-wan přebírají Japonci. Ti mají jediný cíl – ostrov zcela vojensky ovládnout, všechny obyvatele si podrobit a vnutit jim svou kulturu. To se Seedikům pochopitelně nelíbí a nastane lítý boj. Přestože proti moderní výzbroji Japonců mají jen luky, mačety a staré pušky, díky znalosti nepřístupného terénu získávají výhodu a v boji muže proti muži mají převahu. Nakonec však podlehnou lépe vyzbrojené přesile.
Pak přichází krize. Japonci zbylým válečníkům seberou zbraně, vyhodí jim jejich lebky, které nahromadili v bojích, dosadí všude své policisty a bývalé válečníky používají jako levnou pracovní sílu. Někteří přijmou japonskou kulturu a stanou se policisty. V jiných stále dříme hněv a vzdor, ale také bezmoc. Japonci Seediky bijí kdy se jim zachce, což odůvodňují tím, že je chtějí něco naučit a přinášejí jim civilizaci, dívají se na ně jako na méněcenné divochy. Kdo protestuje nebo se vzbouří, tomu vyhrožují vězením. Děti musí posílat do japonské školy, kde musí nosit kimono, učit se japonsky a jsou často bity.
Bývalí válečníci jsou náhle lidmi druhé kategorie, jsou plní křivdy, nechtějí dál snášet toto příkoří. Na uzdě je drží náčelník Mona Rudoa, osobnost, které se i Japonci bojí. Seedikové cítí, že ztrácejí svojí kulturu, svojí identitu, nemohou dělat to, nač jsou zvyklí a tak se často opíjejí a tráví čas nicneděláním. Začíná být jasné, že když se nechají, jejich tradice úplně zmizí a stanou se z nich Japonci. Jsou zavázáni svým předkům. Mnoho mladých mužů myslí na pomstu, na vzpouru, na osvobození.
V tom okamžiku nastává peripetie. Mona se svými lidmi se rozhodnou. Je nejlepší příležitost k povstání. Je však šílené jít proti celé japonské armádě. To může znamenat jejich konec. Musí si však přiznat, že pokud nic neudělají, bude to znamenat jejich konec stejně. Japonci jim vzali vše, ještě však žijí potetovaní bojovníci. Mohou se alespoň rozhodnout jak a kdy zemřít. Musí však přesvědčit nejen lidi svého kmene, ale i ostatní kmeny, aby mohlo být povstání účinné. I ti, kteří vstoupili do služeb Japonska a nosí jejich uniformu se musí rozhodnout, jestli jsou Japonci, nebo Seedik Bala. Každý se musí rozhodnout a to je nejtěžší bod příběhu. Protože pak již není návratu. Rozhodnutí však osvobozuje.
Několik kmenů, které se dosud nenáviděly, se spojí a společně zaútočí na Japonce. Vyvraždí celé město a několik policejních stanic. Nikoho nešetří. Japonci povolají proti „divochům“ posily, ale i ty jsou rozprášeny. Povolají tedy vojsko s nejmodernějšími puškami, kulomety, děly, granáty a letadly. Asi 300 bojovníků Seedik bala vede proti této síle dlouhé měsíce vyrovnaný boj, využívají opět znalost terénu, hor a pralesů, zuřivou odvahu a sílu, lest a schopnost rychle se po ostrově pohybovat z místa na místo. Seedikové jsou chvíli šťastní a svobodní, zase jsou sami sebou a nenáviděný nepřítel utrpěl porážku.
Po té však následuje katastrofa. Všem je jasné, že Japoncům nemohou vzdorovat donekonečna. Svět jejich předků mizí a oni jsou ztraceni. Sami se však rozhodnou jak a kdy zemřít. Ženy spáchají hromadnou sebevraždu, některé před tím zabijí i své malé děti. Pro ně to není nic hrozného, odchází prostě za svými předky.
