Pro čtenáře, který se podivuje nad zvláštním názvem tohoto článku, doporučuji seznámit se s předchozími ročníky tohoto seriálu:
Tajné signály Febiofestu 2011 – I.
Tajné signály Febiofestu 2011 – II.
Letošní tajné signály promluvily jednomyslně a s otevřenou naléhavostí. Filmů jsem viděl poměrně dost, sedm lze považovat za vysokociferný vzorek, který vylučuje náhodu. Těžko bychom hádali, co mohou mít společného současné turecké drama, pár let starý existenciální snímek z kanadského severu, či tchaj-wanský epos s biografickým snímkem z komunistického Polska. Jak ale uvidíme, i z této napohled nesourodé skrumáže se vyloupne jako křišťál čisté poselství lidem dneška. Pravidelní čtenáři již vědí, že tajné signály Febiofestu jsou spolehlivým zrcadlem nejpalčivějších problémů současnosti. Směle tedy k analýze filmů, které jsem letos shlédl.
Polský film Jmenuji se Ki (2011) ukazuje, jak naše společnost přes všechny proklamace ztěžuje život matkám a všem, kteří chtějí vychovávat své děti. Matka je tlačena do role podobající se nosnici v klecovém kotci. Nesmí nic a musí všechno strpět. A při tom ještě plnit svou povinnost. Co když se však matkou stane taková nekonvenční žena, která toto omezení odmítá? Právě taková je Ki. Nemá peněz na zbyt a tak si vydělává jako modelka na výtvarné akademii. Nemá ani na školku, tak jí synka hlídá kamarádka. Když kamarádka onemocní, musí brát dítě s sebou do práce. Ono tam zlobí, ruší, chce mámu. Navíc jí tam dělá scény manžel, kterému se nelíbí, že se vystavuje nahá. Ki přichází o práci, následně se pohádá s manželem a odchází od něj.
Azyl najde u další kamarádky, kde se rychle zabydluje, dělá nepořádek, občas něco rozbije, žije poněkud neortodoxně, neplatí činži, dítě často křičí, ale hlavně všem organizuje život. Chová se ke spolubydlícím jako ke členům své rodiny, které může úkolovat hlídáním dítěte, spolubydlícího Mikolu dokonce přinutí předstírat před sociální pracovnicí, že je otcem dítěte. Kamarádce, u které Ki bydlí, dojde trpělivost a odstěhuje se. Mikola, kterého svede a zachází s ním jako se svým manželem, nakonec odchází také.
Je tu však ještě jedna rovina – Ki si musí najít práci, aby sebe i dítě uživila. Protože nemá dítě kam dát, musí ho brát sebou. Dítě pochopitelně zlobí, chce mámu a jakmile to zaměstnavatel spatří, řekne matce „ne“. Ki musí na úřad pro podporu. Sociální pracovnice i ředitel, který musí vše posvětit razítkem, nutí Ki běhat po úřadech, dlouze čekat, vést ponižující pohovory, splňovat to či ono, navštěvovat psychologa. Dítě musí brát stále s sebou. Úřadům jde prý o jeho blaho, je však tohle tím, co malé dítě potřebuje?
Ki se dostává do bludného kruhu: má dítě, ale nemá peníze, protože nemá práci, tu nedostane, protože má dítě, proto potřebuje podporu, tu dostane, pokud je o dítě řádně postaráno, ale to není možné, protože Ki nemá peníze a musí běhat po zaměstnáních a po úřadech. Co tedy dělat? Je špatná matka?
Rozhodně není žádný svatoušek, je to problémová dívka, místy až nesnesitelná (originální název filmu Nie polubisz jej je přiléhavější). Její manžel, kamarádky, ani Mikola nejsou špatní lidé. Vlastně to s ní myslí dobře, jednají rozumně. Chtějí jen, aby dělala co se od ní žádá, jako to dělají všichni, pak bude všechno v pořádku. Je tu však jedna věc: kdyby se jim podvolila, stala by se uvzdychanou, utrápenou obětí, jakou byly ženy z loňských tajných signálů. Je něco správné jen proto, že jsme na to zvyklí? Přestože v tom nejsme šťastní a vlastně je to nesnesitelné?
