Reklama
 
Blog | Jakub Procházka

Tajné signály Febiofestu 2011 – I.

Co se to děje s muži a ženami v dnešní době? Tajné signály Febiofestu nejsou jen krátkodechou aktualitou, nýbrž nadčasovým poselstvím, odrazem společnosti naší doby.

Pravidelný čtenář mých blogů si možná pamatuje, že „tajnými signály Febiofestu“ nazývám společné prvky, které se objevují ve všech filmech daného ročníku, jež se mi více méně náhodou podaří shlédnout. Tyto společné prvky jsou tak markantní a nepřehlédnutelné, že nemůže jít o náhodu.

 

Ani letos nebylo třeba tyto tajné signály dlouze hledat, přestože šlo opět o filmy z celého světa, od různých režisérů a dokonce natočené v různých dobách během několika generací.

Letos se mi podařilo shlédnout pět filmů. Číslo „5“ sehraje ještě důležitou úlohu, jak uvidíme později. Určitou zvláštností letošního ročníku bylo, že se poselství jednotlivých filmů liší podle toho, zda byl hlavním hrdinou muž, nebo žena. Ve dvou případech to byl muž, třikrát pak byla hrdinkou žena.

Prvním „mužským“ filmem byl Jean Gentil z produkce Dominikánské republiky.

Reklama

Jean Gentil, profesor francouzštiny, nyní nezaměstnaný, se marně snaží najít práci. Nikdo o něj však nestojí. Hlavní město Haiti kypí životem, všude se staví nové domy, poptávka je po dělnících. Jean nakonec přichází o bydlení a stává se bezdomovcem. Je to spořádaný muž, vzdělaný, silně věřící, ale trochu introvertní a osamělý. Sám říká, že už ani nežije, jen kouká, jak žijí  jiní. Rozhodne se řešit situaci odjezdem do sousední Dominikánské republiky. Cestou nazdařbůh se dostává dál a dál od civilizace a míří do pralesa. Klid a nádhera divoké přírody jsou v protikladu k ukřičenému a odcizenému světu velkoměsta, kde dosud žil. Za domov si zvolí starý přístřešek po lesních dělnících, zde žije v osamění a klidu, zároveň svádí těžký boj o přežití. Seznámí se s několika mladými lidmi z okolních plantáží. Úplně si nedůvěřují, ale vzájemně se potřebují. On je učí francouzsky, přičemž se ukáže jako hodný, milý a pozorný člověk, je rád, že může být užitečný. Přesto je však jeho život jaksi vyprázdněný. Radosti života ho nelákají. Útěchu hledá v motlitbách k Bohu, ale ani ten mu neodpovídá. V podstatě nenachází to, co by chtěl, nenachází to ve městě ani v pralese, tak kde to tedy je, co to vlastně je, co hledá? Je nešťastný, zoufalý, rezignující. Chce se mu křičet a plakat. Tenhle svět mu nemá co dát. Pocity marnosti umocňují letecké záběry na  zemětřesením poničené hlavní město Haiti pod závěrečnými titulky. Tato tragická kulisa v původním scénáři jistě nebyla.

Hrdina mexického filmu Co by kamenem dohodil si může s Jeanem Gentilem podat ruce.

Mladý Jacinto je pasákem koz na farmě svého strýce. Toto prostředí mu připadá nudné a nezáživné, chtěl by vidět svět, velká města, lidi, zábavu. Při tom je to obyčejný kluk z vesnice, absolutně na velký svět nepřipravený. Jednou na cestě nachází klíče s přívěškem nějakého klubu v USA. Má opakované sny, jak kráčí zasněženou krajinou, kde nachází poklad. Místo z přívěšku se mu stane bájným cílem. Tajně opustí farmu a vydává se na cestu. I přes svou naivitu a nezkušenost se dostane přes hranici do USA, pak dále až do San Francisca. Potkává lidi, kteří mu pomáhají, ale několikrát je také podveden a okraden. Když se ocitne bez prostředků, je sám nucen dopustit se krádeže. Nakonec se dostává ke svému cíli, chatě v horách, kde je sníh a mráz. Místo je přesně jako v jeho snu, poklad však nenachází. Ve stodole, kam se uchýlí na noc, je ráno překvapen majiteli, je považován za zloděje a je bit. Ukáže se, že přívěšek s klíči patřil synovi majitelky chaty, který se už rok pohřešuje. Jacinto ale nic bližšího neví. Je zatčen, vyslýchán policií a vrácen do Mexika, zpátky ke svým kozám.