K tomu jen několik poznámek: zdá se nám to hrozné, barbarské a nepochopitelné. Nedávno jsem se však dozvěděl zvláštní rodinnou historku z doby pražského povstání v roce 1945, jehož se můj děda aktivně zúčastnil. Když přišla zpráva, že se blíží Němci, děda šel bojovat do ulic. Babička dostala zbraň, ukryla se s dětmi do sklepa a dostala instrukce, že kdyby Němci přišli, má zastřelit nejprve děti a pak sebe… Němci však nepřišli a tak jsem se narodil a mohu psát tento článek.
Když se známý český výtvarník Zdeněk Rykr (mj. autor populárního černouška z čokolády Kofila) dozvěděl, že ho jde zatknout Gestapo, šel ke trati, a když se blížil vlak, zapálil si cigáro, vstoupil do kolejiště a volným krokem šel vstříc lokomotivě…
Výsadkáři, kteří zabili Heydricha, museli vědět, že to způsobí strašnou odplatu Němců, ale přesto nemohli nečinně přihlížet, jak Heydrich pomalu likviduje Čechy. Když byli zahnáni do krypty kostela, raději se zastřelili, než by padli do rukou nepřítele.
Zkrátka, my, kteří dnes žijeme v míru, v blahobytné Evropě, nemůžeme chápat ani soudit jednání lidí, kteří se ocitli v ohrožení existence nejen vlastní, ale i své rodiny, rodu, národa, veškeré své identity.
I zbylí bojovníci Seedik bala, nyní již všichni potetovaní, se nakonec rozhodnou vše skončit. Jdou do poslední bitvy, vědí, že v ní zemřou. Přepadnou a rozpráší ještě dobře vyzbrojený vojenský tábor. Pak si již běží pro smrt vstříc kulkám zbraní japonské armády, čekající za řekou. Zemřou všichni, i velký Mona Rudao.
Po té následuje katarze. Hrdinství „bojovníků duhy“ je součástí dějin a identity jejich potomků, vyvolává obdiv a poskytuje inspiraci i nám, kteří žijeme o sto let později, tisíce kilometrů daleko.
Polský film Wojaczek (1999) líčí poslední roky života Rafala Wojaczka, polského prokletého básníka, rebela a provokatéra. Film začíná scénou, v níž Wojaczek jako poslední host odchází v noci z restaurace tím způsobem, že místo dveřmi „odejde“ prosklenou výlohou.
To je celý on. Jako by se už narodil s bytostným odporem ke světu, ve kterém musí žít, s niternou potřebou ignorovat všechna pravidla. Jeho rebelantství však není namířeno proti komunistické ideologii, ale proti něčemu nízkému v člověku, proti omezujícímu, hloupému světu, který vytvořil člověk, proti společnosti a její přetvářce, proti nedokonalosti lidí, kterou se všichni snaží maskovat vším možným a hrát hru na štěstí, místo toho, aby se pokusili se osvobodit a povznést. Do toho se Rafal odmítá začlenit, rozhodně nenosí žádnou masku a nic nepředstírá. Je postižen tím, že vše vidí takové, jaké to je a podle toho také jedná. To ho však uvádí do deprese. Jakoby se cítil omezen tímto světem, jakoby se chtěl pozvednout ke světu lepšímu, který však beznadějně nepřichází. Chová se divně, mluví divně, dělá divná gesta, provokuje a tropí jeden skandál za druhým. Chová se však naprosto svobodně a když přemýšlím proč, pak možná proto, že na ničem nelpí, jako by mu v tomto světě na ničem nezáleželo. Snad chce svými provokacemi vyburcovat lidi k tomu, aby si uvědomili směšnost svých zvyků, předsudků a smýšlení, a stali se svobodnými. Vysmívá se lidem a pohrdá jimi, ti se však zlobí na něj, místo toho, aby se zamysleli nad sebou. On porušuje jejich pravidla a proto je špatný!