Ki to vidí jinak, kašle na očekávání a pravidla, která jí nevyhovují. Chce jednat tak, jak jí to vyhovuje. Ozbrojena svou kreativitou, hledá vlastní cestu. Rozhodne se natočit film o svém životě. Natáčí svůj domov, svého syna, lidi na ulici, ale i sociální pracovnici, jak opilá šňupe kokain a leze na prvního chlapa, který se namane, či ředitele sociálky, který jí slibuje vyřízení žádosti, pokud se s ním vyspí. Tím, že nesdílí a neuznává konvence společnosti, odvažuje se dívat na věci z jiného úhlu, strhává masku falešné vážnosti a ukazuje vše a každého takové, jaké to je.
Ráda by se věnovala dítěti, ráda by pracovala, ráda by využila svůj umělecký talent, ráda by se občas šla bavit s kamarádkami a ráda by, aby jí ostatní občas pomohli s hlídáním dítěte. Když jí to falešně spravedlivá společnost neumožní a nikdo jí s tím nepomáhá, prosadí si to agresivně a řekne si o to, co chce. Úkoluje ostatní, porušuje pravidla. Je všelijaká, ale není obětí, bojuje za to, co chce, proti tomu, co nechce.
V kanadském snímku Radisson (2005) je hrdinou mladý muž Christian z Montrealu. Jeho život limituje každodenní péče o matku, kterou při životě udržují již jen přístroje. Christian se o ní vzorně stará, dokonce si s ní povídá. Místo odpovědi slyší však jen jednotvárný zvuk přístrojů. Je to tedy ještě jeho matka, nebo jen hromada techniky, která pohybuje již mrtvým tělem? Neslouží Christian už jen těmto přístrojům?
Jednoho dne učiní rozhodnutí. Přístroje odpojí a s nimi i svůj dosavadní život. Naloží mrtvou matku do auta a jede daleko na sever. Zakotví v městečku Radisson, poslední výspě civilizace, dále na sever jsou již jen indiánské osady. Sám spálí tělo své matky, jako to dělávali naši předkové. Můžete namítnout, že to se přeci nesmí, že obešel spoustu předpisů a nenahlásil to úřadům. Jenže matka zemřela jemu, tak co je komu sakra do toho?
Christian se postupně sžívá s Radissonem, nachází práci, přátele. Život zde je drsný, většinu obyvatel tvoří dělníci, kteří zde vydrží jen pár let. Lidé se tu musí prát s přírodou, všichni se znají a jeden na druhého se musí spolehnout. Řídí se svými zákony, ty oficiální dokáží obejít, když je to třeba.
Proč zrovna sem Christian utekl? Proč opustil komfortní Montreal? Výdobytky naší technické civilizace, i se všemi omezujícími povinnostmi, zákony a předpisy mu asi již připadaly nesnesitelné. Toužil po něčem jednoduchém, opravdovém. Hledá cestu k podstatě, k člověku, k přírodě, ke kořenům. I v Radissonu si však civilizace vybírá svou daň – vše tu patří energetické firmě, která si každý rok z přírody ukrajuje víc a více.
Dagan z tureckého snímku Domov (2011) se v něčem Christianovi podobá. Je to vzdělaný člověk, žije a pracuje ve velkém městě. Ale i jemu něco schází, něco jej ničí, takový život je nesnesitelný a Dagan už nemůže dál. Lékař mu doporučí změnu prostředí a klid. Dagan se tedy rozhodne vrátit do vesnice v horách, kde vyrostl. Brzy uvyká na zdejší jednoduchý a prostý život, kde čas plyne pomaleji. Prochází se po místech, kde si hrál jako malý. Krása hor zůstává majestátní, přesto se však něco změnilo. Úbočí protkaly silnice, vrcholy obsadily těžební stroje, řeku spoutala přehrada. Navíc je Dagan sledován. Ve vesnici se na něj ptá policie, navštíví ho pánové v obleku a černých brýlích, musí se legitimovat. Prý nesmí chodit do hor, to je zakázáno.
Dagan si myslí své. Jak můžou člověku zakázat chodit do hor? Hory jsou přeci od toho, aby se do nich chodilo! Těžařské a energetické společnosti však chtějí hory pro sebe, všude se dělají průzkumné vrty, staví se nové továrny, silnice, nádherné vodopády chtějí spoutat do elektráren a všechnu vodu odvést pryč. Dagan však na zákazy kašle. Dál chodí do hor, někdy tam i přespí. Čím dál víc se odcizuje civilizaci a přibližuje se přírodě. Povídá si s květinou. Květina si vyroste kde chce, nikdo jí to nezakazuje. Květina je svobodnější než člověk.