Než se pustím do zbývajících tří filmů, pokusím se shrnout tajné signály prvních dvou, s mužskými hrdiny. Oba jsou osamělí, nespokojení, něco jim schází, svět, ve kterém žijí, je neuspokojuje. Vydávají se na cestu, doufají, že jinde naleznou to, po čem touží. Cestu, byť je plná zážitků, si však neužívají. Cesta pro ně není cílem, jako tomu bylo u středověkých trubadúrů, amerických beatniků či novodobých baťůžkářů. Mají jasný důvod proč se na cestu vydávají a nějaký cíl, ke kterému by rádi došli. Oba bolestně poznávají, že všechny sny, kterým možná věřili,  se hroutí. Vrací se tam, odkud vyšli, nikde to není lepší. Není žádný ráj, žádná záchrana, jak ještě v 90tých letech věřili hrdinové filmu Pláž. Pocit nějakého duševního či duchovního deficitu však zůstává. Z toho pramení pocity marnosti a rezignace. V tomto světě se nedá žít, ale co má tedy člověk dělat, aby svůj život naplnil? Kam jít? Jak žít? Má život smysl? Tito noví hrdinové ztratili veškeré iluze. Chtějí ven z Matrixu, ven z klece. Poznávají, že vnější, hmotný svět uspokojení nepřináší.

 

Pokud vám připadá, že muži čelí bezbřehé rezignaci, vězte, že ženy jsou v situaci mnohem horší. Dávno již byly patriarchální společností zatraceny. To, co mají následující tři filmy společné, je  strašné, neuvěřitelné, varující.

 

Příběh britského filmu Neopouštěj mě zasazený do současné Británie je  zpracován podle předlohy japonského spisovatele. Můžeme si však být jisti, že jde o fikci? Kathy, Tommy a Ruth spolu s dalšími dětmi vyrůstali v jakémsi ústavu. Neznají rodiče, jen vychovatelky a Madam, která ústav řídí. Ta klade poněkud zvláštní důraz na jejich zdraví a nakonec se dozvědí hrůznou pravdu – děti z tohoto ústavu nebudou žít své životy. Jsou „chovány“ na orgány. Odebrání orgánů se zde nazývá „dárcovství“ a smrt „završení“. Někdo završí po prvním, někdo po druhém dárcovství. Nikdo z nich se nedožije třiceti let. Uniknout tomuto údělu je nemožné. Kathy nakonec zůstane sama, její láska Tommy i kamarádka Ruth už „završili“. Kathy získala odklad jako ošetřovatelka „dárců“. Přestože tito mladí lidé znají svůj úděl, snaží se žít své krátké životy, své lásky a osobní dramata, poznávat svět a pochopit systém, v němž jsou takto nuceni fungovat. Nejděsivější však na celém filmu není tento systém samotný, ale fakt, že se mu jeho oběti tak snadno poddávají, vůbec se nebrání! Přitom nejsou nikde zavření, v dospělosti se mohou volně pohybovat, mají své byty. Nikoho z nich však nenapadne utéci, někomu se svěřit, vzbouřit se! S nepochopitelnou rezignací přijímají svůj úděl. Tommy a Kathy vkládají naděje do Madam. Jdou jí prosit o výjimku – pokud by se vzali a měli děti, mohou dostat odklad? Když Madam prohlásí, že žádná výjimka není, tím to končí. Pokorně skloní hlavy a nereptají. Jsou bráni jen jako „materiál“, ne jako lidské bytosti. Kathy se v závěru nesměle dotkne myšlenky, zda životy těch, které zachraňují, jsou důležitější, než životy jejich? Je to však jen nesmělá úvaha, žádná vzpoura, žádné řešení, žádné rozhodnutí. Kolikrát však všichni podléháme vnuceným představám o tom, že nemůžeme změnit to, co nás ničí?

Australský snímek Piknik na Hanging Rock byl natočen v roce 1975, přesto spolu s ostatními filmy zapadá do tajných signálů letošního roku. Příběh natočený podle skutečné události se odehrál v roce 1900 v Austrálii. Skupina dívek z lepších rodin tráví své mládí ve výchovném ústavu, kde se mají naučit, jak se stát dámou tehdejší společnosti. Jednou se dívky pod vedením vychovatelek vydají na piknik do přírody ke skalám Hanging Rock. Čtyři dívky včetně krásné a obdivované Mirandy však nebaví způsobně sedět a s dovolením se vydávají na průzkum krajiny. Volnost je vábí, dostanou se až do tajemných skal. Jedna z dívek dostane strach a uteče. Když se ostatní dlouho nevrací, vydává se je hledat jedna z učitelek. Od té chvíle jsou všechny nezvěstné. Po několika dnech je díky mladíkovi zamilovanému do Mirandy nalezena ve skalách jedna z dívek, nic si však nepamatuje. Ostatní zůstaly i přes rozsáhlé pátrání policie i dobrovolníků navždy ztracené. Celým městečkem událost značně otřese. Výchovný ústav ztrácí důvěru a tím i finanční podporu. Za jeho zdmi se odehraje ještě jedna tragédie. Hrdá a samotářská Ruth je tichým rebelem proti drilu, který v ústavu panuje. Jediný, koho měla ráda a komu věřila, byla Miranda. Když se dozví, že Miranda se už nevrátí, sama spáchá sebevraždu.