Wojaczkova rebelie má však i sebezničující účinky. S přáteli, většinou básníky, se dokáže opít do němoty, pak už pije denně a nakonec nedělá nic jiného. V opilosti říká, co se ostatní říkat bojí a vůbec se chová skandálně a podivínsky. Několikrát se pokusí o sebevraždu a skončí na psychiatrii. Jakoby pro něj neexistovala hranice mezi životem a smrtí, jakoby pohrdal životem a smál se lidem, kteří na svých nicotných a prázdných životech lpějí. V roce 1971 spolyká prášky a odchod z tohoto světa se mu podaří. Umírá v 25 letech, zanechav za sebou literární dílo, které vyniká autenticitou, upřímností, originalitou a dle mnohých až geniální filosofickou hloubkou.
Španělsko-německý film Mezi vlky (2010) sleduje zvláštní osud chlapce Marcuse. Jeho rodiče žijí v bídě, otec ve službách místního bosse Dona Honesta. Macecha mu spílá, nadává, často je bit a má hlad. Už ve svých sedmi letech musí pracovat – spolu se svým bratrem denně pase kozy. Bratr je jediný, koho má rád. Je však od něj odtržen. Zadlužený otec na naléhání macechy prodá Marcuse Donu Honestovi. Marcus je přidělen jako pomocná síla ke starému Atanasiovi, který pro Dona Honesta pase kozy daleko, několik dní jízdy v pustině.
Přijetí není vůbec vlídné, samotářský bručoun Atanasio se s chlapcem vůbec nemazlí. Bydlí v jeskyni, přikrývá se kůží a každý den je spousta práce. Nakonec se však o Marcuse postará. Nebere ho sice jako dítě, nikdy si s ním nehraje, nešetří ho žádnými úlevami. Ale je na něj hodný, i přes nepohodlí v jeskyni se zde má chlapec lépe než doma, kde ho bili. Atanasio naučí Marcuse vše, co je potřeba v této divočině k přežití. Kolem se potulují také vlci. Atanasio však místo toho, aby s nimi válčil, raději si je spřátelí. Z každého úlovku nechal kousek vlkům. Ti pak jej, i jeho stádo nechávali na pokoji.
Starý Atanasio jednou zemře a Marcus zůstane na všechno sám. Velmi se mu hodí, co ho Atanasio naučil, a nejvíce přátelství s vlky. Když se Marcusovi nedaří a má hlad, vlci se s ním také rozdělí o svou kořist. Postupně si na sebe zvykají, mizí strach mezi nimi, učí se spolu komunikovat. Chlapec je nakonec přijat do soukromí smečky, jako její řádný člen. A smečka drží při sobě.
Lidé Dona Honesta však přijedou zkontrolovat svoje zboží. Když zjistí, co se stalo, chtějí kozy i Marcuse odvést pryč a vlky postřílet. Marcus jim však uteče, raději zůstane s vlky než s lidmi, kteří se k němu chovají špatně! U vlků se má lépe, má je radši. Muži nakonec odejdou i s kozami, což pro Marcuse znamená velkou ránu v otázce přežití. Přesto však dokáže mezi vlky přežít dalších šest let. Přizpůsobil se smečce ještě více. Pak jej najdou zuboženého další lidé a odvezou jej konečně pryč.
Marcus se už k vlkům nikdy nevrátil. Prožil život v ústraní a později vzpomíná, že čas strávený s vlky byly nejlepší roky jeho života a dodnes lituje, že se od nich nestihl naučit více.