Dagan si ve svém filosofování nebere servítky, nepodléhá žádné iluzi, dávno shodil růžové brýle mámení. Vidí věci jednoduše, tak, jak jsou. Naše technokratická, bezohledná civilizace si bere od přírody stále více a nic jí za to nevrací. Kam se uchýlíme, až zničíme úplně všechno? Tato civilizace není vůbec přátelská k člověku, člověk jí nezajímá, jen ho využívá, činí život nesnesitelným. Tak proč v tom vlastně pořád ještě žijeme? Proč to nezastavíme?
Jasnost a odvaha Daganova názoru dávají naději, že člověk si přírodu přeci jen hrstkou bohatých a mocných zničit nenechá. Jednoduché záběry na hory, květiny, nebe, jsou překrásné. Proč se tedy častěji natáčejí výbuchy, střílení, násilí, města přeplněná hlučnými auty?
V chorvatsko-francouzské komedii Dva slunečné dny (2011) se setkáme s mladým anglickým párem. Oba jsou zhýčkanými dětmi západní civilizace, kteří jsou zvyklí všechno dostat až pod nos, ale možná právě proto si na všechno stěžují, nic jim není vhod, vlastně nejsou vůbec šťastní a stále se hádají. Podobně, jako v předcházejících filmech, je to žene do přírody. Na dovolené v Chorvatsku si zaplatí výlet do drsných hor. Oni ale nevidí krásu přírody, neocení květinu, příroda je pro ně neskutečná kulisa, jsou závislí na technice a civilizaci. On se cítí jako hrdina, když si může vykračovat s flintou přes rameno, přestože nic netrefí. Ona se v romantickém prostředí pokouší flirtovat s urostlým průvodcem Štipkem.
Po hádce a roztržce ona odchází trucovat do divočiny. Když se dlouho nevrací, on jí jde hledat. Když se však nevrací ani on, zbylí účastníci výletu, stejně sobečtí a zhýčkaní, začínají brblat, že se chtějí vrátit do hotelu, aby stihli večerní program. Vůbec si neuvědomují, jak je nebezpečné zůstat sám vhorách.
Nakonec je jde hledat Štipko. Manželé se mezi tím najdou, ona byla uštknuta hadem. Nikdo z nich vůbec neví, co v takové situaci dělat, a já si myslím, že to u nás snad musí vědět každé malé dítě. Oni však neudělají nic. Jen je jim jasné, že musí do nemocnice. Jenže v horách zabloudí a nemohou najít silnici. Když objeví signál na mobilu, nejsou schopni říci, kde přesně jsou a dávají to arogantně za vinu operátorce, včetně toho, že nemluví anglicky. Jed však působí a manželce je stále hůře. On se však nezmůže na žádnou první pomoc, ale jen na umanuté rozhodnutí, že cestovní kancelář zažaluje za to, že jim neřekla, že tam budou hadi…
Mezi tím je najde Štipko, on mu však ze žárlivosti brání, aby manželku nesl. Štipko s ním jedná tak, jak se má – jako s malým frackem, kterému je třeba sebrat nebezpečnou hračku. Při přetahování o zbraň je Štipko raněn a manželé ho zanechávají jeho osudu. Dostanou se na silnici a po chvíli stopnou místního kluka, který je dopraví do nemocnice. To už žena skoro ztrácí vědomí a oba si možná na chvíli uvědomí, co je v životě důležité, odpouští si. Stále si však na něco stěžují a obávám se, že až se žena uzdraví, budou to stejně arogantní a sobečtí parchanti, jako předtím. Tito lidé už jsou tak zkažení civilizací a technikou, tak na ní závislí, že bez ní nedokáží žít, a v přírodě, ke které jsou hluší a slepí, by nepřežili ani den.
Možná již začínáte tušit, co se tady děje, co mají letošní filmy a jejich hrdinové společného. Aby však nebylo pochyb a vše bylo náležitě potvrzeno, vyčkejte ještě. Čekají nás ještě tři velmi důležité filmy, shrnutí, a také několik zajímavých postřehů. Druhý, dokončující díl tajných signálů Febiofestu 2012, tu bude co nevidět.
Dokončení trilogie najdete zde: Tajné signály Febiofestu 2012 – II. a Tajné signály Febiofestu 2012 – III.