Máme tu tedy dva filmy s mužským hrdinou a dva s ženskou hrdinkou. Než přistoupím k analýze posledně jmenovaných, připomenu ještě film pátý. Hrdinkou je opět žena a s hrdinkami dvou předešlých filmů má mnohé společné. Tento pátý film se však od všech předešlých i něčím odlišuje, něčím je přesahuje. Přestože je možná nejdepresivnější a nejhroznější, zároveň přináší i naději, je východiskem pro všechny ostatní. Hrdinka totiž překoná rezignaci a bojuje.

Americký film Sucker Punch z roku 2011 působí jako zjevení a to nejen v kontrastu se čtyřmi filmy právě popsanými. Obsahuje prvky Tomb Ridera, Pána prstenů, psychologického thrilleru, vše okořeněné prolínáním s šamanskou realitou. Otčím hlavní hrdinky zavraždil její matku i sestru a aby proti němu nemohla svědčit, chce vinu svést na ní a nechá jí jako blázna zavřít do ústavu pro choromyslné. Aby si to pojistil, podplatí ředitele ústavu, aby jí byla co nejdříve provedena lobotomie. K dovršení všeho se ukáže, že se nejedná o běžný ústav pro choromyslné. Jsou zde umístěny problémové dívky, duševně zcela normální, které jsou nuceny  dělat společnost místní smetánce, zvláštní důraz je kladen na taneční vystoupení. V podstatě jde o nevěstinec. Děvčata zde nemají jména, ale jen přezdívky, jako v nějaké počítačové hře. Naše hrdinka dostává jméno Babydoll. Horší situaci si snad nelze představit. Většina lidí by se v takové chvíli zlomila, zhroutila, rezignovala. Babydoll však vše přijímá hrdě. Při tanci se dostává do šamanského tranzu a ocitá se v jiné realitě. Potkává mnicha, který jí poučí , co musí udělat. Bude potřebovat pět věcí: nůž, mapu, oheň, klíč a pátou – to je tajemství, to je ona sama, to je důvod, proč to dělá. Za svobodu pak musí bojovat. Pro svůj plán se jí podaří přemluvit 4 kamarádky. Všechny už rezignovaly, přijaly svůj úděl, ale ona je svou vírou a rozhodností přesvědčí, je jich tedy nyní pět. Během dalších výletů do jiné reality jí mnich-generál ukládá splnění různých misí ve stylu akčních počítačových her kterých se zúčastňuje všech pět dívek. Po té je nutné tutéž misi opakovat i v naší realitě a získat předměty nutné k útěku. Psychopatický ředitel však něco tuší a začíná jít o život. A tak, jako při plnění bojových psychedelických misí umírají dívky jedna po druhé, když se pro zdar mise obětovaly, i v realitě nacházejí smrt jako oběti. Babydoll však v plánu pokračuje a nakonec zůstávají jen dvě, ona a Sweet Pea, před příchodem Babydoll nejsilnější z dívek. Projdou všemi bezpečnostními opatřeními ven z budovy, ale nemohou nepozorovány projít kolem postávajících pracháčů, kteří se těší na jejich taneční číslo. Babydoll posílá Sweet Pea přes plot a sama odláká pozornost, sama se obětuje, ona je pátým předmětem nutným k útěku. Zachrání se jediná dívka, ta nejsilnější. Nešlo to jinak. Ředitel ústavu nechá okamžitě Babydoll provést lobotomii. Takto bezmocné dívce se chce pomstít. Personál a cvičitelka tance Gretzky, kteří dosud mlčeli, však už toho mají dost a zavolají na něj policii. Sweet Pea se tedy dostane na svobodu a jede domů, za rodiči, zlý ředitel je zatčen a ústav patrně zrušen. Ale za cenu smrti tří, resp. čtyř dívek. Měl jsem z toho smíšené pocity.

 

Co mají společného tyto tři „ženské“ filmy? Možná vás to také uhodilo do očí. Všechny mladé dívky jsou vždy zavřeny v nějakém ústavu!!! Jsou zde proto, aby byly vychovány k nějakému předem určenému účelu. Ten určuje vždy patriarchální společnost, muži. Muži potřebují pro svou společnost ženy právě takové, nedovolí jim být samy sebou. Ženy jsou obětovány, nebo se samy obětují. Je to naléhavá zpráva pro naší společnost na úrovni nejhlubšího archetypu (připomínám, že jak ženy, tak muži mají v sobě ženský i mužský archetyp): zavřeli jsme ženy do ústavů, abychom je odnaučili být ženami. Zabili jsme ženství, ženskost. Obětovali jsme je.