Tak, jako v minulých ročnících, i letos dominuje jedno téma. Ve všech sedmi filmech se objevuje něco významného. Všichni hrdinové a hrdinky se zcela přirozeně stávají rebely a bojovníky. Ptáme-li se proti komu, pak nepřítelem není konkrétní člověk ani skupina lidí. Naši hrdinové bojují o svůj život, o svou identitu, proti společnosti, systému, proti technokratické civilizaci, která jim předem určuje jejich místo, jejich způsob života, povinnosti a omezení. Pokud by nic neudělali, pak by do této připravené formy spadli a vzdali by se vlády a odpovědnosti nad svým životem. Jsou to bořitelé starých forem, které se ukazují již jako nefunkční a nesmyslné. Vědomě rozbíjí okovy, jdou proti řádu, posunují hranice možností, přičemž kladou důraz na svobodu a přirozenost vyplývající z niterných potřeb každého jednotlivce. Vrací se k přírodě a jednoduchosti. Ukazují, jak technika v jakékoli podobě klade překážky člověku v jeho rozvoji, jak jej omezuje a ničí. Bojují proti hloupým zvykům, konvencím a hodnotám, kterým se rozhodně nehodlají podřizovat.
Nabízí se otázka, co je na té technické civilizaci tak strašného, či spíše co může být tak silného, že tomu dají lidé přednost před pohodlím moderní civilizace. Vždyť Seedikové žili v pralese jako divoši. Japonci jim nabídli moderní infrastrukturu, elektřinu, pohodlnější bydlení, kvalitnější oděvy, nástroje, možnost cestovat, hudbu, písmo, vzdělání. Dagan a Christian toto všechno měli – dobrou práci, život ve městě se všemi výhodami, pohodlím, vyžitím. Ki by také nemusela nic dělat, mohla přijmout podmínky společnosti, která pro její situaci vytvořila systém a postup. Marcus mohl žít u lidí, chodit v čistých šatech, spát pod peřinou, jíst teplé jídlo z talíře.
Přesto Seedikové raději žijí ve svých chatrčích, nosí tradiční oděvy, zpívají tradiční písně a děti vychovávají, jak jsou zvyklí. Dagan s Christianem dají přednost nepohodlnému životu bez komfortu blíže přírodě, kde „chcípl pes“. A co teprve Marcus, ten civilizaci opustil úplně a žije mezi zvířaty.
Otázka proč se takto rozhodli je naprosto relevantní, odpověď však není složitá. Technokratická civilizace poskytuje stále větší komfort, přebírá stále více práce a odpovědnosti, dokonce za vás může i dýchat, jak ukazuje příklad matky ve filmu Radisson. Jenže si za to něco bere. Pokud všechno budou dělat přístroje a počítače, co zbude na člověka? Proč by tu člověk ještě byl? Člověku pak zůstane jediná úloha, aby tuto techniku obsluhoval a sloužil jí. Už schází jen legendární „orbík“, přístroj nahrazující sex z filmu Woodyho Allena. Technika se stává prostředníkem ve styku mezi lidmi, nebo druhé lidi zcela nahrazuje. Z technokratické civilizace se zkrátka vytrácí lidskost, již jsem o tom psal v článku Lekce synchronicity (aneb proč musí humanité zvítězit nad techné).
Současní rebelové tedy upozorňují na problém, který hoří: naše technická civilizace ztrácí původní smysl – sloužit člověku a usnadňovat mu život. Již zbyl jen řád a předpisy, ve kterých člověk slouží technice a sám se stává strojem bez ducha. To je přeci dokonalý popis známého Matrixu, který už není nějakou sci-fi z budoucnosti, ale reálnou současností. Tajné signály Febiofestu nám tedy říkají: buď se tomu postavíme a změníme pravidla, nebo nás to zotročí a nakonec zničí a zabije.
V tuto chvíli text raději přeruším, aby nebyl příliš dlouhý. V pokračování nás ještě čeká několik zajímavých postřehů a nepřehlédnutelná paralela filmového světa s tím naším. Také my jsem již přitlačeni ke zdi a nezbývá nám nic než vzpoura. Třetí díl tajných signálů Febiofestu 2012, tentokrát opravdu dokončující, bude již velmi brzy – zde.