Kathy z Neopouštěj mě je určená na orgány, to je její úkol. Její city, sny a touhy nikoho nezajímají. Není pro ně prostor v našem přeorganizovaném světě. Kathy trpí, ale všechno snáší, obětuje se pro své určení, pro společnost. Nyní nám ženský prvek velmi schází. Bez něj to nejde.

Miranda a další dívky z Pikniku na Hanging Rock jsou určené k tomu, aby se zformovaly do předepsané podoby ženy tehdejší společnosti. Jsou svázány, spoutány, fyzicky i duševně. Musí chodit zahalené doslova až po krk. Vrcholem úlevy pro ně je, když jim vychovatelka za městem dovolí svléknout si rukavičky! Musí potlačovat svou spontánnost, své city, podřizovat se  vojenskému, kasárenskému režimu v ústavu, strojenému chování a pitomé konverzaci o ničem. A ony by při tom chtěly běhat bosé v trávě, smát se a dělat hlouposti! Přesto jsou to stále ženy, a teprve když zmizí, společnost si uvědomí, jak moc jí schází, jak byly důležité. Přesto se tyto dívky obětují a vyplní co se po nich chce. Společnost je obětovala, ale všechno se jí vrací. Jako by se ženský princip chtěl sám osvobodit, svými zbraněmi, svou obětí. V podobě Mirandy pasivně, tím, že zmizí a společnost o ni přijde. V podobě Ruth aktivně, tím, že spáchá sebevraždu a společnost o ni přijde. Mužská společnost chce mít ženy určité, ale tím je zabíjí, a nakonec zjistí, že nemá žádné. Žena bez ženskosti není žena, cukr bez sladkosti není cukr, káva bez kofeinu není káva a voda bez vlhkosti není voda.

Dívky v Sucker Punch byly určené jako sexuální objekty a tanečnice pro místní boháče. Je to nespravedlivé, trpí, ale práva se nedovolají, nemají kde. Muži  přijdou, vezmou si co chtějí, ale nezajímá je, co chtějí tyto dívky. Starají se jen o své potěšení, ženský princip je zde absolutně potlačen, zabíjen jako zbytečný, nepotřebný. Když některá dívka zemře, nahradí se jinou, jako položky ve skladu, jakoby neměly žádnou osobnost. Jsou obětovány, ale opět svou oběť přijímají a snaží se své určení naplnit, protože jim nic jiného nezbývá – dokud nepřijde Babydoll.

Ve všech třech filmech se objevuje ještě jeden tvor – maskulinizovaná odženštěná žena. V Neopouštěj mě je to Madam, odnaučená a zbavená jakéhokoli citu, na svěřené děti se dívá jako na objekty. Ona už je zpracovaná, domestikovaná, v ní ženství zemřelo, chová se jako muž, či spíše jako stroj a nyní vychovává své následovnice. Možná něco k dětem cítí, ale potlačuje to, vždyť je správné jak to bylo vymyšleno a ona svědomitě plní úkol.

V Pikniku na Hanging Rock se tato Madam objevuje také, přísná, nesmlouvavá, s potlačenými city. Své svěřenkyně má v skrytu ráda, ale plní úkol, kterému byla naučena, vychovává stejně bezcitné a mužské ženy, jako je ona sama. Patrně však sama vnitřně trpí. Je v ní něco vojenského, nedovolí sama sobě projevit city, události kolem zmizení dívek jí přinutí jen pragmaticky se zabývat dopadem na pověst ústavu. Na adresu zmizelé učitelky učiní výtku, že jí zklamala.

I v Sucker Punch se tento model objevuje v osobě instruktorky tance Gretzky. Opět bezcitná žena s potlačovanými city, která plní to, o čem byla naučena, že je to správné. Nakonec však pod dojmem statečného chování Babydoll najde odvahu vzepřít se i ona. Vždyť je také obětí, i jí má ředitel ústavu v hrsti, patří mu.

Nakonec si řekněme, že všechny ženy svůj úděl víceméně přijímají, nebouří se, neprotestují, jsou s ním smířené, rezignují na nějaké řešení, zlepšení. To je podstata ženskosti, pasivity. Snaží se vyjít s tím, co je, zařídit se co nejlépe tam, kde jsou. Jsou to udržovatelky krbu. Přítrž tomu učiní opět Babydoll.

Je na čase se této Babydoll a vůbec celému pátému filmu věnovat trochu podrobněji.

Ale to raději až v příštím díle.

Tajné signály Febiofestu 2011 – II.

 

Tajné signály Febiofestu 2002

Tajné signály Febiofestu 2010